18.september 2019

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    „Kto povedal, že láska je slepá? Ona jediná vidí dobre: objavuje krásy tam, kde iní nevidia nič.”

~André Frossard ~

12.06.2003 - (čítanosť2871 reakcie11)


Mt 15, 21-28

      21 Ježiš odtiaľ odišiel a odobral sa do okolia Týru a Sidonu. 22 Tu prišla k nemu istá kanaánska žena z tých končín a kričala: „Zmiluj sa nado mnou, Pane, syn Dávidov! Dcéru mi hrozne trápi zlý duch.“ 23 Ale on jej neodpovedal ani slovo.
      Jeho učeníci pristúpili k nemu a prosili ho: „Pošli ju preč, lebo kričí za nami.“ 24 Ale on odvetil: „Ja som poslaný iba k ovciam strateným z domu Izraela.“ 25 No ona prišla k nemu, poklonila sa mu a povedala: „Pane, pomôž mi!“ 26 On jej odpovedal: „Nie je dobré vziať chlieb deťom a hodiť ho šteňatám.“ 27 „Áno, Pane,“ vravela ona, „ale aj šteňatá jedia odrobinky, čo padajú zo stola ich pánov.“ 28 Vtedy jej Ježiš povedal: „Žena, veľká je tvoja viera! Nech sa ti stane, ako chceš.“ A od tej hodiny bola jej dcéra zdravá.

21-28.      Mk 7, 24-30.
12.06.2003 | Čítanosť(2848)
Mt 15, 29-39
12.06.2003 | Čítanosť(2646)
Mt 15, 1-20


10.10.2006 - 15:58   -ls-  
» Mt 15,21-28

„Škoda, že nejsem konvertita,“ říkal chlapec z farní mládeže, když viděl, jak ti, co se dostali k víře pozdě, jsou teď horlivější, jak si víry váží. Zažili, jaký nový elán, jakou radost ze života jim přineslo uvěření v Krista, modlitba k Duchu svatému. My, co vyrůstáme ve víře od dětství, bereme všechno se samozřejmostí, nás nic neudiví, nepřekvapí.
Jsme často jako ten druhý syn z evangelia, který sice velmi ochotně řekl Bohu ano, ale teď vůli Boží moc pohotově neplní. Zatímco konvertité napřed k Bohu říkali ne, byli nevěřící, ale pak se z nich stali horliví křesťané.
Původně mířilo toto Ježíšovo podobenství o dvou různých synech proti náboženským vůdcům v Jeruzalémě. Vyhlašovali se za strážce zbožných tradic, proto se stavěli proti všem náboženským reformám. Ale jejich zbožnost byla jen vnějšková - do chrámu chodili spíš dělat kšefty, než se modlit. Ježíše jako novotáře odmítali. Byli jako druhý syn, co ústy říkal ochotně ano, ale dál nic. I nás ohrožuje tohle nebezpečí druhého syna - nebezpečí zbožné rutiny, že k víře snadno říkáme ano, ale podle ní žít se nenamáháme.
A je moc dobré, když se ve farnosti objeví nějaký ten první syn - konvertita, kterému dalo práci, než k víře dospěl, ale zato teď bere Ježíšovo evangelium doopravdy.
My všichni musíme čas od času usilovat o takovou konverzi, o oživení lásky mezi námi, jak k tomu nabádá v dnešní epištole svatý Pavel:
„Jestliže je ve vás aspoň trochu křesťanské snahy, dovršte mou radost tím, že budete svorní a jednomyslní. Nic nedělejte z hašteřivosti nebo z touhy po slávě. Nikdo z vás ať nehledá jen vlastní prospěch, ale také prospěch druhých. Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš.“
To je podoba obrácení, konverze, ke které i nás Pán Ježíš zve podobenstvím o dvou bratřích.
Kterýsi moudrý učitel křesťanského života to řekl takto: „Velká vina člověka, to nejsou hříchy, kterých se dopustil. Velká vina člověka je v tom, že se v přítomné chvíli může obrátit, napravit - a že to neudělá.“
Pán Ježíš řekl, že naše řeč má být ano, ano - ne, ne. Jednoznačná. Žádné, ano-ale, ne-ale. Kdo chce být Ježíšovým učedníkem, neokouzlí Pána pěknými slovíčky, ochotným mluvením. Na to je potřeba něco víc: ochotné následování Ježíše činy v Duchu a pravdě.
Bylo už mnoho lidí, kteří řekli k Ježíšovi ANO. Ale postupem života se z ANO stalo ANO,ALE. To pak se ti lidé přestávali modlit - napřed ráno, pak i večer. Pak se jim začalo zdát, že není potřeba běhat každou neděli do kostela. Oni přece v Boha věří, to ano, ale nejsou žádní fanatici. Pak začali být nervózní: Nejprve jim začali jít na nervy lidi v práci, pak i jejich nejbližší, domácí. A jak tahle cesta všech „ale“ končí? Nakonec člověk začne být protivný sám sobě. A ejhle, o jednoho rozvráceného neurotika zase víc.
Řekneš dnes Pánu Ježíši konečně své Ano bez všech ale?
Jsi tu dnes v kostele. Slyšels, co ti říká slovo Boží. Slyšíš v tom Ježíšovo pozvání: „Já jsem si tě sem dnes přivedl, abych Ti znovu nabídl své přátelství. Přijmeš je? Měj rád bližního - v něm k tobě přicházím já. Jdi a pracuj na mé vinici. Pomůžeš tak měnit svět k lepšímu.“
My se pořád trochu bojíme říci Bohu své ANO bezpodmínečně, beze všech ale.
Jak jinak zní výpověď Syna o lásce Otce. Otce, který nikoho schválně netrápí, nikoho nepokouší. Nikoho a nikdy. Bůh je jen láska. Jen dobro od něho vychází. Podává ruku na pomoc ve svém Synu. Svítí na cesty života svým Duchem. Bůh je láska. Tak je to. Kdybychom si toto domysleli, nebáli bychom se vydat životem po cestě, kterou je Ježíš ve světle Ducha svatého.
Ježíš musel už svým současníkům poukazovat na nesprávnost představ o přísném Bohu. U svatého Matouše čteme: „Vždyť, kdo je mezi vámi takový, že dá vlastnímu synovi kámen, když ho prosí o chléb? Nebo když poprosí o rybku, že mu dá hada? Jestliže tedy vy, lidé zlí, dovedete dávat svým dětem dobré dary, čím spíše váš nebeský Otec dá dobré věci těm, kteří se k němu obrátí.“
Nebojme se přijmout a uznat Boha za Pána svého života. Jeho láska je něžnější, než všechna láska lidská. Škrtněme tu teď, dnes, všechna zla a řekněme k Boží lásce své A N O .


10.10.2006 - 15:58   -ls-  
» Mt 15,21-28

Dánský král Kristián VIII. vydal r. 1846 vládní nařízení, aby ve všech kostelích byl ustanoven člověk, který by při kázání klepačkou budil spáče. My tu dnes snad tu klepačku potřebovat nebudeme.
Představ si toto: Vydáš se vyřídit si něco na úřadě. Po hodinovém čekání ve frontě se dovíš, že zdesedící úředník není pro tvou záležitost příslušný a ty jdeš s bručením o byrokratech stát frontu k jinému okénku.
Nebyl Pán Ježíš v dnešním evangeliu také takový byrokrat? Ten syrský kraj, to už nebyl stát Izrael - Pán Ježíš si tam šel jen tak odpočinout od lidí - dalo by se říct, že tam šel na dovolenou. Ale i tam jde za ním pověst mocného člověka, který zdarma léčí a pomáhá.
Pán Ježíš odbývá tu maminku jako úředník u okýnka: Tady už nejsem příslušný, zde to už nespadá do mé pracovní náplně. Já mám plné ruce práce se svými krajany Židy. A jsem tu na dovolené, dej mi pokoj.
Jenže tam, kde je člověk v nouzi, tam končí všechny hranice příšlušnosti a resortů - a Ježíš nakonec nejen pomůže dceři, ale pochválí i matku za její houževnatost v hledání pomoci.
Zdá se, že toto evangelium nabývá v dnešní době stále větší důležitost.
Lidské vztahy a povinnosti se stále více drobí. Je stále víc odborů, příslušností - a člověk se v tom nějak ztrácí.
Běda ti, človíčku, když netrefíš správně ve špitále na tu pravou ambulanci, do pravých dveří, kam patříš. „Tady jste špatně, patříte na brambrambracítku.“ - a človíček pacient, který přeslechl číslo, se motá dál, dokud se nenajde někdo, kdo sice nemá v pracovní náplni orientovat popletené pacienty, ale přesto to udělá.
Běda ti, člověče, když se ti v lidském mraveništi velkoměsta přihodí nějaká svízel, třebas velmi lidská. Pokud neprovedeš výtržnost, abys byl příslušný do péče policie, nebo pokud se nesvalíš jako špalek, abys byl příslušný do péče saniťáků, není mezi spěchajícími davy, kdo by měl čas a chuť si tě jen všimnout, natož ti pomoci.
Proto musí být v evangeliu i to pohoršlivé - velmi lidské - dnešní vyprávění o Ježíšovi, kterému se nechtělo pomoci, ale přece pomohl; - abychom si na to mohli vzpomenout, až se nám nebude chtít něco pro druhého udělat, co nejsme udělat povinni; - abychom přesto šli a pomohli a udělali.
Když se nám nechce - je to lidské.
Když pomůžem - je to křesťanské.
Dnešní evangelium má ještě jednu stránku. Svět se z našeho pohledu dělí na nás věřící - a na ty ostatní nevěřící.
Židé se dívali na svět také tak. Oni, synové Abrahama, Izáka a Jakuba byli lid věřící, vyvolený. Na ostatní hleděli pohrdavě jako na pohanské bezvěrce.
A tu najednou apoštolové - židé - slyší chválit velkou víru ne u izraelitky, ale pohanky z pohrdaného pohanského Syrského kraje.
Ještě, že Bůh vidí víc než my. Že Bůh vidí mnoho víry i tam, kde my ji nevidíme. Že proto ani my nemáme právo nikým pohrdat. Že smíme důvěřovat v dobro i mimo naše stádečko věrných. A to je radostné a povzbuzující.
A co říká dnešní evangelium vám, děti?
Pán Ježíš chtěl mít na chvíli pokoj, ale ta žena se nedala odbýt. Jak ta vytrvale prosila - vy byste asi řekli: „jak škemrala“!
A co Pán Ježíš? Odbyl ji tvrdě? Neodbyl. Nakonec se nechal obměkčit, dal si říct.
Co ti k tomu připomíná tvé svědomí?
Nebyls také v podobné situaci? Někdo tě prosí, tobě se nechce. Jak to dopadlo u tebe? Přemohl ses? Přemohls přesto, že se ti nechtělo?
Pán Ježíš není neúprosný. Zůstaneš ty tvrdý a neoblomný, i když můžeš pomoci?
Přirozeně - všichni víme, že někdy musíme zůstat pevní a neoblomní. To když by po nás někdo chtěl něco špatného. Ke špatnosti se nesmíme dát pohnout ani slzami, ani hrozbami.
Ale kde se o nic špatného nejedná, to je jiná.
Sám Syn Boží, Ježíš, změnil své rozhodnutí, nepovažoval to pod svou důstojnost, netrval na svém: „Už jsem řekl ne, a konec!“ - Člověk ho prosil - Pán si dal říct a pomohl. Jdi a čiň podobně!
Co si dnes budeme pamatovat!
My, křesťané, nejsme byrokrati - pomůžeme když můžeme - i když nejsme povinni.
My, křesťané, nejsme paličáci - dáme si říct, když se jedná o dobrou věc, i když se nám nechce.


10.10.2006 - 15:58   -ls-  
» Mt 15,21-28

„Moje dcera je krutě posedlá“ - slyšeli jsme v evangeliu.
Co je to ta „posedlost“?
S touhle představou si dnes dost dobře nevíme rady.
Před nedávnem běžel v kinech s velkou reklamou ohlašovaný film: „Exorcista - vymítač ďábla“. V Americe vyvolal vlnu hysterie kolem ďábelské posedlosti. V Západním Německu se jím inspirovaní vymítači ďábla dostali i před soud, protože vymítali zlého ducha z mladistvé studentky tak vehementně, až ji připravili o život. Při obhajobě se odvolávali na Pána Ježíše, že on také věřil na posedlost a vymítal zlé duchy.
Co tedy mínili posedlostí zlým duchem za časů Pána Ježíše, a jak tomu máme rozumět my dnes?
Je to stará pohanská představa
Představa, že člověk může být ovládnut démonem, ďáblem, zlým duchem, je prastará pohanská představa, která ožila zvlášť tam, kde vládla dualistická představa dvojice božstev - boha dobrého a boha zlého.
Vycházela z lidské zkušenosti, že jsou lidé, kteří neumějí vládnout sami sobě, kteří ztratili sebevládu, samostatnost, jsou tedy ovládnutí - posedlí zlým duchem. Už v době kamenné, tj. kolem 5000 let před Kristem považovali duševně choré za posedlé ďáblem a vrtali jim otvor do lebky, aby odtud ďábel mohl vyjít.
Ještě ve středověku tloukli duševně choré holemi, aby z nich ďábla vyhnali.
V evangeliu se mluví řečí, jak bylo v té době obvyklé. I Pán Ježíš užívá běžné mluvy a představ své doby, kdy každou nemoc působil zlý duch - rozuměj zlý duch nemoci, který se zahnízdil v člověku.
Ve vývoji od raného křesťanství lze pozorovat, jak se tento zlý duch nemoci pozvolna zosobňuje do prastaré představy zlé bytosti, ďábla. Od 5. století se setkáváme se zvláštním obřadem k vymítání zlého ducha.
V liturgickém životě církve se tento mezistupeň kněžských svěcení udržel téměř až do současnosti, i když se v posledních staletích sotva kdy prakticky používal. Teprve koncilní obnova svěcení exorcistů zrušila.
Křesťanský pojem ďábla
Kdyby dnes někdo mluvil starým způsobem o démonu nemoci, např. o démonu horečky, znělo by nám to divně. Ale i dnes, v řeči moderního novináře, jsem četl o „démonu rakoviny“, který sužuje lidstvo - tedy o zosobnění zlé nemoci do představy postrachu lidstva, jímž je naše generace ohrožena. I dnes se říká, že někdo je „posedlý“ nějakou myšlenkou.
Abychom tedy nebrali tyto výrazy magicky a kouzelnicky, stačí si připomenout, že lidé biblické doby neznali naše psychiatrické pojmy „neuróza, schizofrenie, deprese, epilepsie, psychóza.“ Říkali, že někoho posedl zlý duch nemoci.
I my dnes máme představu ďábla, zlého ducha, zosobnění zla. Je to doklad, že člověk se i dnes cítí ve své existenci ohrožen silami, které jsou mimo dosah jeho moci a vlivu. I dnes cítí a často zažije člověk, co vyjádřil před staletími Shakespeare v Hamletovi: „Jsou věci mezi nebem a zemí, o kterých vaše školní vědomosti nemají ani potuchy.“
Dnes jsme jen skromnější, a uvědomujeme si, že o silách za hranicemi lidského poznání víme méně, než se domnívaly vědět generace našich předků. Také neexistuje žádné dogma, článek víry, který by katolického křesťana zavazoval ve svědomí k víře v tu nebo onu konkrétní představu zlých duchů. Že je zlý duch - pokušitel, který nás svádí ke zlému, to víme všichni dobře z vlastní zkušenosti. Ale tomu se můžeme ubránit, když se opravdu ubránit chceme.
Raději se obracet k Duchu svatému
V pokoncilní církvi se opouští způsob mluvení o těchto věcech, jak bylo zvykem ve středověku. Dnešní církev zato tím víc obrací naši pozornost k působení Ducha Božího, učí nás otevřít se jeho darům a užívat jich ke zvládnutí temnot zla tělesného i duchovního.
Člověk nemá své vlastní slabošství, lenosti a lajdáctví svádět alibisticky na zlého ducha, nemá objevovat zlé čarodějnice mimo sebe, ale má hledat zlé sklony v sobě.
A když je najdeme, máme se ženou z evangelia běžet za Kristem: „Pane, uzdrav mne, dej mi svého ducha!“ Kde je duch Kristův, tam není pro zlo v žádné podobě místo.
Pojďme teď prosit o tuto velikou důvěru v Ježíše. To je nosný základ našeho života.


01.03.2006 - 12:32   JR  
» Mt 15, 21-28

Ekumenický úryvek z evangelia
Kananejská žena byla z pozůstatku původního pohanského obyvatelstva Palestiny, které měli Židé vyhubit a se kterými se nesměli stýkat. Důvod toho zákazu byl zřejmý. Ve styku s cizími národy ztráceli často Židé víru v Boha Izraele. Postoj Ježíšův k této ženě je dvojí. Nejdříve ji zásadně odmítá. Ale pak jí vyhoví a dokonce ji veřejně pochválí. Odmítnutím vyjadřuje respekt ke starým předpisům Mojžíšova zákona. Jejich smysl je mu zřejmý. Ale v tomto případě, jako i v některých jiných, dává najevo, že duch překračuje hranice předpisů a že je milost silnější než zákon. Takový je i smysl katolického ekumenismu, který církev vyznává veřejně od II. vatikánského sněmu. Uznáváme, že všechny lidské společnosti, tedy i Kristova církev, mají své platné hranice právní a morální omezení. Ale věříme i v sílu Ducha svatého, který je překračuje, aby přivedl k Ježíši všechny lidi dobré vůle. Smějí překračovat hranice zákonů i lidé? Jenom tehdy, jsou-li doopravdy vedeni Duchem svatým, aby sledovali nevyzpytatelné cesty Boží milosti.


01.03.2006 - 12:32   JR  
» Mt 15, 21-28

Malá a velká vira
Všecko živé roste. Ustrnutí znamená smrt. Víru, naději a lásku nazýváme třemi božskými ctnostmi, jsou semeno Božího života v nás. To tedy musí vzklíčit a růst do plnosti Kristovy I víra má tedy své stupně. Začíná prostou důvěrou v Boha. Na počátku nevědí lidé, co všecko evangelium učí. Poznali však, že je Bůh vede a že se na něj mohou spolehnout. Takový byl Abrahám, „otec všech věřících“ (Řím 4,1). Jahve jej povolal a on šel. Bylo to do neznáma. Ale časem se učil, začínal chápat cesty Boží z příslibů, o kterých nepochyboval. Takoví byli i učedníci Kristovi. Šli za ním. Ale stal se jim Mistrem. Slyšeli jeho kázání. Víra začala mít obsah. Oni tedy přijali všechno, co jim řekl. Stali se i oni učiteli. Víra tedy roste v obsahu. „Včera rozuměls málo,“ píše sv. Augustin, „dnes rozumíš víc, zítra porozumíš ještě lépe.“ Křesťan, který roste ve víře, se i dnes vzdělává, své náboženské vědomosti doplňuje. Ale nesmí to být na škodu původní prosté důvěře. Mohlo by se stát, že věříme víc vlastním vědomostem o Kristu než jemu samému. Pak by se ovšem stalo, že by měli začátečníci větší víru než ti, kteří už měli být na vyšších stupních. Proto je vždycky aktuální povzdech sestry Faustiny: “Ježíši, tobě důvěřuji!“


01.03.2006 - 12:32   JR  
» Mt 15, 21-28

Účinky víry
Jak se pozná síla života? Podle účinků a schopností osoby. Kdo zvedne těžký kámen, má sílu tělesnou. Kdo složí těžké zkoušky na univerzitě, má silnou inteligenci. A síla víry? Ve stručné, přehledné rukověti duchovního života vypočítává Tanquerey šest hlavních účinků víry:1. Spojuje nás s Bohem. 2. Je to skutek záslužný. 3. Víra je zdroj útěchy. 4. Posiluje vůli. 5. Osvěcuje rozum. 6. Je začátek budoucího vidění Boha. Všechny tyto účinky se nějak dají spojit vjedno. Pro toho, kdo věří, se všechno jeho myšlení a cítění spojuje s Bohem. Stává se podobným železu, které se rozžhavuje v ohni. Samo o sobě je železo studené a tmavé. Ale je-li rozpálené, svítí a pálí jako oheň sám. Taková je i lidská mysl. I obyčejní lidé, jsou-li věřící, mívají překvapivě moudrý úsudek o všech životních otázkách. A mají také jistotu, že jsou na správné cestě. Vidí dopředu. Nepotřebují tedy dalších důkazů. F Werfel napsal právem jako motto ke své knize Píseň o Bernardetě „Kdo v Boha věří, žádné důkazy nepotřebují. A těm, kdo nevěří, žádné důkazy nepomohou.“


16.12.2005 - 15:43   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Mt 15,21-28

      Vidno, že dlho táto žena prosila o zmilovanie, keď Kristovi učeníci mali toho už dosť: Pošli ju preč, lebo kričí za nami. Pán Ježiš mal svoje vážne dôvody, pre ktoré nie hneď splnil jej prosbu. A táto žena nám dala pekný príklad trpezlivosti v modlitbe.
      Možno aj my dlho voláme: Zmiluj sa nado mnou, Pane! A máme dojem, že voláme nadarmo. Ale tak sa to len zdá. Boh môže mlčať dokonca veľmi dlho, ale nie je to nikdy mlčanie podceňovania či zabudnutia. Modlitba má byť pokorným vyznaním našej závislosti od Boha, má byť preverením našej viery, dôvery a nádeje, má byť lekciou a skúškou našej trpezlivosti. Sv. Augustín hovorí, že modlitba je školou života: kto sa vie dobre modliť - ten vie dobre žiť; čiže trpezlivo žiť dokáže ten, kto dokáže sa trpezlivo modliť.
      Skutočne sa modlí ten, kto vie trpezlivo zotrvávať pred Bohom, ktorý mlčí. To, že Boh mlčí - neznamená, že nepočuje; a práve vtedy počuje nielen našu prosbu - ale aj vyznanie našej viery a nádeje. Nie je žiadnou modlitbou, keď prinútení potrebou si pripomenieme na chvíľu Pána Boha, akoby takého „náhradného hráča“, ktorého voláme, keď obyčajné sily sklamú, čiže: „keď je trápenie, aj Boh je dobrý“. Modlitba je trpezlivé a dôverčivé zotrvávanie pred Bohom a klopanie na jeho dvere práve vtedy, keď sa nám zdá, že nepočuje (J. Ratzinger). Len takto sme schopní oceniť hodnotu jeho darov.
      Nezovšednela nám táto Najsvätejšia obeta preto, že sme vôbec neprosili o dar vykúpenia? Tým viac ho vedzme doceniť.


11.08.2005 - 04:20   Angelo Scarano  
» Re: Mt 15, 21-28

       „Hospodine, proč jen stojíš v dáli, v dobách soužení se skrýváš?“ (Ž 10,1)
      „Bože můj, volám ve dne, a neodpovídáš, v noci – a nevšímáš si mě.“ (Ž 22,2)

      Měla i kananejská žena takové pocity a myšlenky, když ji Ježíš bez povšimnutí „přeslechl“ (a posléze odbyl)? To nevíme – možná ano. Jisté je, že její zkušenost s Božím mlčením měli i vyvolení Izraelité, kteří (jakožto „zbožní“ a spravedliví) „měli nárok“ na vyslyšení! A přece.
      Je jisté, že s Hospodinem „to není snadné“. On není „automat“, do kterého vložím minci, a po chvíli mi vypadne zvolené zboží. Hospodin takovým automatem není… a proto se s ním „musí jinak“. Někdy stačí krátká modlitba, jindy je třeba dlouhého čekání a vytrvalé modlitby. A hlavně: vždycky je třeba „slyšet“ a vnímat, co On na moje prosby. On totiž opravdu není pouhý automat – je to živý partner mé modlitby. Proto také mluví, „napovídá mi“.
      Samotný Ježíš ukazuje, že Bůh reaguje na volání – někdy však mlčením, jindy „tvrdou odpovědí“. Je třeba si zapsat zlatými písmeny, že jeho mlčení není nikdy projevem netečnosti, tím méně „nevraživosti“. I mlčení (či odmítavá odpověď) je paradoxně „dobrým darem“, protože je pro mě impulzem – k prohloubení víry v něj. To názorně ukázala kananejská žena. Její víra se nenechala uhasit Ježíšovou negativní reakcí, ale naopak se tím víc rozhořela. Víra v Ježíšovu dobrotu byla silnější. Ježíš tedy svojí „tvrdostí“ dosáhl nakonec dvojího: víra Kananejky vzrostla… a nakonec dosáhla vyslyšení.
      Víra v Ježíšovu dobrotu musí být silnější než naše „nedočkavost“, zklamání z Božího otálení, frustrace z jeho mlčení. Ba ještě víc: tato víra musí být větší než naše omezená „přání“. Nesmíme ztotožnit víru se svojí chvilkovou touhou (někdy Bůh naplní i taková přání, ne však vždycky). Bůh je větší než naše přáníčka… a chce nám dát mnohem více, než si dokážeme představit (Ef 3,20: „Působením své moci mezi námi může učinit neskonale víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit“). Protože on je Bůh, a ne člověk. Obdařuje královsky. A jedná božsky. Proto je to s ním napínavé a dobrodužné.


11.08.2005 - 04:20   Angelo Scarano  
» Re: Mt 15, 21-28

      Jádrem vyprávění není zázrak jako takový, ale víra kananejské ženy. Její vytrvalá víra nakonec „vítězí“ a dojde uznání. Velmi podobnou paralelou našeho úryvku je text o římském setníku (8,5-13).
      Tato žena nejprve prosí Ježíše po židovsku: „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův“ (podobně 9,27; 20,30-31). Tituly Pán a Syn Davidův jsou označením Mesiáše. Celkem třikrát Ježíš vyjádří své odmítnutí (poprvé mlčením, v. 23, pak dvakrát výslovným odmítnutím, v. 24.26). Učedníci se snaží přesvědčit Mistra, aby vyhověl její prosbě (v. 23 se má přeložit spíš „vyslyš ji“, a ne „pošli ji pryč“; lit. překlad prozrazuje špatné pochopení kontextu: vždyť věta „jsem poslán jen ke ztraceným ovcím domu izraelského“ by neměla smysl po výzvě učedníků „pošli ji pryč“). Ježíš však odmítne podruhé: on je poslán k ovcím z domu izraelského. Jeho poslání je odzrcadlením Boží věrnosti Izraeli (srv. Řím 15,8). Spása měla být nabízena nejprve vyvolenému národu (proto jsou učedníci posláni jen ke kmenům izraelským, 10,5-6). To dotvrzuje i apoštol Pavel: „evangelium je moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka“ (Řím 1,16). Ježíšovo poslání se však bude stále víc rozšiřovat, jak ukáže evangelium (srv. 21,43; 24,14; 28,19).
      Když žena uviděla, že její prosba nedošla sluchu, obnovila svoji prosbu, tentokrát však jinak. Přišla k Ježíšovi a poklonila se mu (je sporné, zda sloveso „klanět se“, proskynein, zde vyjadřuje postoj hlubší úcty, snad dokonce náležící samotnému Bohu: toto sloveso nemá vždy tento „silný význam“, může znamenat i „obyčejnou úctu“ jako v podobenství o špatném služebníku, Mt 18,26). Potřetí Ježíš odmítl, tentokrát větou: „Není správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům“ (v. 26). Děti představují ty, kdo mají přednostní právo na „chléb“ čili na mesiánské dary (jsou to členové vyvoleného národa, jinde se pro ně používá označení „synové království“, 8,12). Židé měli za to, že eschatologická plnost náleží výlučně jim. Mnozí ale také očekávali, že tato plnost bude přetékat i na spravedlivé pohany. Zdá se, že tato žena ví o tomto názoru, a tak se domáhá toho, aby směla okusit „nadbytečných“ drobtů padajících ze stolu, vždyť i „psíci se živí kousky, které padají se stolu jejich pánů“ (v. 27; „psíci“ označuje domácí psy; těžko vidět v tomto slově narážku na „nečisté psy“, ke kterým byli v té době přirovnáváni pohané). Její odpověď je odzbrojující: první část této odpovědi („ano, Pane“) je potvrzením, že tato žena uznává prvenství vyvoleného národa, druhá část odráží vytrvalost její víry. Ježíš na to reaguje obdivem její velké víry (viz i uznání setníkovy víry, 8,10). Její velká víra je v kontrastu k Petrově malé víře (14,31), a ještě více k nedostatku víry u Židů (např. 13,58: „A neučinil tam mnoho mocných činů pro jejich nevěru“). Odplata víry, spojená s ujištěním o vyslyšení prosby za uzdravení, je důležitým Matoušovým tématem (srv. 8,13: „Potom řekl Ježíš setníkovi: "Jdi, a jak jsi uvěřil, tak se ti staň." A v tu chvíli se sluha uzdravil.“; 9,22: „Ježíš se obrátil a spatřiv ji, řekl: "Buď dobré mysli, dcero, tvá víra tě zachránila." A od té hodiny byla ta žena zdráva.“).
      Mesiáš měl přijít nejprve pro Izrael. Avšak i ostatní národy se dostanou do pozice vyvoleného národa, pokud v Krista uvěří (srv. Řím 4; Gal 3). Tak jako je Ježíšovo odmítnutí potvrzením „prvenství Izraele“, jeho vyhovění je potvrzením, že je poslán i k pohanům. A prvotinou těchto zástupů je kananejská žena, která v Kristu rozpoznala syna Davidova čili Mesiáše, zachránce. A Kristus jí nezůstal nic dlužen.


03.08.2004 - 17:15   PaedDr. František Dancák  
» Mt 15, 22

      „Hriechom prarodičov diabol získal určitú nadvládu nad človekom, hoci človek zostáva slobodný. Dedičný hriech má za následok «porobu v moci toho, ktorý odvtedy vládol smrťou, čiže diabla». Neuznávať, že človek má zranenú prirodzenosť, náchylnú na zlé, je príčinou veľkých omylov v oblasti výchovy, politiky, sociálnej činnosti a mravov“ (KKC 407).
      Náš zápas nie je teda len proti ľudským silám zla, ale proti kniežatstvám a mocnostiam. Kvôli tomu veľkému zlu potrebujeme Spasiteľa, aby nás zachránil. V plnosti časov ho Boh skutočne poslal na tento svet, a on, pomazaný „Duchom Svätým a mocou... chodil, dobre robil a uzdravoval všetkých posadnutých diablom...“ (Sk 10, 38). Spasiteľ je pánom nad zlými duchmi. Kresťan už nemá dôvod mať strach pred zlými duchmi, ak úprimne dôveruje Pánovi. Kanaánska žena, pohanka, pochopila, že jej Kristova prítomnosť pomôže. Pre túto jej veľkú vieru jej Ježiš povedal: „Nech sa ti stane, ako chceš“ (Mt 15, 28).


13.01.2004 - 21:48   PaedDr. František Dancák  
» Mt 15, 25

      Benjamín Franklin, vynálezca bleskozvodu, v istej spoločnosti povedal: „Páni, ja som už dosť toho skúsil, ale čím som starší, tým viac som presvedčený, že rozhovor a spolupráca s Bohom sa vypláca.“
      Príhoda s kanaánskou ženou to potvrdzuje. Žena sa nedá odbiť, pretože jej viera je „veľká“. A takej viere Boh nemôže odolať.



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet