14.december 2018

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    Nie je pravda, že kto miluje kríž, nájde bolesť. Naopak, kto sa veľkodušne vrhá do jeho tvrdého objatia, nachádza lásku, Boha.

~CHIARA LUBICHOVÁ~

12.06.2003 - (čítanosť3334 reakcie17)


Mt 17, 1-13

      1 O šesť dní vzal Ježiš so sebou Petra, Jakuba a jeho brata Jána a vyviedol ich na vysoký vrah do samoty. 2 Tam sa pred nimi premenil: tvár mu zažiarila sťa slnko a odev mu zbelel ako svetlo. 3 Vtom sa im zjavil Mojžiš a Eliáš a rozprávali sa s ním. 4 Vtedy Peter povedal Ježišovi: „Pane, dobre je nám tu. Ak chceš, urobím tu tri stánky: jeden tebe, jeden Mojžišovi a jeden Eliášovi.“ 5 Kým ešte hovoril, zahalil ich jasný oblak a z oblaku zaznel hlas: „Toto je môj milovaný Syn, v ktorom mám zaľúbenie; počúvajte ho.“ 6 Keď to učeníci počuli, padli na tvár a veľmi sa báli. 7 No pristúpil k nim Ježiš, dotkol sa ich a povedal im: „Vstaňte a nebojte sa!“ 8 A keď zdvihli oči, nevideli nikoho, iba Ježiša.
      9 Keď zostupovali z vrchu, Ježiš im prikázal: „Nikomu nehovorte o tomto videní, kým Syn človeka nevstane z mŕtvych.“
      10 Učeníci sa ho pýtali: „Prečo teda zákonníci hovoria, že najprv musí prísť Eliáš?“ 11 On odpovedal: „Áno Eliáš príde a všetko obnoví. 12 Ba hovorím vám, že Eliáš už prišiel, no nespoznali ho a urobili s ním, čo chceli. Takisto bude od nich trpieť aj Syn človeka.“ 13 Vtedy učeníci pochopili, že im hovoril o Jánovi Krstiteľovi.

1-9.      Mk 9, 2-9; Lk 9, 28-36; 2 Pt 1, 16-18.
10-13.      Mk 9, 11-13.
12.06.2003 | Čítanosť(3486)
Mt 17, 14-21
12.06.2003 | Čítanosť(3109)
Mt 17, 22-27


16.11.2006 - 05:55   a.o.  
» Mt 17,10-13

Eliáš už přišel, ale nepoznali ho.
Při sestupu z hory proměnění (kde učedníci viděli Ježíše ve společnosti Mojžíše a Eliáše) se mluvilo o vzkříšení z mrtvých, tedy o události mesiánského času. Proto se hovor znovu stočil na (očekávaného) Eliáše. Evangelista Eliáše zcela neztotožňuje s Janem Křtitelem (srov. Jan 1,21.25), avšak chce ukázat na to, že osud Jana Křtitele bude předobrazem osudu Syna člověka (srov. Mt 3,4 a 2 Kr 1,8); bude vydán do rukou lidí (Mt 17,22). V tomto smyslu Ježíš v dnešním evangeliu říká, že „Eliáš již přišel“ (v. 12).


06.10.2006 - 08:19   -ls-  
» Mt 17,1-9

Ještě nám zní hlas Hospodinův jak ukazuje apoštolům Pána Ježíše v zářném oblaku: „To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!“ I my máme za úkol ukázat našim dětem Pána Ježíše tak krásně, aby si ho na celý život zamilovaly.
Jak můžeme vést dítě už od malička ke Kristu svátostnému?
Návštěva kostela - svatostánek
Děti vědí, že v neděli jdou dospělí do kostela, aby se tam setkali s Pánem Ježíšem. A chtějí pochopitelně s sebou, chtějí být tam, kde dospělí.
První návštěvy kostela je lépe vykonat s dítětem mimo dobu bohoslužby a po domácí přípravě.
Postupně mu povíme, že Pán Ježíš chtěl, abychom s ním mohli být zvláštním způsobem ještě dřív, než přijdeme do nebe. Proto navštěvujeme Pána Ježíše v kostele. Tam k nám mluví svým slovem, tam nás zve ke společnému stolu, k Hostině.
Když chceme navštívit dům Boží, musíme si napřed povědět, jak se tam slušně chovat: jak se tam zdraví; - že tam lidé nemluví mezi sebou, jen s Pánem Bohem.
Když děti znají správné chování v kostele, můžeme návštěvu kostela uskutečnit. Na svatostánek je dobře upozornit až v kostele: „Náš Pán, Ježíš je zde; - pozdravíme ho.“ Tichým slovem a gestem ještě upozorníme na symboly a znamení, jimiž církev obklopuje svátostnou přítomnost Páně: Věčné světlo, květiny, svíce.
Doma teprve uvolníme stavidla dětských otázek: „Ale já jsem tam Pána Ježíše neviděl! - „Já také ne, odpoví maminka. „Ale on nás viděl. Svítilo tam věčné světlo a to je znamení, že tam byl.“ Nepovolujeme přitom uzdu materiálním představám. Neříkejme, že svatostánek je domeček, a v něm Pán Ježíš bydlí. Lépe asi takto: „Ve svatostánku se uchovává svatý chléb Těla Páně.“
Příprava doma: příkladem a rozhovorem
Jak vypadá rodinná výchova dítěte ke svatému přijímání?
Začíná už tenkrát, když dítě smí prvně sedět doma u stolu s dospělými, když se učí chápat, jak je to krásné, že jsou všichni pospolu a oslavují třeba něčí narozeniny. Kde dítě pochopí, co je to slavnostní radostná hostina, co je to společenství, tam už zná základní pojmy pro pochopení Eucharistie: Hostina, společenství s Kristem a bratry.
Příklad rodičů, když jdou v neděli do kostela, když jdou s ostatními ke stolu Páně, jejich uctivé chování a mluvení o svatém přijímání, to musí v normálním dítěti vzbudit správnou touhu po svátostném Kristu.
Vedle příkladu rodičů je tu záměrný rozhovor. Ale prosím vás, pozor! Jen ne nekonečné zbožné přednášky a výklady. Lépe věta - dvě - vždy dobře promyšlené, třebas v neděli cestou do kostela. Jindy uvážená odpověď na dětské otázky. Někdy lze i při mši několika slovy dítě na něco upozornit, vzbudit jeho zájem a cestou z kostela nebo doma to dopovědět. Proto si v kostele nechávejte děti u sebe.
Ani tvrdé požadavky, ani růžové představy!
Na dvě nejčastější chyby vás chci upozornit, abyste jimi svému dítěti zbytečně nezkomplikovali život.
První je, že rodiče začnou mít na děti před prvním svatým přijímáním neúměrné požadavky: „Ke stolu Páně smí jít jen ten, kdo je moc hodný. Takové děti, které zlobí, Pán Ježíš nemá rád.“ - Ale řekněte mně upřímně: Je v silách dítěte, aby bylo stále hodné, vůbec nezlobilo? Takovou řečí se dosáhne jen toho, že se v dítěti vyvolá strach za svatého přijímání, o to větší strach, když je někdo začne navíc strašit svatokrádežným přijímáním hříšných dětí. To je špatná služba dítěti. Znáte možná také dospělé lidi, a není jich málo, kteří se ani v dospělosti nedokázali zbavit úzkosti, která doprovází každé jejich svaté přijímání a mnohdy způsobí, že při dospívání ke stolu Páně přestanou chodit.
Druhá chyba je opačného ražení. Ve snaze probudit u dítěte těšení na svaté přijímání, malují mu tuto událost zcela nerealisticky, - tak růžovými a nepravdivými barvami, že výsledkem je nakonec zklamání dítěte. Sentimentální vypravování v něm vzbudilo zcela falešné představy a očekávání; představy nebeského setkání s Kristem, jaké se na tomto světě neděje.
Četl jsem kdesi takovou nafouklou promluvu k prvnímu svatému přijímání: „To je vrcholná událost v náboženském životě dětí.“ To je nesmysl. Za vrcholem to už jde dolů, z kopce. první svaté přijímání nemá být vrchol, ale začátek. Začátek eucharistického života, začátek cesty s Kristem do Království Otcova.
Tolik k rodinnému prostředí, které připravuje a uschopňuje dítě k účasti na svátostech.
Pojďme proto prosit za dar činné víry a svědomitosti pro všechny rodiče pokřtěných dětí.


29.09.2006 - 11:34   -ls-  
» Mt 17,1-9

Kdyby tu dnes s námi v kostele poslouchal evangelium nějaký cizinec - hind nebo budhista, asi by ho to vrcholně zaujalo a vzrušeně by se domáhal vysvětlení: Co se tam vlastně stalo?
My jsme křesťané, proto nás to nevzrušilo: O tom proměnění na hoře Tábor, to už jsme slyšeli, to známe, víme. Naplňuje se tak na nás zkušenost, že člověk zná nejméně to, o čem si myslí, že už to zná dobře.
Protože jsme křesťané, známe křesťanství pramálo. Klidně bych se např. vsadil, že 90% nás zde přítomných si ještě celý Nový zákon nepřečetlo. A víc: myslím, že mohu klidně vsadit i o to, že 90% z vás si jej do smrti nepřečte.
Dnešní čtení evangelia nám říká, že apoštolové byli také takoví, jako jsme my. Denně žili s Pánem Ježíšem, ale už si na něj tak zvykli, že jej už ani pořádně neviděli, nevnímali. Tolikrát ho slyšeli kázat, že už vše poslouchali na půl ucha. Čím víc kázání slyšeli, tím méně pozornosti jim věnovali.
Musel přijít náraz, šok, aby ho zase uviděli. Pán se proto rozhodl, že to tak nenechá. Vzal je pryč z jejich každodennosti, pryč od každodenních zvyklostí, na osamělé místo. Tam nebylo co dělat, za čím chvátat, nebylo na co se dívat. Jen oni a Pán. A tu konečně jej začali nově vidět: Vidět ho tak, jak byl vždy mezi nimi, kdyby si dali čas jej pozorovat.
I my potřebujeme utéci z denního ruchu na osamělé místo, abychom uviděli Ježíše. Naše kostely nám plní funkci pouště, hory osamění. Zde se máme alespoň na hodinu ztišit a zaposlouchat se do jeho hlasu v evangeliu. Div proměnění Páně můžeme zažít i při dnešní mši v tichu proměňování. Při svatém přijímání můžeme zblízka spatřit záři láskyplných očí Pána Ježíše.
Stane se to? Jestli se ti po mši nebude chtít odtud - jako se nechtělo apoštolům z hory Tábor, pak můžeš klidně odejít. Jestli zažiješ pocit, že je tu dobře, klidně se vrať k manželce, k dětem, k práci. Protože ti byl kostel horou Proměnění a setkání. Máš blíž k Ježíšovi - budeš mít proto blíž i k bližním.
V prvním čtení jsme slyšeli slovo Boží k Abrahámovi: Vyjdi ze svého domu a budeš pramenem požehnání. I my jsme synové Abrahámovi a ten Boží hlas zní dnes i nám: Vyjdi ze svého domu, staň se mým apoštolem, jdi na pomoc svému bližnímu.
Mladí lidé mohou tuto výzvu splnit tím, že se rozhodnou zvolit si apoštolát jako hlavní povolání. Mohou se stát kněžími Kristovými, pramenem požehnání pro mnohé kolem sebe. V těchto dnech je právě lhůta k podávání přihlášek ke studiu bohosloví.
A co my ostatní - ženy, muži, děti, staří? Nejen někteří ke kněžství, my všichni, doslova všichni jsme pozváni k apoštolátu Božího království při svém občanském povolání. Každý můžeme sloužit dobru jiným způsobem, ale všichni se stejným cílem.
Důvěřujme v Boha, že vzbudí v nás všech apoštolátní horlivost. Ale musíme napřed v sobě překonat - jako apoštolové v dnešním evangeliu - bázeň, ono pralidské Pane, nejsem hoden, to není pro mne, to se týká ostatních.
Kdo se do služby dobra jednou dá, ať jakýmkoliv způsobem, ten zažije také dnešní radost ve službě Kristově: Pane, dobře je nám s tebou.
Prosme dnes společně, aby nikomu z nás nescházela ochota vyjít za hlasem Kristovým - do služby Božího království.


29.09.2006 - 11:34   -ls-  
» Mt 17,1-9

Právě jsme dočetli evangelium o proměnění Pána Ježíše. Co nás při naslouchání napadlo? Nač jsme při tom mysleli? Čemu jsme se při tom naučili? Změní to ode dneška, od zítřka náš denní život?
Na evangeliu je hrozné to, že mu člověk může stokrát naslouchat, a přece se neprobudí ze svého duchovního spánku.
Jak je to možné? O čem si člověk začne myslet, že to už dokonale zná, to zná zpravidla pramálo: rodiče své děti, žena svého muže, muž svou ženu. Ani povahové chyby, ani různé krize nezabíjejí lidské vztahy tak, jako zevšednění, návyk, rutina.
Poněvadž jsme křesťané, máme o náboženství pramalý zájem: to už znám. Máme pramalý zájem o bibli, o evangelia: to už znám, to už jsem slyšel mockrát. Většina z nás umře, aniž jsme si jedinkrát přečetli celý Nový zákon. Jaký význam má pro nás dnešní evangelium o Proměnění? Slyšíme, že apoštolové byli stejní, jako my, že byli také propadlí návyku, že i oni, ač žili denně s Pánem - nebo právě proto, - ho neznali. Jako nám, i jim bylo třeba proměnění, zvláštního popudu, osvícení, zjevení, aby ho nově uviděli.
Evangelium není nějaká historka z minulosti. Je to i proroctví o tom, co se stává i dnes. V dnešním evangeliu je předpověď, jak se budem chovat i my, co jsme zač i my. Co děláme špatně i my, aniž si to často uvědomujeme. „Otče, odpusť jim, oni nevědí, co činí!“ - To je modlitba i za nás.
Evangelium, to je život, který Bůh žije mezi lidmi: jak Bůh jedná s lidmi, jak lidi jednají s Bohem, jak s Ním špatně zacházejí.
Apoštolové byli na Pána navyklí. Viděli ho každý den. Jedli a pili s ním. Slyšeli bezpočet jeho řečí, jeho kázání. A čím více ho slyšeli, tím méně ho poslouchali - vždyť oni ho už znají, to Pán mluví k jiným, co ho ještě neznají!
Pán tedy rozhodl, že to tak dál nenechá. Vzal si je stranou, do samoty, na horu, kde bylo víc ticho, než je zde v našem kostele, kam si Pán Ježíš dnes přivedl vás. Tam se apoštolové uklidnili, ztišili. Nic se tam nedělo, nic zvláštního nebylo k vidění, jen Pán stál před nimi. Tam tedy Ježíše uviděli, zadívali se na něj.
Také nás si sem vzal s sebou Pán Ježíš. Zde je naše Hora proměnění. I zde se před námi promění do podoby chleba, svatého pokrmu. Ztišíme, zklidníme se dnes natolik, abychom Pána uslyšeli, - ten hlas, který k nám mluví stále, ale my ho tak málokdy zaslechneme, tak málokdy si zapamatujeme, co jsme zaslechli, tak málo podle uslyšeného jednáme?¨
Kdyby se dnes ten div s námi udál, ani nám by se odtud nechtělo domů. I nám by tu bylo dobře.
Dojde dnes při svaté večeři k tomuto našemu setkání s Pánem? Bude to ve chvíli proměňování? Při modlitbě otčenáše, při svatém přijímání? Setkáme se dnes s ním, srdce na srdci?
Kéž bychom aspoň jednou zažili tento zázrak proměnění, jako apoštolové zažili na Hoře. To by pak náš život měl jinou hodnotu. Novou natrvalo.
Podle L. Evelyho


27.02.2006 - 15:46   JR  
» Mt 17, 10-13

Proč tvrdí vykladatelé Písma, že napřed musí přijít Eliáš?
Všeobecně se věřilo, že se bezprostředně před příchodem Mesiáše objeví znovu Eliáš, považovaný za největšího proroka. Ježíš vysvětluje, že Eliáš už přišel, byl jím sv. Jan Křtitel. Nejde tedy o tu nebo jinou osobu, jde o fakt sám, že je příchod Kristův ohlášen prorokem. Dává se té okolnosti hlubší význam. Je symbolem něčeho, co se denně uskutečňuje v duchovním životě. Lidské osudy jsou rozmanité, někdy velmi spletité. Ale duchovní autoři nás ujišťují, že se jednou, dříve nebo později, každý člověk setká s Kristem. A tomuto setkání obyčejně předchází prorok, tj. člověk, který mluví na místě Božím. Ten člověka na setkání připraví. Je to velký úkol, ale není úplně mimořádný. Vždyť ho zastávají rodiče a vychovatelé vůči dětem, přítel vůči druhému příteli. Kristus sám nám mluví v hlasu svědomí. Ti, kteří mají druhé rádi, je dobrými slovy a příkladem připraví, aby ten hlas svědomí slyšeli.


27.02.2006 - 15:46   JR  
» Mt 17, 10-13

Eliáš přijde a všecko obnoví
Jako se věřilo v židovském národě, že se objeví prorok, tak se také tomuto proroku přičítala neobyčejná moc: obnoví všecko. Tím prorokem byl Jan Křtitel, kázal nadšeně obnovu, ale všechny přesto neobnovil. Čím to je? Ohnivé kázání a strhující příklad na lidi působí. Ale zůstanou stále něčím vnějším. Sv. Basil se nad tímto problémem zamyslel, když si položil otázku výchovy Tenkrát totiž začaly poprvé tzv. klášterní školy. Brali tam chlapce, aby je vychovali k duchovnímu životu. Podaří se to? Co jim můžeme dát?, ptá se sv. Basil. Tři věci: vštípit jim dobré životní zásady, ukázat jim dobrý příklad, navyknout je dobrému chování a modlitbě. Ale pak se dostaví svobodná vůle dospívajícího chlapce. Chce-li se rozhodnout k dobrému, je mu to snadné, ví, oč jde a je k tomu přivyklý. Ale odepře-li, žádná dobrá výchova ho k dobru nepřinutí. Proroci připravují Kristův příchod, ale setkání s ním zůstává svobodné.


27.02.2006 - 15:46   JR  
» Mt 17, 10-13

Eliáš už přišel, ale nepoznali ho. Tak i Syn člověka bude od nich trpět.
Starý zákon, jak praví sv. Pavel, byl pedagogem, tj. vychovatelem ke Kristu (Gal 3,24). I dnes patří náboženství k pedagogii, k výchově mládeže. A přece je zásadní rozdíl mezi výchovou ke zpěvu, k umění apod. na jedné straně a k náboženství na straně druhé. Těm prvním předmětům se naučíme podle toho, jaké máme vlohy Náboženský život však není jenom předmět vyučování. O Krista se vede ve světě boj. Kdo pěkně zpívá, sklidí všeobecnou pochvalu. S tou nemůže počítat ten, kdo si zvolil jít za Kristem. Když bylo tolik lidí, co nepřijali jeho, bude jich stejně tolik, kteří se postaví proti těm, kdo ho chtějí následovat. Světci si toho byli dobře vědomi, a proto při každém rozhodnutí pro dobro počítali s odporem. Dokonce je ten odpor utvrzoval v přesvědčení, že jsou na správné cestě, proto šli s odvahou dál.


17.02.2005 - 20:02   Angelo Scarano  
» Mt 17, 1-9

      Žádné jiné vyprávění (o událostech mezi narozením a vzkříšením) se tomuto úryvku nepodobá. Vždyť celá Ježíšova služba je zahalená jakousi rouškou – a jen v tomto případě se rouška odhrnuje a něco z Kristovy slávy vyzařuje přímo před očima učedníků. Tato sláva má posílit učedníky tváří v tvář nastávajícímu utrpení Mistra a má legitimovat Krista jako Mesiáše a Syna Božího, a to navzdory pohoršlivému proroctví o blízké smrti. Příhodným názvem perikopy by mohlo být: „Boží odpověď na zvěst o utrpení“.
Středem vyprávění není jen zjevení Kristovy slávy, ale také Otcovo slovo.


17.02.2005 - 20:02   Angelo Scarano  
» Mt 17, 1-9

      1 Matoušovské výjimečné časové určení „po šesti dnech“ je snad narážkou na Ex 24,12-18, kde Mojžíš vidí Hospodinovu slávu na hoře a sedmého dne slyší Boží hlas. Ježíš bere s sebou tři učedníky: srv. Ex 24,1.9, kde Mojžíš přibírá tři blízké spolupracovníky, Árona, Nadaba a Abihu. Právě tito tři učedníci mají tu výsadu, že mohou doprovázet Krista v Getsemanské zahradě (26,37). Skutečnost, že jen úzký okruh učedníků může být svědkem této události, poukazuje na to, že není veřejnou epifanií: proto se má o tom zachovat mlčení (v. 9). Vysoká hora v určitém smyslu koresponduje s horou Sinaj a připomíná horu pokušení (Mt 4).
      2 Slovo „proměnit se“ je také v Řím 12,2 a 2 Kor 3,18 („Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě - to vše mocí Ducha Páně“ - tato pasáž je rozvedením a výkladem Ex 34): toto druhé místo je snad narážkou na příběh o proměnění. Jak si jej představit? Na pomoc nám přichází následující věta: jeho tvář zářila jako slunce (stejný výraz se používá o spravedlivých, kteří zazáří v království, srv. 13,43; viz také Ex 34,29-35 o záři Mojžíšovy tváře a Dan 12,3). Jeho šaty byly bílé jako světlo (srv. bělost andělských rouch, 28,3). Učedníci vidí Krista jako nikdy předtím. To, co vidí, jim určitě připomíná příběh o Mojžíšovi na Sinaji (srv. Ex 24). Je zjevné, že se dostávají do přímého kontaktu se slávou Boží přítomnosti.
      3 Rozmluva s Mojžíšem a Eliášem navozuje, že Kristovo dílo je v jednotě s učením SZ, reprezentovaným těmito dvěma postavami. Výklad, že Mojžíš představuje zákon a Eliáš proroky, se nedá podložit (na Mojžíše se v tomto úryvku naráží spíš jako na proroka, viz verš 5 a narážka na Dt 18,15; navíc - kde je Eliáš představen jako zástupce proroků?). Jak Eliáš, tak Mojžíš představují nebeský zástup: oba byli vzati po smrti do nebe (2 Kr 2,11-12; viz rabínskou tradici o Mojžíšovi v návaznosti na Dt 34,6). Tyto dvě postavy jsou spojeny s horou Božího zjevení (Mojžíš se Sinají, Eliáš s Chorebem, 1 Kr 19,8). Ještě důležitější je, že oba jsou eschatologickými postavami, které mají předcházet příchod Mesiáše na konci časů (srv. 17,10; a proměnění je předobrazem a předchutí nastávající poslední doby). Mojžíš je předobrazem Mesiáše (viz níže „kontext předcházející“), Eliáš předchůdcem.
      4 Petrova slova se dají přeložit také: je dobré, prospěšné, potěšující být tady. Apoštolův záměr postavit tři stany snad prozrazuje předporozumění, že už nastává definitivní konec světa: stany by měly posloužit trvalému přebývání.
      5 Oblak symbolizuje přítomnost Boží (srv.Ex 40,35). Zazní hlas (i po křtu zazněl hlas z nebe, 3,17). Pronesená slova se shodují s těmi uvedenými v 3,17, ale nyní se navíc přidává „jeho poslouchejte“, což zdůrazňuje jedinečnou Ježíšovu autoritu, a to v návaznosti na Dt 18,15 („Hospodin, tvůj Bůh, ti povolá z tvého středu, z tvých bratří, proroka jako jsem já. Jeho budete poslouchat.“ Srv. Sk 3,22-23). Právě Matouš, veden katechetickými záměry, se soustřeďuje na autoritu Ježíšova učení, především při výkladu Mojžíšova zákona (kapitoly 5-7). Druhá část nebeského výroku („v něm mám zalíbení“) je narážkou na izajášovského trpícího Služebníka (Iz 42,1; viz pak Iz 53,6). To je o to důležitější v tomto kontextu, kde se chvíli předtím hovořilo o Kristově cestě utrpení (16,21). Boží hlas tedy ztotožňuje Krista se Synem, který má jedinečnou autoritu. On uskuteční Boží spásonosné záměry jako trpící Služebník. Uprostřed největšího oslavení se zároveň připomíná Kristův úděl jako trpící. A protože učedníci těžko přijímají Ježíšova slova o jeho smrti (viz Petrovu námitku „to se ti nemůže stát“, Mt 16,22), Bůh vybízí: Toho poslouchejte (tj. přijměte jeho slova o cestě utrpení).
      6-7 Strach při slyšení Božího hlasu je běžným jevem v SZ (srv. Dt 4,33). Jakmile uslyšeli Boží hlas, padli na tvář (stejná slova v Mt 27,54). Stejně jako při jiných podobných příležitostech, i zde Ježíš přichází a dotýká se jich: zároveň říká, aby se nebáli (srv. 14,27). Zmínka o Ježíšově doteku poukazuje na to, že to byl skutečný Ježíš, kterého učedníci viděli proměněného, a ne pouhý přízrak. Kristus prostoupen Boží slávou zůstává milosrdným Mistrem, který vede po cestě učednictví (všechny tři prvky - padnutí, dotek a slovo „neboj se“ - jsou také v Zj 1,17).
      8 Nyní zůstává jen Ježíš, kterého mají učedníci poslouchat. Jeho slova, jeho přítomnost stačí.
      9 Příkaz mlčet je variantou motivu mesiánského tajemství (8,4). Jestliže Kristus pravidelně vybízel k mlčení o své mesiánské identitě, tím spíš v tomto případě, kdy hrozilo nebezpečí špatného pochopení jeho budoucí cesty. Teprve po vzkříšení bude možné hlásat, bez rizika nepochopení, také toto Kristovo tajemství.


17.02.2005 - 20:01   Angelo Scarano  
» Mt 17, 1-9

      Knihy španělského mystika Jana od Kříže jsou dnes celkem známé: mnoho lidí, nejen řeholníků, v nich hledá inspiraci pro svůj život. Jeho snad nejznámější knihou je „Výstup na horu Karmel“. Autor zde podává jakýsi návod, jak se dostat na vrchol karmelské hory, kde probíhá hostina „s tučnými hody“ ve společenství s trojjediným Bohem: tou cestou je trojí „nic, nic, nic“ („nada, nada, nada“). Abychom mohli dostat vše, máme se všeho vzdávat. I naše postní putování se dá přirovnat výstupu na horu Karmel: anebo, možná přiléhavěji, výstupu na Golgotu, kde se v závěru postní doby máme setkat s Kristem ukřižovaným …a vzkříšeným.
      Je dobrodružné zdolat horu pyšně se tyčící: stačí pohlédnout na ni, aby člověk zatoužil předvést své schopnosti, poměřit se s ní. A nějak podobně je to i s prožíváním postní doby, s výstupem na horu Golgoty: „sportovně založené typy“ možná přijmou výzvu postní askeze jako možnost překonat sebe, své schopnosti, své staré návyky – zkrátka trochu jako sportovní výkon. Jiné typy, ty obětavé, přijmou stejnou výzvu jako šanci „se zcela vydat, strávit“, obětovat sebe sama bez ohledu na únavu. Jako šanci konečně zcela zapomenout na sebe.
      Každý výstup na horu je namáhavý a vyžaduje úsilí. Je ovšem důležité vystupovat s horským průvodcem, který zná cestu. Bylo by totiž pošetilé chtít se vydat sami. Pokud přijmeme postní snažení vážně, možná se dopustíme malého (či velkého) omylu: budeme chtít „vykonat vše potřebné“ naplno a sami, i když se zaťatými zuby: přece ukážeme Kristu, že jsme stoprocentními křesťany, ne? A v návalu tohoto nadšení zapomeneme, že takový přístup nepovede k cíli. K výstupu totiž potřebujeme průvodce: aby nám ukázal cestu, aby nám podával ruku na neschůdných a nebezpečných místech. Třeba si to ani neuvědomujeme, ale někdy jsme tak naplněni „svatým nadšením pro věc“, že nepočítáme ani s Kristem, s jeho vedením: přece známe cestu sami, církev nám jasně předkládá a říká, jak prožít postní období. Ale tak jednoduché to není: každý z nás potřebuje svého osobního průvodce, který upozorňuje na úskalí, na chybné kroky – kterých si nejsme ani vědomi. Někdo z nás třeba přecení či podcení půst, jiný modlitbu, jiný „odloučenost od druhých“ a konečně jiný „sebevydání pro druhé“. Snadno se odchýlíme příliš nalevo nebo napravo: a proto potřebujeme Krista – průvodce, který nás upozorní a vrátí na správnou cestu. Stále znovu máme pozorně naslouchat jeho slovu evangelia a nechat se usměrnit, přesměrovat …
      Jinou chybou by bylo počítat jen s vlastními silami. Nejspíš nám brzy dojdou… Pokud přece jen nějakou dobu vydržíme, pak budeme „s vyplazeným jazykem“ kráčet dál, ve snaze se na vrchol alespoň dobelhat. A samozřejmě takový přístup není ideální, ani evangelní: vede ke karikatuře křesťanství, kdy všechno konáme z donucení, protože „musíme“. Snadno se dostaví vyčerpanost, pocit vyhoření. A „vyždímaný“ člověk nemůže prožívat radost z takové cesty. Čas od času je třeba se zastavit a pohlédnout na Krista, radovat se z jeho blízkosti. Něco podobného prožili i apoštolové při svém postním putování … k Velikonocům. Kristus jim chvíli předtím jasně řekl, že se mají všeho vzdát a zřeknout, aby mohli kráčet s ním do Jeruzaléma (a ve stejném duchu mluví i Jan od Kříže: Nic, nic, nic). A Kristus jako moudrý Učitel ví, že musí tuto náročnou cestu ulehčit: proto učedníkům dává zahlédnout „slávu velikonočního rána“. Dává jim zakusit něco z radosti tučné hostiny na vrcholu hory.
      Radost z Krista umožňuje kráčet rozhodným krokem do Jeruzaléma: to platí i pro nás. Bylo by osudné chtít oddělit „postní dobu od Velikonoc“: teď musím prožívat askezi, sebezápor, pak o Velikonocích radost, uvolnění. Už teď se můžeme a máme dívat na velikonočního Krista, proměněného a oslaveného. A už teď, nakolik je to možné, bychom se s ním měli setkat: na hoře proměnění. Radost z Kristovy blízkosti umožňuje prožívat radostné křesťanství: radostný půst (bez pochmurné tváře!), jásavou modlitbu (vždyť blízkost Boží tváře naplňuje radostí!), štěstí ze skutků milosrdenství (nemiluje snad Bůh radostného dárce?).
      Tato neděle nás vyzývá, abychom se zastavili (spíš zastavovali) a pohlédli na Krista oslaveného. Odloučit se čas od času od lidí, nechávat „své povinnosti“ dole na úpatí a vystupovat na horu Tábor není „nadbytečným luxusem“, ale nutností. Jinak snadno ztratíme Krista z očí, ztratíme zacílenost na vrchol hory. Potřebujeme světlo hory Tábor, abychom mohli kráčet ve světle - ke světlu velikonoční neděle.


17.02.2005 - 20:00   Angelo Scarano  
» Mt 17, 1-9

Událost proměnění Páně v kontextu Matoušova evangelia
a) Kontext předcházející
Světlo z Mt 4,16 („lid bydlící v temnotách uvidí veliké světlo; světlo vzejde těm, kdo seděli v krajině stínu smrti“) se stává zjevným těm, kdo mají být světlem světa (5,14). Ježíš je prorokem jako Mojžíš, ale zároveň jej jako Syn převyšuje. Tak jako na jiných místech Matoušova evangelia, i zde Kristus vystupuje jako nový Mojžíš. Právě styčné body se zjevením na Sinaji jsou pro nás svědectvím, že „jako první osvoboditel, tak i poslední“ (tj. poslední je podobný prvnímu), „jako na začátku (dějin spásy), tak i na konci (těchto dějin)“: Bůh jedná koherentním způsobem (to je jeden z „axiomů“ dějin spásy).
Proměnění
-      Je předzvěstí slávy při druhém příchodu Páně (16,27)
-      Naplňuje bezprostředně předcházející slova: „Amen, pravím vám, že někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Syna člověka přicházejícího se svým královstvím.“ (16,28)
-      Zjevuje slávu vzkříšení učedníkům, kteří považují za těžké následovat Kristův příkaz o cestě kříže (16,24: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne“). Předzvěstí a předchutí slávy jeho vzkříšení je proměnění, které má posílit učedníky v následování Krista i v jeho utrpení. Pozdější utrpení je nemá přivést k zpochybňování Ježíšových slov, ke ztrátě víry v jeho oslavení. Proto jsou na hoře pobízeni Otcovým hlasem, aby poslouchali „milovaného Syna“ neboli přijali s vírou Kristovo svědectví: On bude Mesiášem trpícím, ale zároveň vzkříšeným a oslaveným.
-      Navazuje na Mt 16,13-20, neboť i tam byl Ježíš prohlášen Synem Božím (s tím rozdílem, že od člověka). Mt 17 je božskou pečetí Petrova vyznání. Obě perikopy jsou si podobné v tom, že charakterizují synovství jako službu v utrpení (po 16,13-20 následuje 16,21-23)
-      Je legitimací „prorockých“ slov v 16,21-23 (předpověď utrpení): touto mimořádnou událostí Bůh legitimuje Ježíše a jeho slova
-      Navazuje na událost křtu (Mt 3,16-17)

b) Kontext následující
-      Velmi zajímavým paralelním textem „v opačné podobě“ je pasáž o ukřižování (27,32-54):
-      Zatímco v prvním případě se jedná o zjevení v soukromí, Kristus má zářící šaty, je na vysoké hoře, kolem něho jsou dva velikáni z dávné historie, všude světlo, v druhém případě je to veřejná podívaná, Kristus je pokořený, s roztrženými šaty, vyvýšený na kříži a obklopen dvěma obyčejnými zločinci, všude kolem tma.
-      Na hoře proměnění jsou přítomni tři učedníci, u kříže tři ženy (jmenované evangelistou).
-      Na hoře je přítomen Eliáš, u kříže zaznívá výzva: „Podívejme se, zda přijde Eliáš“.
-      V obou případech jsou kolemstojící přemoženi strachem, v obou případech je Ježíš vyznán jako Syn Boží. V tomto vyznání (tj. v christologii) spočívá jednota těchto dvou událostí.

      Máme tedy dvě antitetická paralelní místa, jakýsi diptych, ve kterém oba obrazy mají stejné obrysy, ale různé barvy (tudíž bychom mohli tyto obrazy na sebe přiložit). Jako Boží Syn se Kristus podílí na dvou mezních, opačných situacích lidské existence: je oslavený a pokořený, obklopen svatými a hříšníky, oblečen do světla a temnoty.


23.11.2004 - 07:55   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček  
» Mt 17, 10-13

      Akosi sa nám nespája s Adventom táto predpoveď, že Syn človeka bude trpieť. Žeby kvôli tomu Boh prichádzal na svet? Samozrejme, aj kvôli tomu. Hoci konečným cieľom jeho príchodu nebolo utrpenie. Rozhodujúcim cieľom bolo vykúpenie ľudstva, zmierenie hriešnikov s Bohom, zadosťučinenie Bohu a jeho spravodlivosti. Ale tento cieľ bol dosiahnutý nie ináč, ako vďaka Kristovej smrti, ktorú priniesol ako obetu; cenou a nástrojom nášho zmierenia s Bohom sa stal kríž jeho Syna. Z kríža sa teda rodí šťastie spasených a radosť z príchodu Spasiteľa.
      Pán Ježiš dáva tiež na vedomie, aby sme dôstojne vystupovali v mene Boha, dávali presvedčivé svedectvo o Bohu a neraz treba prijať aj utrpenie. Hovorí teda o potrebe nielen vlastného utrpenia; poukazuje tiež na príklad Jána Krstiteľa, ktorý zomrel Herodesovou rukou; je tiež reč o prorokovi Eliášovi, ktorý trpel prenasledovanie pre vieru a spravodlivosť a bol prenasledovaný kráľom Achabom a jeho manželkou Jezábel. Každý, kto chce, podobne ako Ján Krstiteľ, svedčiť o pravde a spravodlivosti – musí byť pripravený aspoň na nepríjemnosti a nedostatok pochopenia: Nespoznali ho – hovorí Pán Ježiš o Jánovi, nepochopili jeho poslanie. Toto musí postihnúť aj nás.
      Utrpenie Syna človeka sa stále pred nami zviditeľňuje na oltároch. Prihovára sa nám?


24.09.2003 - 19:56   PaedDr. František Dancák  
» Mt 17, 5

      Zalaukas vypracoval zákony na odstránenie mravnej neviazanosti v juhotalianskej gréckej kolónii Lokri Epizaphyri. Keď sa proti ním previnil jeho vlastný syn a bol odsúdený k strate obidvoch očí, otec Zalaukas obetoval svoje ľavé oko, aby synovi zachránil pravé.
      Dobrota nášho nebeského Otca išla oveľa ďalej. Neušetril ani vlastného Syna, ale obetoval ho za všetkých, za našu vinu, pre našu spásu.
      Veľkosť tejto Božej obety zväčšuje svedectvo Boha Otca o Synovi: „Toto je môj milovaný Syn... „ Otcova láska je však podivuhodná: táto láska neušetrila svojho Syna, ale vydala ho na smrť za nás všetkých... Tak Boh miloval svet (Jn 3, 16).


03.09.2003 - 22:02   Homiletik  
» Mt 17, 1-9

      Ježiš Kristus, ktorý pozná i najjemnejšie záhyby ľudských sŕdc, poznal, že je potrebné práve v týchto dňoch, keď si apoštoli nevedeli dať rady s vidinou na kríž pribitého Majstra, pozvať ich na horu premenenia. A tak kráčajú traja z maloverných spolu s Pánom. Dlhá cesta, únavné stúpanie – veď podľa väčšiny moderných bádateľov to bola hora Hermon, ktorá dosahuje až 2759 metrov nadmorskej výšky – spôsobili, že učeníci prišli hore unavení. A ich unavené telá, ale ešte väčšmi unavené duše, ktoré sa trápili pre to všetko, čo im Pán o sebe nedávno povedal, pohladil lahodný vánok, ktorý sa v podvečer zniesol na úbočia Hermona a ich unavené tváre oslnilo jasné svetlo, aké predtým nevideli. A potom, keď sa im otvorili oči, obťažené únavou a spánkom, ako to zvlášť zdôrazňuje tretí evanjelista, uvideli nielen premeneného Pána, ktorého tvár žiarila sťa slnko a jeho rúcho sa belelo sťa svetlo, lež aj Mojžiša a Eliáša, ktorí sa zhovárali s Pánom. Prítomnosť Mojžiša a Eliáša, reprezentantov Starého zákona a prorokov, má zvláštny význam. Ona má dosvedčiť, že Zákon a proroci smerovali k Mesiášovi. Ako dobre bolo trom apoštolom, ako sa im uľavilo na duši! Veď pocítili, že tento Pán, čo aj bude musieť prejsť vyhňou vykupiteľskej smrti, je Božím Synom. Bol to liek podaný v pravej chvíli. Už sa vytratil smútok z ich maloverných sŕdc.


20.08.2003 - 13:20   Homiletik  
» Mt 17, 1-9

      Veľká duchovná útecha, ktorú Spasiteľ pripravil svojim trom vybraným učeníkom, mala ich obrniť proti sklamaniu, ktoré ich čakalo v Getsemanskej záhrade. Len títo traja mali byť svedkami jeho smrteľných úzkostí. Pohľad na poodhalené jeho oslávenie mal im neskôr pomôcť zniesť pohľad na jeho skleslú postavu, na jeho mútny zrak a strhanú tvár, zaliatu krvavým potom.
      Takto Pán Boh silnými duchovnými zážitkami pripravoval aj iných svätcov na veľké poslania. Svätý apoštol Pavol v liste Korinťanom nám len troška naznačil, že po svojom obrátení bol uchvátený až do tretieho neba, do raja, kde počul nevysloviteľné veci, ktoré človek ani nemôže vypovedať. Tieto vytrženia mu však dali silu prekonať pre Krista nesmierne mnoho útrap a obetovať za neho i svoj život. Svätý Ignác z Loyoly musel mať v utiahnutosti Manrézy podobné zážitky, o ktorých však nikdy nehovoril. Čerpal však z nich silu pre veľké dielo svojho života.
      Aj nám dáva Pán Boh niekedy pocítiť duchovnú útechu: teší nás modlitba, máme radosť, že sme mohli vykonať niečo dobrého, duša akoby mala krídla a celý svet ružovú farbu. Potom však príde duchovná skleslosť, znechutenosť, akási malátnosť, nemáme chuť do ničoho, ani do modlitby, a duša sa zmieta v pochybnostiach. Taký je zákon života: stále striedanie dňa a noci, útechy a sklamania.
      Buďme však vďační Bohu za duchovné útechy, ktoré nám v živote poskytne. Je to jeho dar a nesmieme si namýšľať, že sme sa k nemu dopracovali vlastnými silami. Je to odmena alebo povzbudenie, ktorým v nás Boh chce vzbudiť väčšiu horlivosť pre jeho službu. Naberme si preto z nich oduševnenie aj pre časy duchovnej suchoty a trápnych skúšok! Lebo je isté, že chvíle duchovnej pohody a radosti vystriedajú časy duchovnej skleslosti a znechutenia. Po vrchu Tábor nasleduje vrch Golgota.


05.08.2003 - 22:19   Miron  
» Mt 17, 1-9

Pred tromi rokmi som sprevádzal priateľa zo zahraničia po okolitých sakrálnych pamiatkach – zväčša drevených cerkvách. Udivovalo ma nadšenie priateľa, ktorý žasol pri prehliadke jednotných objektoch. Uvedomil som si, že ich krása sa ho dotýka intenzívnejším spôsobom než mňa. Azda preto, že som tieto pamiatky videl už mnohokrát. Mne už zovšedneli. Ale predsa jeho úprimné nadšenie ma prinútilo pozrieť sa na akosi nanovo. A objavil som ďalšie krásne detaily, ktoré som predtým nevnímal.
I tie najväčšie a najkrajšie veci môžu človeku zovšednúť...
Apoštoli boli už s Ježišom Kristom tretí rok. Zaiste boli svedkami prejavov jeho božskej moci, zázrakov, načúvali jeho slovám spolu so zástupmi, ale aj v intímnych chvíľach v úzkom kruhu, keď im všetko podrobne vysvetľoval. Napriek tomu všetkému – tri roky je dlhý čas – nepodľahli apoštoli tiež nákaze „zovšednenia“? To nevieme. Isté je však jedno, že pri premenení na hore ho traja z nich uvideli v inom svetle – v jeho božskej sláve. Tento zážitok ich musel – ak to bolo potrebné – vyliečiť z nákazy „zovšednenia“.
Keď nás Cirkev pozýva k uvažovaniu nad udalosťou premenenia Ježiša Krista, sleduje tým aj tento aspekt nášho života. Pozýva nás do samoty, akú ponúkajú končiare hôr, aby sme sa pozerali na nášho Pána. Aby sme sa spýtali: „Kto si Pane?“ A hoci bez uvažovania vieme odrecitovať odpoveď na túto otázku, ktorú sme sa naučili ešte na hodinách náboženstva, skúsme sformulovať vlastnú odpoveď. „Kristus a ja“ – uvažovanie o tejto téme nám môže pomôcť strhnúť závoj zovšednenia a dá nám príležitosť uvidieť Krista nanovo, v jeho božskej sláve, a v tejto perspektíve aj seba samých. A bude to veľmi „premieňajúci“ okamih...


01.08.2003 - 22:19   kc  
» Mt 17, 1-9

      Kristovo premenenie malo za cieľ posilniť vieru apoštolov so zreteľom na jeho umučenie: výstup na „vysoký vrch“ pripravuje výstup na Kalváriu. Kristus, Hlava Cirkvi, zjavuje to, čo jeho telo obsahuje a vyžaruje vo sviatostiach: „nádej slávy“ (Kol 1, 27).

      Katechizmus Katolíckej cirkvi 2156-2159.



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet