23.september 2019

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    Svätí milovali. To je ich celé tajomstvo.

~JEAN-BAPTIST E. LACORDAIRE~

12.06.2003 - (čítanosť2981 reakcie11)


Mt 16, 21-28

      21 Od tej chvíle začal Ježiš svojim učeníkom vyjavovať, že musí ísť do Jeruzalema a mnoho trpieť od starších, veľkňazov a zákonníkov, že ho zabijú, ale tretieho dňa vstane z mŕtvych. 22 Peter si ho vzal nabok a začal mu dohovárať: „Nech ti je milostivý Boh, Pane! To sa ti nesmie stať!“ 23 On sa obrátil a povedal Petrovi: „Choď mi z cesty, satan! Na pohoršenie si mi, lebo nemáš zmysel pre Božie veci, len pre ľudské!“
      24 Potom Ježiš povedal svojim učeníkom: „Kto chce ísť za mnou, nech zaprie sám seba, vezme svoj kríž a nasleduje ma. 25 Lebo kto by si chcel život zachrániť, stratí ho, ale kto stratí svoj život pre mňa, nájde ho. 26 Veď čo osoží človekovi, keby aj celý svet získal, a svojej duši by uškodil?! Alebo za čo vymení človek svoju dušu?! 27 Lebo Syn človeka príde v sláve svojho Otca so svojimi anjelmi a vtedy odplatí každému podľa jeho skutkov. 28 Veru, hovorím vám: Niektorí z tých, čo tu stoja, neokúsia smrť, kým neuvidia Syna človeka, ako prichádza vo svojom kráľovstve.“

21-28.       Mk 8,34 – 9,1; Lk 9, 22-27.
12.06.2003 | Čítanosť(3064)
Mt 16, 13-20
12.06.2003 | Čítanosť(2971)
Mt 16, 1-12


01.12.2010 - 14:12   smn  
» Mt 16, 24

Keď počujeme slovo kríž, máme sklony myslieť na problémy, ťažkosti, alebo bolesť. Zaiste, niekedy to môže byť taká situácia. Napokon život na tomto svete nie je vždy jednoduchý a sú v ňom chvíle, kedy nám Ježiš ukazuje oblasti nášho života, ktoré je potrebné zmeniť alebo „ukrižovať“. Predsa však, aj napriek jeho bolesti, kríž je vždy cestou hlbokej životnej skúsenosti, ktorý pre nás Ježiš získal. Boh chce, aby sme pri vyslovení slova kríž mysleli na dobrú zvesť! Chce, aby sme sa naň pozerali ako na prostriedok, ktorý nám pomôže zbaviť sa odpadkov v našom živote – sebectva, zaujatosti alebo pýchy – a zakúsiť dôverné priateľstvo s Bohom, ktoré nám Ježiš daroval svojim príchodom. Preto prijmime kríž, aby nás Boh mohol naplniť novým spôsobom myslenia, konania a žitia. Dôverujme s vedomím, že kríž nás bude viesť do večného života v Božej prítomnosti, k slobode od každého smútku a smrti.


18.01.2010 - 23:26   -ls-  
» Mt 16, 21-28

SMYSL ŽIVOTA
Ztratit smysl života
Nezdálo se vám také, že svatý Petr vlastně nic tak moc zlého neřekl? Člověk se diví, proč jej Pán Ježíš tak tvrdě odbyl. Petr smýšlí docela lidsky: Vyhni se, Pane, nepříjemnostem, co bys z toho měl!
K čemu nést kříž, k čemu trpět? Raději uchopit moc. A vládnout sám. Lepší je dostat se nahoru a poroučet, než sloužit. Lépe je honit jiné, než nechat se honit.
Tak to myslí Petrovi, tak to běžně myslí běžnému člověku. Ale Pán Ježíš říká, že takové myšlení není z Boha. Proč? Další osudy Petrovy a ostatních apoštolů to názorně ukázaly. Když jim nevyšla vyhlídka, že budou velkými a mocnými pány, neměli najednou proč dál žít, ztratili smysl života.
A ztratit smysl života, to je moc zlá věc. My to dnes kolem sebe často vidíme:
U mladých, kteří nedovedou objevit smysl své existence, a proto je život přestává bavit dřív, než žít začali. U stárnoucích, kteří nedovedou objevit krásy stáří a trápí se nad tím, co už nemohou, místo aby se těšili z toho, co ještě mohou.
Nemoc našeho století
Psychologové nazývají tuto ztrátu smyslu života „existenciální prázdnotou“. Tvrdí, že je to nejrozšířenější nemoc dvacátého století. A počet sebevražd mezi mládeží, počet vykolejených mladistvých povalečů a příživníků, a stejně tak i počet stárnoucích mrzoutů a alkoholiků jim dává za pravdu.
Nedávno slavil sedmdesátiny lékař, kterého zná vědecký svět jako kapacitu na tuto metlu lidstva, psycholog Viktor Frankl. V mládí se nadchl Freudem, kterého považoval za mesiáše lidstva. Ale ani Freud, ani studium psychologie u jeho žáků Junga a Adlera, jej nedovedlo uchránit od melancholické nostalgie: Co má všechno životní pachtění za smysl? K čemu se honit a nač se stále štvát? Vynikající schopnosti a pracovitost jej sice přivedly až k vysokoškolské profesuře, stává se uznávaným odborníkem psychiatrie a psychologie, ale osobně zůstává skeptikem. Život se mu zdá zmateným kolotáním bez cíle a smyslu.
Pak přichází Hitler a Žid Frankl se dostává do koncentračního tábora. A v tvrdé škole denního boje o holou existenci dozrává jako vědec i jako člověk.
Objevuje tam kořeny existenciální prázdnoty, ztráty smyslu života, nemoci století. Ověřuje si, jaký lék platí na tuto nemoc: Vězni, kteří neměli cíl, proč by chtěli dál žít, kteří neměli v co doufat, ti rychle odumírali duševně i fyzicky. Kdo však měli víru v Boha, kdo měli člověka, kterého milovali, práci, kterou chtěli dokončit, ti měli v této víře a naději sílu k přežití. Věděli, proč žijí a proto chtěli žít.
Co čeká život ode mne?
A tak se Frankl vrací z lágru na svou katedru psychologie jako věřící křesťan, vychovatel poválečné generace věřících lékařů na mnoha vysokých školách, kam byl zván k přednáškám. Výchozí bod jeho psychologie života je přesně opačný, než dosud běžný postoj. Říká: „Neptej se, co můžeš čekat od života. - Ptej se, co čeká život od tebe, co můžeš a máš pro život, pro Boží království udělat právě ty.
Tvůj život smysl má, ale dát mu jej musíš ty sám. Aby tvůj život nebyl beznadějný, musíš se naučit milovat a sloužit.“
Milovat a sloužit - to je hlavní zásada křesťanství.
Tak bylo nově objeveno křesťanství pro vědecky a technicky myslícího člověka 20. století. Po staletích skepse a nevěry to myslící člověk dnes už chápe: Kde je místo víry nevěra, kde je místo lásky nenávist, tam není ani lidské naděje - a tam mizí smysl lidského života.
Bylo třeba prožít dvě světové války, bylo třeba projít hrůzou koncentračních táborů, bylo třeba poznat bezmocnost vědeckotechnické revoluce, aby myslící člověk dvacátého století znovu začal objevovat starou křesťansku pravdu: že svět, ve kterém se dá žít, svět naděje, musí být ne světem nenávisti, ale světem víry a lásky.
A to si dnes odnesme jako náš radostný poznatek z evangelia:
MŮJ ŽIVOT MÁ SMYSL, KDYŽ VĚŘÍM, MILUJI A DOUFÁM


18.01.2010 - 23:24   -ls-  
» Mt 16, 21-28

PROČ DOBRO PROHRÁVÁ
Starozákonní prorok nemůže unést, že slovo Boží je tak bezmocné.
Apoštol Petr nemůže unést, že i Vtělené slovo je tak slabé, že by Pán Ježíš měl trpět a být zabit.
My také někdy nemůžeme unést nekonečný proud zla, které znovu a znovu zdupává dobro ve světě.
Proč dobro ve světě tak často prohrává?
Otázky filozofů
Od filozofů starého Řecka (Epikuras) až po dnešní skeptiky jdou stále tytéž otázky.
Proč Bůh nezabrání zlu na světě, když je dobrý a všemohoucí?
Buď zabránit nemůže, - ale je to pak ještě Bůh všemohoucí?
Nebo zabránit nechce, - ale je to pak ještě Bůh dobrý?
Anebo zabránit může a chce, - ale proč tedy zlo ze světa nemizí?
Odpovědi mytologické
Z dávných dob lidstva jsou tu odpovědi mytologické, ale ty nám dnes už pomoci nemohou:
- Ani z Persie pocházející představa dvou bohů, kteří spolu zápasí, principu dobra a zla.
- Ani raně židovská apokalyptika, která posunuje příčinu zla do temných prapočátků lidstva
a jsoucna, do obrazu prvotního hříchu andělů a lidí.
Pokus o rozumové „ospravedlnění“ Boha
Velcí myslitelé 18. století rozumu (Leibnitz, Kant, Hegel) se pokoušeli o rozumové „ospravedlnění“ Boha. Jenže všechno to jejich složité rozumování a mudrování vypadá tváří v tvář člověku, drcenému nespravedlivým utrpením, jako pokus uspokojit hladového přednáškou o chemii trávení.
Pokusy o emancipaci - lidskou svépomoc bez Boha
Mezi novodobými lidmi se stalo načas velkou módou, že přestali hledat pomoc u Boha. Byli přesvědčeni, že si od zla a trápení ve světě pomůže člověk sám. Čekalo se, že rozvoj civilizace, techniky, vědy a politiky zbaví svět zla a vytvoří nebe na zemi. Jenže tito lidé udělali trpkou zkušenost, a my všichni s nimi, že i ve světě vědeckotechnické revoluce jsou dál války - jen ještě krutější; - existuje dál bezpráví, - jen ještě násilnější; - že zla nijak neubylo.
Změnilo se jen to, že vinu za zlo člověk nevěřící nemůže už připisovat Bohu. Nehledá se už, jak ospravedlnit Boha, ale jak ospravedlnit člověka. Moderní diplomacie je umění, jak svést vinu za všechno na druhé.
Dnes už to víme bezpečně: sama věda, technika a politika nezbaví lidstvo utrpení, nevykoupí člověka.
Utrpení jako testovací otázka víry
A tak utrpení zůstává i dnes - a zřejmě vždy zůstane - testovací otázkou víry člověka:
- Můžeš říct, že tváří v tvář tolika utrpení ve světě nemůžeš věřit, že existuje dobrý Bůh. To můžeš, a mnozí to tak řekli a říkají.
- Ale můžeš také s mnohými (a biblickým Jobem) říct obráceně: Jen proto, že pevně věřím v dobrého Boha, mohu vydržet žít na tomto světě, plném zla. Jen proto, že pevně věřím v dobrého Boha, mohu si uchovat naději v zítřek. - Jen proto, že pevně věřím v dobrého Boha, mohu unést lásku k lidem. Přemnozí to takto pochopili a také to takhle věří. Já také - a snad i mnozí z vás.
Co nás opravňuje k tomuto pohledu?
- Celé evangelium nás vede k tomuto pohledu, - to neví nic o Bohu lhostejném k lidskému utrpení, ale ví:
- o Bohu Otci, účastném a milosrdném,
- ví o Božím Synu Ježíši Kristu, který lidské trápení sice nezrušil, ale postavil se v něm po bok člověka. Ukázal, jak i nesmyslné trápení a nesmyslná smrt může smysl získat: Obětováním trápení za jiné, projitím smrtí ve víře v život věčný.
Víra neumí zlu uniknout, ale umí jím projít
Křesťanství nechce zlo balit do pozlátka. Utrpení zůstává vždy utrpením, zlo zůstává vždy zlem. Záliba v trápení je hřích nebo duševní choroba. Křesťan má povinnost bránit zlu, kterému se zabránit dá, - jako to dělal Pán Ježíš.
Přesto zůstává stále dost zla, kterému se zabránit nedá. Proč to tak je, proč člověk nemůže žít bez trápení, to asi žádný rozum nevyzkoumá. Ale ani utrpení ani smrt nás nemůže připravit o naději, o víru, o lásku, dokud víme, že při nás je Bůh, - a že Ježíš, celý jeho život, je sám odpovědí na všechny otázky po smyslu života a smrti.
A to je závěr naší meditace: Boží láska tě neuchrání OD trápení, ale Boží láska tě bude chránit VE všem trápení.
„Vezmi svůj kříž každodenní a následuj mne,“ říká Pán. „Já tě občerstvím.“ Že je to konečné vítězství Boží lásky nad zlem, dotvrzuje i kniha Zjevení, která Nový zákon uzavírá: „Hle, Boží přebývání s lidmi... On jim setře každou slzu z očí: Nebude již ani smrti, ani zármutku. Nářku ani bolesti nebude, protože starý svět pominul.“ (Zj 21,3a-4)


01.03.2006 - 12:32   JR  
» Mt 16, 24-28

Kdo chce jít za mnou, zapři se!
Víme, co je zapřít druhého. Svatý Petr zapřel při umučení Ježíše (Jan 18,15-18), to jest prohlásil, že ho nezná a že s ním nemá nic společného. Podle tohoto příkladu vysvětluje sv. Jan Zlatoústý, co znamená zapřít sebe: „Až pochopíš, co znamená zapírat druhého, porozumíš, co je zapírat sebe. Kdo zapírá bližního, ten vidí,jak ho bijí holemi,jak mu nasadí železa,jak zle trpí, ale ho to nedojme, protože je mu utrpení bližního cizí. Tak se nauč nemít slitování nad vlastním tělem, ať tě bijí, honí, pálí...“ Svatý Jan Zlatoústý je brilantní řečník, proto rétoricky nadsazuje. Ale základní myšlenku vyjadřuje pěkně. Chorobné a nepřirozené soustředění na sebe a na své vlastní zájmy dělá člověka přecitlivělým, neotužilým, bázlivým. Lék proti tomu je zapírat se, tj. zapomínat a nedbat o maličkosti a myslet víc na Krista a bližního. Matky často skutečně zapomínají v pravém slova smyslu na své vlastní trampoty, když opatrují nemocné dítě. A děje se i zvláštní věc: nejlépe se vyléčí ty nemoci, na které nemyslíme.


01.03.2006 - 12:32   JR  
» Mt 16, 24-28

Vezmi svůj křiž
Vrchol všeho křesťanského zapírání je kříž. Je to však také jedno z největších násilí,jakého se může člověk na člověku dopustit. Přibitý na kříži je zbaven i minimálního svobodného pohybu. Násilí samo však nemůže posvětit, každá ctnost je hodnocena podle stupně, na kterém tu je svoboda. Ostatně Kristus neřekl: „Buď přibit na kříž!“ To jsou slova Pilátova. Ježíš vyzývá jinak: „Vezmi svůj kříž!“ On sám jej vzal opravdu dobrovolně. A přece se jeho svobodná vůle uskutečnila i v násilí Pilátova rozsudku. V denním životě tomu bývá jinak. Rozlišujeme dvě odlišné série skutků. Něco nám uložili, například nadřízení v zaměstnání, a něco jiného jsme si vybrali dobrovolně, např. vycházku po práci. Kdybychom však tento rozdíl tuze zdůrazňovali, plynulo by z toho paradoxně, že je ctnostná jenom vycházka, ne však uložený úkol. Kristův kříž nás má naučit tajemství,jak proměnit násilí ve svobodu vírou, že všechno je v rukou nebeského Otce a že jemu jedinému se svobodně a rádi podřídíme ve všem.


01.03.2006 - 12:32   JR  
» Mt 16, 24-28

Kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí jej
Svatý František z Assisi mluvil o kříži a neustálém zapírání často. Byl si vědom, že jenom tak se zachrání člověk a svět. Není divu, že jeho druh sv. Jiljí (Aegidius) se to pokusil shrnout ve verších: „Chceš-li dobře vidět, buď slepý. Chceš-li dobře slyšet, buď hluchý. Chceš-li dobře mluvit, buď němý. Chceš-li dobře chodit, uřež si nohy. Chceš-li dobře pracovat, zmrzač si ruce. Chceš-li dobře milovat, měj sám sebe v nenávisti. Chceš-li dobře žít, umrtvuj se. Chceš-li vyzískat, nauč se ztratit. Chceš-li zbohatnout, buď chudý. Chceš-li být potěšen, plač. Chceš-li žít v bezpečí, buď vždycky v obavě. Chceš-li do výše, ponižuj se. Chceš-li být vážen, pohrdej sebou a cti ty, kdo pohrdají tebou. Chceš-li mít dobré věci, vydrž zlé. Chceš-li být v klidu, lopoť se. Chceš-li, aby ti dobrořečili, přej si, aby ti zlořečili. Umět toto dělat je velká moudrost, a protože je tak velká, není dána každému.“ Text ovšem na pohled vypadá jako snůška protikladů, paradoxů. Ale všecky slouží jako ilustrace tajemství kříže: zisk ve ztrátě, život ve smrti.


16.12.2005 - 15:43   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Mt 16, 24-28

      Ľudia hľadajú takzvaný spôsob na život, alebo sa cítia pyšní, že našli „návrh“ na život. Ostatne, tieto návrhy bývajú rôzne, a niektoré nie sú hodné ani zmienky.
      Pán Ježiš dnes predstavuje taký návrh na život, že v očiach šíreho sveta je považovaný priam za šialenstvo: Kto stratí svoj život pre mňa, nájde ho. A teda stratiť, aby sme našli. Samozrejme, stratiť nie v hýrení, svojvôli a rôznych zneužitiach - ale v obetavom plnení svojho životného povolania. Pre mňa - hovorí Pán Ježiš, čiže žijúc zhodne s jeho zásadami.
      Niekto nám radí: „šetri sa“. Samozrejme, neslobodné ľahkomyseľne márniť svoje sily, treba s nimi zaobchádzať rozvážne, zhodne s prikázaním „Nezabiješ“. Neslobodno sa však šetriť na úkor svedomitého plnenia povinností; ich zanedbávanie by bolo priam márnením života, bolo by to len zdanlivé zachovávanie života, a v podstate by to bolo zbytočnou stratou života. Možno teda povedať, že kto sa šetrí - ten chodí za vlastným pohrebom (L. Hirszfeld). Uvedomujeme si, že prespíme aspoň tretinu života, a to je celkom správne, aby sme zregenerovali ostatné dve tretiny - čo už v zásade má stačiť pre šetrenia sa?
      O kom ale možno povedať, že „nachádza“ svoj život? Pán Ježiš na to odpovedá jasne: Nech... vezme svoj kríž a nasleduje ma. Či to bude kríž povinností, či kríž utrpenia - jedno i druhé dáva životu základnú a nepominuteľnú hodnotu. Možno sa, samozrejme, pýtať, či Boh nemôže spasiť svet inakšie, ako len prostredníctvom kríža? Musia byť naše povinnosti až takým ťažkým a bolestným krížom? Musia trpieť nevinné stvorenia, ako deti a zvieratá? Teológovia, kazatelia a duchovní spisovatelia sa usilujú, aby vysvetlili zmysel utrpenia: že je to trest za hriech, že je to zadosťučinenie, že je to zdokonalenie, že je to zásluha atď. Ale v podstate utrpenie je tajomstvom. Je pozoruhodnou vecou, že Pán Ježiš v celom svojom Evanjeliu nikdy nikde nevysvetlil utrpenie: prečo ono a načo? Pán Ježiš nevysvetlil, len jednoducho sám sa rozpäl na kríži.
      Ktosi povedal: Život nedáva nám to, čo chceme, len to, čo pre nás má (W. Reymont). A v tom, čo pre nás život má, čo Boh nám dáva, musíme sa vedieť ocitnúť - aby sme našli svoj život.


20.08.2005 - 21:56   Angelo Scarano  
» Mt 16, 21-27

      Kříž, či prosperita? To je dilema přítomné i mezi křesťany. Jedni zdůrazňují to první, jiní to druhé. Tyto dva pohledy na “duchovní život” se někdy více či méně střetávají i v našich společenstvích.

      Potýkáme-li se s velkými (či menšími) problémy, můžeme občas zaslechnout výzvu “Ber to jako kříž”. A někdy se zdá, že takový “Jobův těšitel” chápe jakoukoli nepříjemnost a “problém” jako kříž… Jenže to by nebyl pohled evangelia. Tam vidíme, že křížem není vše, co je negativní, ale to, co vyžaduje moje “sebezapření”, pokud chci žít evangelium. Například odmítnout levné kradené auto (kdo by nepřijal takovou nabídku?) může být “křížem” – stojí to námahu, úsilí o poctivost.
      I to, co není v našich očích křížem (např. blahobyt), se jím může stát – pokud je to pro mě “překážkou”, která vyžaduje moje úsilí a sebezapření na cestě následování Krista. A to, co se zdá být křížem “automaticky” (těžká nemoc), není křížem “samo sebou”, ale stane se jím tehdy, když se rozhodnu kráčet i za těchto okolností s Kristem. Překonávat svoji beznaděj, nevíru v Boží lásku ke mně, nechuť žít evangelium i za těchto ztížených podmínek, je pak skutečným křížem.

      Prosperita, úspěch, zdraví… je to pro křesťana “automatické”? Někteří si myslí, že ano (stačí jen mít neoblomnou víru, a to vše se nám dostane). A pokud se přece jen dostaví nemoc či vážné neštěstí, vytrysknou výčitky vůči Bohu (proč to dopustil?), někdy zahořklost a neodpuštění, že se nám něco takového stalo. Tyto postoje trochu prozrazují, že ty představy o vítězném Mesiáši, přinášejícím blahobyt a osvobození od nepřátel, nejsou záležitostí dávné minulosti – jsou to představy živé i dnes, a koneckonců odpovídají touhám každého člověka: touhám po štěstí, pokoji, úspěchu. Slučují se tyto lidské touhy s křesťanstvím? Ano, i ne. Ano – protože Bůh chce toto všechno dát každému člověku. Ne – protože se lidské cesty k dosažení těchto hodnot někdy rozcházejí s cestami Božími. Je přirozené chtít tyto věci hned, je nadpřirozené “čekat” a projít nejprve cestou “sebezapření”.

      Zapři sám sebe, vezmi svůj kříž – toto není (navzdory některým “tendencím”) hlavním poselstvím dnešního evangelia. Tím hlavním je následovat Krista – vždy a všude. A to i tehdy, když mě to bude něco stát.
      Krista se mám držet (jako tonoucí svého zachránce), abych tak dospěl k … Boží prosperitě.


19.11.2004 - 17:53   Angelo Scarano  
» Mt 16, 24-27

      24 Ježíšova cesta “kříže” má být také cestou učedníků – proto nyní následují slova o učednících. Jsou to slova týkající se všech učedníků (nejen apoštolů) – proto neurčité zájmeno “kdo, kdokoliv” (“kdo chce jít…” - v. 24). Cesta do Jeruzaléma není snadná ani pro Ježíše, ani pro jeho následovníky. Proto se hned na začátku vybízí “zapři sám sebe” – v první řadě se tato slova mají chápat jako “zapření” falešných (příliš lidských) představ o Mesiáši. Potažmo se to může chápat jako zapření “svého já” (“já”, které si chce “zachránit život”, vyhnout se nepříjemnostem kvůli víře).
      Výzva “zapři sám sebe” je velmi podobná výzvě druhé “vezmi svůj kříž”. Kříž není obrazem všech možných životních trampot a problémů (nemocí): tento význam je běžný v době dnešní, ale ne v té novozákonní. Tam je “kříž” obrazem potupné smrti, vyloučení ze společenství, hanby. Už samotné slovo “kříž” vyvolávalo takový úděs, že řečník Cicero řekl, že má být daleko od rtů římských občanů. Díky Novému zákonu slovo “kříž” nabývá ještě další význam: přijmout kříž znamená především darovat svůj život a přijmout samotný Kristův úděl. Můžeme tedy shrnout, že “vzít kříž” znamená snášet “své umírání” v podobě nepřijetí, pohrdání ze strany okolí, pronásledování, dokonce mučednictví. To vše kvůli Kristu a jeho slovu.
      V zásadě tedy vidíme, že slova “vzít na sebe kříž” a “následovat” Krista jsou významově prakticky totožná. A protože se jedná o náročnou cestu, je třeba “zapřít sám sebe”, jak se říká na začátku verše.

      25-27 Uvádějí se tři motivace, proč přijmout tuto cestu kříže.
      1) zachránit život (tj. odmítnout kříž – potupu, pronásledování kvůli evangeliu) znamená vposledku ztratit jej. A ztratit svůj život (tj. následovat Krista i za cenu osobních nevýhod) znamená získat život v plnosti (v. 25)
      2) druhý důvod (v. 26) navazuje na předchozí; zmínka o získání celého světa připomíná Mt 4,8, kde Satan nabízí Kristu celý svět, jeho bohatství a slávu
      3) příchod Syna člověka a jeho odplata (odplata jakožto dar života těm, kdo následovali Krista) – v. 27

      Tak jako Ježíš “překvapil” učedníky jiným pojetím údělu Mesiáše, zrovna tak musel překvapit novým obrazem učednictví. Oni očekávali slávu a triumf, avšak Ježíš zve na cestu kříže. Očekávaná sláva se skutečně dostaví, avšak skrze kříž. A závdavek této slávy se ukazuje na hoře proměnění (bezprostředně následující perikopa – Mt 17,1n.). Proměnění má také posílit učedníky, aby nezemdleli na cestě kříže do Jeruzaléma, na cestě následování Krista až do krajnosti. Proměnění předjímá i slavný příchod Syna člověka, přislíbený ve verši 27.


19.11.2004 - 17:53   Angelo Scarano  
» Mt 16, 24-27

      Tato slova o cestě kříže následují po předpovědi Ježíšova utrpení: jít za Kristem znamená tedy přijmout úděl toho, kdo kvůli evangeliu zakouší nepříjemnosti, posmívání, nepřijetí. Nakolik je tato cesta náročná, natolik je potřeba k ní “povzbudit”: proto k výzvě o následování jsou připojeny tři silné motivace (verše 25-27).


20.07.2003 - 21:16   Miron  
» Mt 16, 21-28

AI      Svojho času sme mohli v televízií sledovať súťaž Správny kľúč. Účastníci tejto hry mohli získať hodnotné ceny za predpokladu, že si zvolia práve to písmeno, za ktorým bol symbol kľúča. Bola to hra, v ktorej zvíťazil ten, komu pri hádaní správneho písmena viac prialo šťastie.
      Aj v každodennom živote si často volíme možnosti, ako prežiť prítomný okamih. Život však nie je hra. Život sa nedá zopakovať. Buď vyhráme všetko a to navždy, alebo všetko prehráme. Riskovať sa nevypláca. A ani nemusíme. Veď poznáme pravdu a tak nemusíme naslepo hádať, ale s istotou môžeme nájsť správny spôsob života. Je len dôležité správne sa rozhodnúť.
KE      K tomu smerujú aj slová nášho Spasiteľa, keď hovorí: „Kto by si chcel život zachrániť, stratí ho, ale kto stratí svoj život pre mňa, nájde ho“ (Mt 16, 25).
DI      Chápeme, že ak chceme zvíťaziť a získať život, nutne sa musíme rozhodnúť pre Ježiša. Je dôležité uvedomiť si hĺbku slov „stratiť život pre Ježiša“.
      Pomôžme si týmto obrazom. Mladý muž žil veľmi spoločenským životom. Mal veľa priateľov a známych, s ktorými trávil veľa času. Oženil sa. Onedlho potom ho starí priatelia niekde pozývali. On sa iba usmial a povedal: „S tým je koniec. Mám manželku a môj voľný čas patrí jej.“
      Pokojne môžeme povedať, že tento mladý muž stratil svoj život pre svoju manželku. Nežil už len sám pre seba samého, ale žil pre ňu.
      Ježiš nás vyzýva, aby sa v našom živote uskutočnila podobná zmena. Máme odumrieť svojmu životu, aby sme žili pre Boha.
      Môžeme túto voľbu odmietnuť, ale žiaden zisk, žiadna rozkoš, nevyváži stratu toho života, ktorý nám dáva podiel na živote Najsvätejšej Trojice. Tento život je tak cenný, že sa nedá nahradiť ničím pozemským. Kto ostáva zaslepený, kto si Pána a jeho slová cení tak málo, že sa ho hanbí prijať do svojho života, ten bude musieť zakúsiť celú veľkosť straty, keď bude vylúčený a neuznaný pri druhom a slávnom príchode nášho Pána.
PAR      Stratiť svoj život pre Krista je celoživotný program, ktorý máme dôsledne napĺňať v malých i veľkých veciach, ak chceme mať večný život.
      Úžasne to dokázalo mladé dievča, Isabela Cristina Camposová, z Brazílie. Bola to mladá krásavica, ktorú okrem telesného pôvabu a životného elánu, zdobila aj vrúcna nábožnosť. Po ukončení strednej školy s ružencom v ruke a po porade s duchovným vodcom dospela k presvedčeniu, že ju Boh volá k štúdiu medicíny, aby mohla pomáhať chorým a trpiacim. Pre toto povolanie mala skutočne veľké predpoklady.
      Bola prijatá na lekársku fakultu v meste Juiz de Fora. V tomto meste získal zamestnanie aj jej brat Roberto. Rodičia im zaplatili malý byt, aby mohli bývať spolu. Dostali aj peniaze na zariadenie bytu.
      Zriadenec nábytkárskej firmy doviezol rozložený nábytok a sľúbil, že ho na budúci deň príde poskladať. Prišiel ako sľúbil. Isabela bola sama, lebo brat musel do práce. Keď to zriadenec zistil, vzal stoličku a udrel Isabelu tak silno, že spadla. Než sa Isabela spamätala, zviazal jej ruky a zalepil ústa. Potom sa na ňu vrhol, aby jej strhol šaty. Isabela medzitým prišla k sebe a začala sa brániť tak vášnivo, až to útočníka zaskočilo. Nepodarilo sa mu z nej strhnúť jediný kúsok odevu. To ho rozzúrilo. Začal sa jej vyhrážať dýkou. A keď Isabela ani tak nepovolila, bodol ju dvakrát do brucha a trinásťkrát do chrbta.
      Polícia ho rýchlo chytila. Priznal sa a vypovedal všetko o posledných chvíľach života mravne čistej dievčiny.
      To sa stalo v roku 1982. Ešte toho istého roku bol podaný návrh na začatie procesu blahorečenia. (Podľa: Světlo č. 9/1994, s. 7.)
MY      Isabela doslovne stratila svoj život pre Krista. Napriek mladosti, napriek sľubným vyhliadkam do budúcnosti, volila radšej smrť, než by mala stratiť večný život.
      My azda nie sme vystavení takým skúškam. No Boh sa pozerá i na tie malé, každodenné skúšky, ktoré na nás doliehajú. Pozerá sa na našu vernosť, na našu voľbu.
      Neoplatí sa pre chvíľkové rozptýlenie, pre dočasnú výhodu či zisk riskovať večnú stratu.
ADE      Život nie je hra. Môžeme získať tú najväčšiu cenu – večný život. Cestu poznáme. Závisí už len a len na našom rozhodnutí a správnej voľbe.



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet