18.september 2019

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    „Keď sa múdrosť života vie oprieť o živú vibráciu utrpenia, povstane z popola ušľachtilého utrpenia plod dobroty, ktorý svet tak potrebuje.”


~PAVOL STRAUSS~

12.06.2003 - (čítanosť3061 reakcie9)


Mt 16, 13-20

      13 Keď potom Ježiš prišiel do okolia Cézarey Filipovej, pýtal sa svojich učeníkov: „Za koho pokladajú ľudia Syna človeka?“ 14 Oni vraveli: „Jedni za Jána Krstiteľa, iní za Eliáša a iní za Jeremiáša alebo za jedného z prorokov.“ 15 „A za koho ma pokladáte vy?“, opýtal sa ich. 16 Odpovedal Šimon Peter: „Ty si Mesiáš, Syn živého Boha.“ 17 Ježiš mu povedal: „Blahoslavený si, Šimon, syn Jonášov, lebo ti to nezjavilo telo a krv, ale môj Otec, ktorý je na nebesiach. 18 A ja ti hovorím: Ty si Peter a na tejto skale postavím svoju Cirkev a pekelné brány ju nepremôžu. 19 Tebe dám kľúče od nebeského kráľovstva: čo zviažeš na zemi, bude zviazané v nebi, a čo rozviažeš na zemi, bude rozviazané v nebi.“ 20 Potom prikázal učeníkom, aby nikomu nehovorili, že on je Mesiáš.

13-20.      Mk 8, 27-30; Lk 9, 18-21.
12.06.2003 | Čítanosť(2979)
Mt 16, 21-28
12.06.2003 | Čítanosť(2970)
Mt 16, 1-12


25.10.2006 - 22:10   -ls-  
» Mt 16,13-20

Přes naléhavost otázky Páně v evangeliu, za koho my pokládáme Syna člověka, přidržme se dnes jiné naléhavé otázky. Zabývá se jí v epištole apoštol Pavel: Jsou lidské osudy výsledkem náhody, slepého osudu, nebo je to vedení Boží prozřetelnosti?
Boží prozřetelnost. Co se tím slovem vlastně míní?
Někteří lidé v ní vidí naprogramovanost života. Říkají: všechno se stane tak, jak se to stát musí. Každý má svůj osud pevně určený. Svému osudu se nikdo nevyhne. - Takovému pojetí se bráníme, vždyť to bychom byli jen loutky shůry manipulované.
Někteří lidé vidí v lidském životě jen souhru slepých náhod a nic víc. Žádný cíl, žádná inspirace Ducha svatého. Nic než nahodilost, náhoda. Takové pojetí se nám také nelíbí, - vždyť to bychom byli jen obětí chaosu bez smyslu.
Apoštol Pavel je přesvědčen, že v lidských dějinách působí ruka Boží, i když pro nás často nepochopitelně. Proto končí své úvahy chvalozpěvem na Boží moudrost v důvěře, že i Izrael bude jednou přiveden k víře v Ježíše Krista:
„Jak bezedná je Boží moudrost! Jak neproniknutelné jsou jeho rozhodnutí. Jak neprobádatelné způsoby jeho jednání. Neboť kdo pochopí myšlení Pána? Jemu buď sláva navěky!“
Uvidět Boží moudrost v řízení světa v přítomnosti, to je nad naše schopnosti, usoudil Pavel. My vidíme všechno dění jakoby z rubové strany této výšivky. Jednotlivé nitě, události, se nám jeví nesmyslné. Lícovou podobu snad zahlédneme někdy později, určitě a jasně vše uvidíme na prahu věčnosti.
Už teď však můžeme věřit, že události života nejsou jen slepé náhody, že Boží láska je obrací a usměrňuje k dobrému konci.
V Novém zákoně se o Boží láskyplné prozřetelnosti mluví často. Např. v podobenství o vrabci, který bez vůle Boží nespadne ze střechy. V podobenství o ptactvu nebeském, které Pán denně živí a o květinách, kterým dává šat. I náš osud je v ruce Boží, proto nemáme být úzkostliví. A když prosíme o denní chléb, můžeme to dělat v důvěře, že náš Otec nebeský ví, že to potřebujeme.
Ovšem, tuto otcovskou péči o nás my většinou vůbec nevnímáme. Naopak, denní zkušenost mluví jinou řečí, příroda sleduje své zákony slepě, bez ohledu na člověka. Mnohé události se nám jeví jako nesmyslné.
Lépe než na sobě můžeme Boží vedení vytušit na životních osudech jiných lidí - především světců. Třeba na osudech naší čerstvé světice Anežky České. Kdyby nebyly tolikrát ztroskotaly - a někdy trapně ztroskotaly - záměry otce s jejím provdáním, kdoví, jestli by český národ nebyl o tuto světici chudší.
Je to jedno z hlubokých tajemství, jak Boží vůle působí bez narušení člověkovy svobody. Jak podivuhodná je tu souhra Boží pomoci a člověkovy důvěry v Boha.
Vraťme se ještě jednou k ohlédnutí na události našeho vlastního života. Čím to je, že já jsem se narodil právě tehdy, v té rodině a ne jindy a jinde? Že i můj život se vyvíjel tak a ne jinak. Když to není výsledek náhody, když Někdo stojí za vším děním, pak můj život má smysl, má určitý cíl.
Když se studenti bohosloví připravují na kněžské svěcení, odejdou někam do ústraní a tam konají exercicie - duchovní cvičení. Při tom jim duchovní vůdce obvykle dává úkol: Zamyslete se a sepište si, které události a situace vašeho života spolupůsobily k vašemu rozhodnutí pro kněžství? Kde vidíte ve svém životě zásahy Boží prozřetelnosti? Moc se toho zpravidla na papíře neobjeví - u tak mladého chlapce. Ale na sklonku života už kněz vidí zřetelněji, kde zapůsobilo vedení a vanutí Ducha svatého.
Copak o to, u dobrých a šťastných událostí to jde, vidět pomocnou ruku Boží.
Ale co neštěstí, nemoce, úmrtí? Je i ve zlých událostech řízení Boží, působí to Bůh? Je jisté, že nic zlého a škodlivého nepochází od Boha - vždyť Bůh je jen a jen Dobro. Ale je jisté i to, že mnozí lidé dodatečně rozpoznali, že právě nemoci, neštěstí použil Pán, aby jejich životní cestu obrátil k dobrému cíli. A proto jsem rád, že i uprostřed trápení můžeme důvěřovat pomocné ruce Boží nad sebou. Že můžeme hledět do budoucnosti beze strachu.
Věřit v prozřetelnost Boží, věřit ve vedení Ducha svatého tedy znamená důvěřovat Boží dobrotě víc než vlastní chápavosti. Znamená to, že náš život není jen stálé stárnutí a biologický rozpad. Že náš život má jasný cíl: samého Boha. „Od něho, skrze něho a pro něho je všechno“ - říká svatý Pavel.
Bůh je konečným osudem člověka, ať to chceme nebo nechceme. I nevěřící mají Bohem nabídnutou životní cestu. A i když po ní nejdou a vydají se na křivé cesty - před Bohem stanou nakonec také.
Od spisovatele Franze Kafky pochází zoufalý výkřik: „Existuje cíl, ale není k němu cesta!“ My, křesťané, máme možnost dojít k cíli: spolu s Ježíšem, který je sám cestou, pravdou a životem.
A tak prosme Pána, aby nám dal svého Ducha: abychom lépe pochopili, že on je naše cesta, pravda a život.


01.03.2006 - 12:32   JR  
» Mt 16, 13-23

Ty jsi Kristus, Syn živého Boha
Všichni, kdo hledají Boha, hledají ideál. Čím je ten ideál vyšší, tím je Bůh vzdálenější, nadlidštější. Proto jej Platon umístil v nadzemské říši věčných idejí. Bůh Bible je ještě vznešenější, nepřístupnější. Přesahuje všechny lidské pojmy, ideje, žádný obraz jej nevyjádří, nemá jméno. Ale má přesto jednu zvláštnost. Sestupuje on sám k lidem, aby se jim zjevil: na hoře Sinaj, v arše úmluvy, v jeruzalémském chrámě, v moci proroků a Božích mužů. Petr, který vyzná, že Ježíš z Nazareta je Syn živého Boha a Mesiáš, Kristus, recituje první články křesťanského Kréda: víru v Boha Otce a jeho jednorozeného Syna, který pro nás a pro naši spásu sestoupil z nebe a stal se člověkem. Je to radostné zjištění, že je překlenuta propast mezi nebem a zemí, mezi skutečným lidským životem a ideálem. Don Quijote hledá ideály a žije v bláhových iluzích. Sancho Pancha vidí skutečný svět, ale nezná ideály Jejich autor Cervantes je poslal pospolu putovat, ale nesmířil je. Lidsky to není možné. Křesťanství však je radostná zvěst, že Bůh a člověk se stali jedno.


01.03.2006 - 12:32   JR  
» Mt 16, 13-23

Tobě dám klíče nebeského království
Tento nápis je v řečtině pod kopulí svatopetrského chrámu v Římě. Je tam právem, protože jej vztahujeme na moc církve, především papeže a biskupů. Protože věříme, není pro nás nesnadné to přijmout. Ale dovedeme si přesto představit, jak musí být toto dogma obtížné pro nevěřící. Dát klíče je obrazný výraz, ale obsahuje mnoho. Je to předání odpovědnosti. Klíče od domu nesvěříme komukoliv a to tam máme věci, které pominou a dají se nahradit. Království nebeské znamená uskutečnění všech ideálů, spásu všech lidí, dokončení díla stvoření. To všechno svěřil Bůh lidem? Jeden francouzský myslitel vyjádřil nad tím údiv aforismem: „Je pro nás těžké věřit naprosto Bohu. Ale jak musí být nekonečně těžší pro Boha, když uvěřil nám lidem!“ Je to ovšem jenom brilantní poznámka. Ale můžeme se tu zamyslet nad obrovským a nepochopitelným tajemstvím osobního vztahu, který se vírou navazuje mezi námi s Bohem. I nejužší svazek mezi lidmi, jakým je manželství,je podle Písma jenom obraz duchovního spojení duše s Bohem.


01.03.2006 - 12:32   JR  
» Mt 16, 13-23

Blahoslavený jsi ,Šimone, synu Jonášův tělo a krev ti to nezjevily, ale můj Otec v nebesích
Kulturní společnost posuzuje lidi podle jejich poznání, znalosti. Vědomosti určují stav člověka ve společnosti. Znalost hudby jej dělá hudebníkem, dovedností v medicíně se stává lékařem. Petru se dostala znalost Božích tajemství,je tedy mužem Božím. jeho vědění přesahuje lidské možnosti. Zdá se nám to neuvěřitelné, nedovedeme to vysvětlit, a přece by nám to nemělo být tak docela cizí. Vždyť všichni umělci dosvědčují něco podobného, když mluví o své činnosti. Říkají, že jim přišla inspirace, že jim Múza vnukla myšlenku. Považují pak tuto inspiraci za něco tak božského, že sejí dají do služby, že jí obětují svůj talent. Ale každý člověk je v jádře umělec, hlavně ve smyslu mravním. Vytváří v duši Boží obraz a Bůh sám mu ve svědomí mluví, vnuká mu, co je dobré a co je zlé, co obraz v duši zdokonaluje a co by jej naopak zošklivilo. I my tedy, v širším slova smyslu, si otvíráme nebo zavíráme nebeské království. Dostali jsme klíče. Je to hlas Boží ve svědomí, kterému chceme naslouchat a plnit to, k čemu vybízí.


16.12.2005 - 15:43   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Mt 16,13-23

      Je reč o stavbe Cirkvi a o nebeskom kráľovstve. Cirkev, ktorú stavia Ježiš Kristus, je nebeským Kráľovstvom vo fáze jej formovania sa a vzrastu. Jeho budovateľom je sám Kristus. On je tiež uholným kameňom tejto stavby. On je spojivom, ktoré spája jednotlivé prvky stavby. On je tiež pravou skalou, pretože Peter a ďalší pápeži sú len viditeľnými zástupcami Krista.
      Je teda budovateľ, je uholný kameň, je spojivo, je skala - a kdeže je stavebný materiál? Poukazuje naň svätý Peter vo svojom liste, keď nám všetkým hovorí: Vy ako živé kamene do duchovného domu... (1 Pt 2,5).
      Je faktom, že táto stavba počas dvoch tisíc rokov odolala zámerom pekelných brán. Vyjadrovali sa o nej s obdivom revolucionár Lenin, hitlerovec Frank, vedec agnostik Einstein. Na druhej strane je faktom, že to, čo sa deje v Cirkvi, často pre samotných veriacich býva predmetom rozhorčenia, smútku a kritiky. Ako často ľudia Cirkvi zvnútra búrajú túto budovu a ruinujú toto kráľovstvo. Pritom poznamenávame, že ľudia Cirkvi to nie sú len duchovní, ale všetci veriaci, celý Boží ľud, všetky živé kamene tejto stavby.
Ježiš Kristus je, samozrejme, geniálny architekt. Ale využíva taký stavebný materiál, aký má k dispozícii. Boli tam a sú nádherné granitové kvádre, ako svätí apoštoli, mučeníci, vedci, dušpastieri, panny a vyznávači; sú silou a ozdobou stavby, oporou a nádejou kráľovstva. Ale do stavby sa dostávajú aj zvetrané tehly, skorodované, spráchnivené prvky. Treba si úprimne odpovedať: akým kameňom som v tejto stavbe? Kiežby som nebol zvetranou tehlou, ale pevnou skalou, ktorá aj druhým slúži ako opora. Kiežby som sa cítil v tomto kráľovstve nie ako cudzinec, ale ako jeho lojálny občan.
      Toho, ktorému Kristus dal kľúče od kráľovstva, odporučme Božej starostlivosti v modlitbách veriacich.


12.12.2005 - 20:06   -ls-  
» Mt 16,13-20

   Všimněte si, jak v dnešním evangeliu Pán Ježíš apoštoly doslova provokuje. Ptá se jich, za koho jej vlastně mají. Jakoby nevěděl, proč nechali svého normálního občanského povolání, proč opustili domovy a rodiny a šli za ním: přece v důvěře, že je Boží Mesiáš, jak to vyjádřil za všechny Petr.
   Mesiáš, to byl pojem vysoce politický. Bylo to heslo: Pryč s okupanty - Římany, chceme si vládnout sami, chceme být svobodní. Mesiáš, to bylo slovo, které nikdo v té době veřejně nevyslovil. Každá doba má taková slova.
   Ježíš vyprovokoval Petra, aby to slovo řekl. Věděl, že na ně všichni myslí, a všichni nesprávně:
   Chystá se revoluce, oni jsou nejbližší spolupracovníci Mesiáše, vůdce revoluce - proto budou po vítězství největšími pány v novém režimu.
   Ale Ježíš tvrdě koriguje jejich růžově lakované představy - žádné panování: „Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen. - Kdo chce jít za mnou, zapři sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však nasadí život pro mne, zachrání jej.“
   Co to hlásá? Následovat Mesiáše je nebezpečný počin, žádná idyla, nic pro oportunisty, nic pro kariéristy.
   Kristus má rád pravdu, odmítá polopravdu, odmítá hesla. Kristus je realista, žádný snílek. Nezastírá nepříjemné věci.
   Chce učit, jak nést život bez zastírání, bez omašličkování nepříjemných skutečností, bez nasazování klapek na oči, abychom neviděli skutečnost.
   A tu se máme ještě i my dnes moc co učit, jak hledět na věci života pravdivě a věcně, po křesťansku.
   Myslím při tom dnes na naše křesťanské pohřby. Smrt znamená i pro nás, křesťany, těžké rozloučení, osamění, ale my víme, že je to rozloučení na chvilku: jeden z našich nás předešel domů - bude dřív doma.
   A přece, kolik nevkusu a pohanství můžete při katolickém pohřbu uvidět a uslyšet! Jak pečlivě se zakrývá rakev, aby ji nebylo vidět. Proč musí zahynout tolik květin, když zemřel člověk? A k čemu ta papírová sláva umělých „květin“ - ty přece patří spíš do střelnice a k výzdobě kolotočů. Proč dělat ze zádušní mše jen pozadí pro sentimentální zpěvní výstupy a produkce třaslavé hudby?
   Oč důstojnější a křesťanštější je prostota a jednoduchost, ke které nás vede nový pohřební řád církve.
   Rakev prostá, bez ozdob z kočičího stříbra a papírových krajek.
   Ozdobou rakve je v kostele pouze velikonoční svíce - paškál - symbol Krista, který přemohl smrt. A místo kol věnců s papírovými květinami stačí na svědectví, že tu jsou ti, kdo mají zemřelého rádi, jedna kytka čerstvých květin na rakvi.
   Žádné hudební a zpěvácké vložky - přítomní se v tichu soustředí na kalvarskou oběť. Cesta k hrobu bez břeskné kapely, v tichosti. Kdo měl zemřelého rád, má nač myslet, nač vzpomínat a je rád, že jej nic neruší.
   Takový pohřeb chci mít, až umřu, já. Nelíbí se to tak i vám? Hrob chci také prostý: bez betonu, bez kamení. Křížek z břízky s dřevěnou tabulkou stačí. Než zetlí křížek, vymřou i pamětníci. Jestli si nevybuduji svou věčnost dobrým životem a službou bližním, ty kameny na hrobě mi věčnost nezajistí.
   Kameníci ať raději dláždí chodníky a obkládají domy pro živé lidi, já mrtvý už jejich služby potřebovat nebudu.
   Moji přátelé, kteří mě budou pohřbívat, ušetří tak několik tisíc. Budou-li chtít je pro mou památku vynaložit, ať místo věnců, které skončí za týden na smetišti, je dají při pohřební sbírce na opravu kostela. Tak zůstane památka trvalejší.
   Tak si svůj pohřeb přeji já. Tak je to křesťanské. Přidejte se, prolomme už jednou ten pohanský kult parády kolem mrtvých. Vzdejme se kulis a pozlátka falešné útěchy.
   Kristus je realita. Prostý pohřeb je také jedna z forem, jak Krista následovat.
   Smrt je zlá věc. Pro každého. Cesta k jejímu zvládnutí je jen jedna: Ta na Golgotu, ta vede jediná ke Zmrtvýchvstání: Vzít každý den znovu kříž všedních trampot na sebe a následovat Krista.


16.08.2005 - 09:07   Angelo Scarano  
» Mt 16, 13-20

       „Mé srdce si opakuje tvoji výzvu: ´Hledejte mou tvář.´ Hospodine, tvář tvou hledám.“ (27,8)
      Pojem „tvář“ v Bibli označuje něčí identitu, přítomnost (Boha, či člověka). „Hledám tvou tvář“ - tak se modlívali starozákonní lidé. A tvář, tentokrát Ježíšovu, Židé hledali také v novozákonní době. Někdy i z povrchních důvodů - proto, že se nasytili (Jan 6,26), jindy (z důvodů hlubších), že chtěli hlouběji poznat jeho tajemství, jeho kouzlo ve skutcích i slovech odhalené, ale přece zahalené. Projevem tohoto hledání byly otázky: „Kdo to jen je?“ (8,27; 11,2-3; 12,23). A přesto nedospěli k ničemu většímu než k poznání, že Ježíš je pouze velký prorok, předchůdce toho očekávaného Spasitele. Nepoznali Ježíšovu tvář … nebo ji poznali jen částečně.
      Jen Petr poznal tvář Ježíšovu, a proto mohl vyznat: „Ty jsi ten Mesiáš, který nás zachrání a vyvede z říše smrti a nicoty.“ Vlastně, ani Petr nepoznal Krista … nepoznal ho totiž „ze sebe“ díky svému přemýšlení („rozjímání“), ale díky zjevení. Petrovi bylo dáno poznat Kristovo tajemství, poznat jeho pravou tvář. Dostal toto poznání jako dar od Otce.
      Petr však neměl tuto hotovou odpověď od začátku – i on poznával Ježíše postupně, hledal jeho tvář (však také od něj zaznívá údiv a otázka: „Kdo to jen je, že ho poslouchají větry i moře?“ – 8,27). Petr se nechával oslovovat Kristovými činy i slovy – a odtud tryskal úžas, který dával sílu hledat a poznat. Ale samotné hledání nestačilo. Bylo třeba, aby Kristova tvář byla zjevena Otcem. Jako vždy v duchovním životě, nestačí lidská otevřenost a snaha, je třeba i Božího daru. Hledání a dar, obojí.
      Petrova cesta je také naší cestou: i my máme „hledat“, ale také přijmout „Boží dar“. A to potvrzuje velmi výmluvný text Jana od Kříže.
       „A tak je třeba sestoupit do hlubin Kristových a jako v bohatém dole tam kopat, neboť jsou tam uloženy hojné a drahocenné poklady. A můžeš dolovat sebehlouběji, nikdy nedojdeš konce a nevyčerpáš všechno, naopak na všech stranách, v každé štole nalezneš nové žíly s novým bohatstvím. Proto také říká o Kristu apoštol Pavel: „V něm jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání“ (Kol 2,3). Žádný člověk ovšem nemůže k těmto pokladům proniknout a není s to se jich dobrat, dokud se nepropracuje a nepronikne přes spoustu námahy a vnitřního i vnějšího utrpení, dokud napřed nedostane darem od Boha plnost chápání i cítění a dokud neprojde dlouhým duchovním výcvikem.“ (Sv. Jan od Kříže, Duchovní Píseň B)


16.08.2005 - 09:06   Angelo Scarano  
» Mt 16, 13-20

      Tento úryvek je vyvrcholením první hlavní části Matoušova evangelia, věnované Ježíšově službě v Galileji (4,17–16,20). Příkladně a jednoznačně se zde vyznává, že Ježíš je přislíbený Mesiáš. To je to jediné přiměřené zakončení předcházejícího dlouhého popisu Ježíšových skutků a slov. A to je ta správná „odpověď“ na otázky po Ježíšově původu:
      „Kdo to jen je, že ho poslouchají větry i moře?“ (8,27)
      „Jan uslyšel ve vězení o činech Kristových; poslal k němu vzkaz po svých služebnících: ´Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?´“ (11,2-3)
      „Zástupy žasly a říkaly: ´Není to Syn Davidův?´“ (12,23)

      13 Ježíš se opět vydal na sever východním směrem do údolí, kde vyvěrá řeka Jordán. Tam bylo město Césarea Filipova (Césareu dal vybudovat Filip, syn Heroda I., nedaleko pohoří Hermonu na severu, a byla pojmenována po Filipovi, aby se odlišila od starší Césarey u moře). Toto město bylo obývané především pohany.
      „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ Ježíš se učedníků ptá, co si lidé o něm myslí. Pojem Syn člověka se v aramejštině používal místo výrazu člověk, případně místo osobního zájmena první osoby jedn. čísla (srv. paralelní Mk 8,27: „Za koho mě lidé pokládají?“; je sice pravda, že titul Syn člověka je často synonymem pro Mesiáše, ale zde by takový výklad nedával smysl – nanejvýš je možné vidět slovní hříčku s Petrovým vyznáním „Ty jsi Mesiáš“, v. 16).

      14 Předchozí otázka není položena ze zvědavosti – je spíš zaměřena k tomu, aby se kontrastem zvýraznilo mínění učedníků. Prvním třem výpovědím („jedni tě považují za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše“) bylo společné to, že Ježíš byl považován jen za předchůdce očekávaného Mesiáše. Jedni pokládali Krista za zmrtvýchvstalého Jana Křtitele, jak mínil i Herodes (14,2), jiní za Eliáše (byl ve velké úctě, jeho návrat měl předznamenat mesiánskou dobu, viz Mal 4,5n.) a konečně jiní za Jeremiáše (kolem jeho postavy a života vznikla spousta legend).

      15-16 Kristus však neskončil se svými otázkami: „A za koho mě pokládáte vy?“. Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha.“ Není to nic nového, že apoštol Petr vystupuje jako mluvčí všech apoštolů. Otázku klade Ježíš všem učedníkům, ale odpovídá jen jeden - Petr. Vyznává, že Ježíš je Mesiáš, a to je to podstatné a rozhodující. K tomuto titulu připojuje „Syn živého Boha“. Pojem Syn zde pravděpodobně stojí v paralele k titulu Mesiáš, tj. je to další označení Mesiáše (jak to bylo v tehdejší době běžné). Označení „živý Bůh“ charakterizuje pravého Boha, Boha Izraele, v protikladu k falešným „mrtvým“ bůžkům (Ž 135,16-17: „Mají ústa, a nemluví, mají oči, a nevidí. Mají uši, a nic nezaslechnou, v jejich ústech není dechu.“), uctívaným také v kraji kolem Césareje Filipovy.

      17 I když Petr předtím hovořil jménem celé skupiny, teď ho Pán oslovuje jménem a osobně. Jeho vyznání platilo za všechny, následující příslib platí jen pro něho. Ježíš za blahoslaveného prohlašuje jen Petra (Je Petr syn Jonášův, nebo Janův, jak stojí v Jan 1,42 a 21,15? V aramejštině je jen malý rozdíl mezi těmito jmény, postupem času došlo ke změně; bohužel už není možné se dopátrat toho původního a správného jména). A hned je připojen důvod: ne tělo a krev („člověk“), ale Otec zjevil Ježíšovu totožnost. Jedině Otec může totiž odhalit, kdo je Ježíš (srv. 11,25). I apoštol Pavel poznal Krista ze zjevení (Gal 1,15-16).

      18 Ježíš nazývá Šimona Petros, to je řecký překlad aramejského Kéfa a znamená Skála. Není to jen nové pojmenování: je to především nové poslání. Petr má být skutečnou skálou, kam je možné se uchýlit, když vypukne bouřka a vody zaplaví údolí (nezapomeňme, že právě krajina kolem Césareje byla vhodným prostředím k těmto slovům – tam se nad jordánským údolím tyčily skály). Na této Skále Ježíš postaví svou církev. Výraz církev – ekklesia - je překladem hebrejského kahal, a to znamená shromáždění, obec, skupinu lidí.
      Nové jméno Petrovo je (od některých vykladačů) také dáváno do souvislosti se založením nového lidu (církve, obojí ve stejném verši 18!) – podobně byl Abrám přejmenován na Abrahama, protože se stal základem nového národa (Gen 17,5). Zajímavé místo je Iz 51,1-2, kde se hovoří o Abrahámovi jako o skále, z níž byl nový lid (Izrael) vytesán: „Pohleďte na skálu, z níž jste vytesáni, na hlubokou jámu, z níž jste vykopáni. Pohleďte na Abrahama, svého otce, a na Sáru, která vás v bolestech porodila. Jeho jediného jsem povolal, požehnal jsem mu a rozmnožil jsem ho.“
      Brány podsvětí jsou v protikladu k nebeské bráně (v textu jen nepřímo naznačené díky Petrovým klíčům) a navozují představu apokalyptického konfliktu. Výraz „brány podsvětí“ (tak doslova) pravděpodobněji znamená „mocnosti smrti“, „smrt“. Smrt tedy církev nepřemůže. Přes smrt „zakladatele“ (Krista), umučení Petra a dalších apoštolů církev přetrvá.

      19 Druhá část příslibu hovoří o klíčích, symbolizujících pravomoc. Mesiáš dává tuto pravomoc člověku – Petrovi. Výrazy svazovat a rozvazovat pocházejí z rabínské terminologie a označují moc vyhlašovat jistou nauku za správnou, anebo mylnou.
      Petrova moc klíčů je v kontrastu k autoritě farizeů (implicitní „moc klíčů“ v Mt 23,13: „Zavíráte lidem království nebeské, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kdo chtějí vejít“ – i zde se míní učení, výklad zákona). V Matoušově evangeliu je Ježíš tím pravým vykladačem zákona – a tento jeho úkol přebírají všichni apoštolové (Mt 28,18: „učte zachovávat všechno“), v čele s Petrem. On je garantem Ježíšovy nauky, tradice.
      Druhý význam výrazů svazovat a rozvazovat je vyloučit někoho ze společenství, nebo ho do něj přijmout.

      20 Potom důtklivě přikázal učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš. Jedná se o tzv. mesiánské tajemství. Důvod utajení Ježíšova mesiášství je nabíledni: v tehdejší době si lidé představovali Mesiáše jako mocného politického vojevůdce. Ježíšova cesta by neodpovídala jejich představám: jeho cesta záchrany povede přes ponížení kříže, dovršené slavným zmrtvýchvstáním. Teprve po dovršení jeho životní cesty bude možné hlásat bez nedorozumění, jakým Mesiášem Ježíš je.


28.02.2004 - 17:25   PaedDr. František Dancák  
» Mt 16, 18

      Arabi rozprávajú, že veľká pyramída v Gizeh bola postavená egyptskými faraónmi, ktorí vládli ešte pred potopou sveta. A ona je vraj jediná z ľudských stavieb, ktorá odolala útočným vlnám potopy, ktorá všetko pochovala.
      To je pravda báj. Je však iná, veľká, živá pyramída, ktorá svojou rozsiahlosťou siaha do všetkých končín sveta, ktorá odolala už nespočetným útokom a nástrahám. Je to katolícka cirkev, ktorú ani pekelné brány nepremôžu.



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet