23.september 2019

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    Treba mať veľké túžby, z ktorých sa rodia veľké projekty, aj keď ich človek nemôže uskutočniť.

~SV. TERÉZIA AVILSKÁ~

12.06.2003 - (čítanosť3057 reakcie12)


Mt 14, 22-36

      22 A hneď rozkázal učeníkom, aby nastúpili na loďku a išli pred ním na druhý breh, kým on rozpustí zástupy. 23 Keď rozpustil zástupy, vystúpil sám na vrch modliť sa. Zvečerilo sa a on tam bol sám.
      24 Loďka bola už mnoho stadií od zeme a zmietali ňou vlny, lebo vietor dul proti nim. 25 Nad ránom sa, kráčajúc po mori, blížil k nim Ježiš. 26 Keď ho učeníci videli kráčať po mori, vzrušení vraveli: „Mátoha!“ A od strachu vykríkli. 27 Ale Ježiš sa im hneď prihovoril: „Vzchopte sa! To som ja, nebojte sa!“ 28 Peter mu povedal: „Pane, ak si to ty, rozkáž, aby som prišiel k tebe po vode.“ 29 On povedal: „Poď!“ Peter vystúpil z loďky, vykročil po vode a šiel k Ježišovi. 30 Ale keď videl silný vietor, naľakal sa. Začal sa topiť a vykríkol: „Pane, zachráň ma!“ 31 Ježiš hneď vystrel ruku, zachytil ho a povedal mu: „Maloverný, prečo si pochyboval?“ 32 A keď vstúpili do loďky, vietor utíchol. 33 Tí, čo boli na loďke, klaňali sa mu a vraveli: „Naozaj si Boží Syn!“
      34 Preplavili sa na druhý breh a došli do kraja Genezaret. 35 Len čo ho obyvatelia toho kraja spoznali, vyslali poslov do celého okolia. I prinášali k nemu všetkých chorých 36 a prosili ho, aby sa smeli dotknúť aspoň obruby jeho odevu. A všetci, čo sa ho dotkli, ozdraveli.

22-33.      Mk 6, 45-51; Jn 6, 15-21.
34-36.      Mk 6, 53-56.
12.06.2003 | Čítanosť(4197)
Mt 14, 13-21
12.06.2003 | Čítanosť(2903)
Mt 14, 1-12


01.12.2010 - 14:14   smn  
» Mt 14, 22-36

Všetci sme zažili, aké je to byť ovládaný silnými negatívnymi pocitmi ako je strach, hnev, alebo nepokoj. Ježiš však sľúbil, že v každej situácii môžeme zakúsiť pokoj. Od nás žiada, aby sme sa čo najlepšie pridŕžali pravdy evanjelia, aby táto pravda mala popredné miesto v našej mysli. Boh je všemocný a všemilujúci (Jer 32, 19; 1 Jn 4, 8). Nikdy na nás nezabudne (Iz 49, 16). Ježišova krv nás vykúpila zo všetkých hriechov (Hebr 9, 14). Všetko môžeme konať v Kristovi, ktorý nás posilňuje (Flp 4, 13). Duch Svätý nás bude viesť do plnej pravdy (Jn 16, 13). S takouto výzbrojou právd môžeme ovládnuť všetky pocity skôr, ako nás pohltia. Vždy, keď to bude potrebné, môžeme si spomenúť na ktorúkoľvek z týchto právd a môžeme si ju húževnato, smelo a presvedčivo opakovať. Keď prilipneme k pravde, objavíme, že Duch Svätý nám dáva svoju silu a pokoj.


17.04.2010 - 18:57   Teofil  
» Mt 14, 24

Loď už bola na šírom mori a vlny ňou zmietali, lebo dul proti nim vietor. Ježiš je ďaleko, je neviditeľný. A teraz začína ich tieseň. Vlny ich ohrozujú. A duje celkom protichodný vietor. Úzkosť sa zväčšuje. Stupňuje sa nebezpečenstvo, že ich vlny pohltia. Strach a hrôza zachvátila učeníkov uprostred šíreho mora za temnej noci. Zase sa nám potvrdzuje, že tých, ktorí prijali Krista do svojho srdca a života, neobíde úzkosť, strach a nepokoj! Aj oni sa dostávajú do strachu a tiesne. Človek s opravdivým postojom viery vie, že kresťan má účasť na obavách a smrteľných úzkostiach tohto sveta. Boh síce môže držať ruku nad svojimi deťmi, môže ich ochraňovať v úzkostiach choroby a nebezpečenstvách smrti, môže ich zázrakom zachovať, nech idú cez oheň alebo vodu, môže ich živiť a osviežovať v najvyprahnutejších životných situáciach; kresťania však nikdy nesmú z takýchto Božích činov odvodzovať nárok na bezbolestný priebeh svojho pozemského života! Aj kresťania trpia biedu a mávajú strach, vyvolaný prírodnými katastrofami.


10.10.2006 - 15:58   -ls-  
» Mt 14,22-23

U staršího kněze se zastavil mladý muž, kdysi jeho žák: „Pane faráři, říkal jste nám, že s Bohem se člověk může setkat, že můžeme prožít Boží blízkost, přítomnost. Léta se o tento zážitek pokouším. Byl jsem na horách, cestoval jsem i pouští, kolika krásnými katedrálami jsem prošel.“ - „A zažil jsi někde přítomnost Boží?“ - ptá se kněz. - „Ne, nikde! A jak vy, otče, vy jste někdy blízkost Boží zažil?“ - Starý kněz se usmál, rozhlédl se po světnici, teple ozářené podvečerním sluncem, vyhlédl na zahrádku, odkud zněl křik vrabčáků a vzdálený ruch vesnice. Pak se obrátil ke svému hostu a chtěl mu říct: „Bůh je zde s námi, nevnímáš to?“ - Ale říct mu to nemohl. Mladý člověk se mezitím zvedl, rozmrzelý, že kněz je už starý sklerotik s dlouhým vedením a spěšně odcházel hledat jinde.
Každé místo našeho světa svědčí o přítomnosti Boží. Všude jsme přítomností jeho Ducha obklopeni. Boží hlas nás všude oslovuje. Ale vyprávění Starého zákona o zážitku proroka Eliáše na hoře Horeb svědčí, jak snadno je možné Boží hlas přeslechnout. Prorok čekal, že zazní v bouři, hromu, blesku, ale bylo to jinak než čekal. Až v tichém vánku byl Bůh. Tak je tomu i dnes. Ne v senzačních událostech, ale v tichých zážitcích mluví hlas Boží, vane Duch svatý.
Jenže právě toto my dnes tak málo umíme: ztišit se, zamyslet se. Zažil jsem takovou sváteční chvíli letos o dovolené. Seděl jsem na břehu rybníka a nechal jsem na sebe působit svět klidu před sebou. Postupně jsem začal vnímat, že část toho obrazu je klidná, statická - třeba pás lesa vzadu za hladinou, a část obrazu že je ve stálém pohybu, dynamická - vlny na hladině, sítiny u břehu, oblaka na obloze. I v mém nitru je to podobné - někdy klid, jindy rušno až bouřlivo.
A pak mne napadlo: Tady přede mnou je hybnou silou všeho vítr. Jaká je to síla, co hýbe mým životem? Je to dobrý vítr Ducha Božího? Nebo jsou to bouřlivé nápory zlého pokušení?
A tu se zrodila v mé mysli modlitba. Modlitba veliké síly a vroucnosti: „Duchu svatý, vánku Boží - ty mne veď, aby mnou nezmítala žádná zlá vichřice.“
Jak dlouho tenhle zážitek blízkosti Boží trval, nevím. Snad jen okamžik. Ale teď už vím: celá příroda je vedle své reality také obrazem, podobenstvím. Něco jako plakát, který hlásá blízkost tvůrčí inteligence. Příroda mluví. Příroda zpívá chvalozpěv na svého Tvůrce.
„Ve všech věcech hledej Boha“ - radil už v 16. stol. svatý Ignác z Loyoly. A kdo jeho rady uposlechne, tomu je snadné milovat Stvořitele.
Bůh se projevuje pokaždé jinak. Jednou cítíme, že je nám zcela blízko. Prožíváme nějakou událost a je nám jasné: Zde byla při díle ruka Boží. A jindy se bázlivě ptáme: Copak nás Bůh opustil docela? Proč nám nepomůže?
Často musíme čekat jako Eliáš, až se vše kolem nás zklidní, abychom pocítili vanutí Ducha svatého.
Někdy musíme skládat drobné události života dohromady jako mozaiku, abychom uviděli obraz Boží pomoci.
Není nám snadné utišit se k naslouchání - jsme lidé zaměstnaní, příliš zaměstnaní. Musíme se stále v každé chvíli dne rozhodovat mezi množstvím věcí, které bychom měli hned udělat. Volíme zpravidla to, co nám líp vyhovuje a zůstává nám ve vědomí nedobrý pocit z toho, co jsme neudělali. - Je to tím, že Bohu nenasloucháme, nebereme ho k poradě.
Ve svých představách rádi vyhlížíme Boha jako soudce, jako mstitele, který by se měl zjevit v oblacích a uvést věci světa radikálně do pořádku. A jsme zneklidněni, že se nezjevuje, že se na to a ono může „jen tak dívat“, - že tu není.
Ale On tu je! On mluví všude: v přírodě i zde v chrámě. Zde mluví ve svém slovu, ve svatém čtení z Písem - jen se naučit mu dobře naslouchat.
Jsme na tom jako Petr. I my bojujeme často s protivětrem, s nocí, se strachem ze strašidel. I nás zavolá často Boží hlas: „Pojď za mnou.“ Hlas Páně zlomí strach a my jako Petr jdeme nad vodami života, nad hloubkami strachu. A jako Petr nebýváme důslední. Začneme nedůvěřovat, začneme se bát a začneme se topit. Ještě dobře, když dokážeme hned volat s Petrem: „Pane, zachraň nás, hyneme!“ - A Pán, jako Petra, zadrží a podrží i nás.
Začněme s voláním k Pánu hned ráno, hned při probuzení. Jak vstáváme, jak se oblékáme, svěřujeme do ruky Páně vše, co máme ten den před sebou: „Pane, ať dnes v ruchu dne nepřeslechnu tvůj hlas. Ať se dám vést tvým Duchem, abych vším, co budu dnes dělat, pomáhal k růstu tvého království dobra, pravdy a krásy. Chci dnes vyjít z domu spolu s tebou. Když si budu pamatovat, že ty jsi se mnou, že ve všech lidech se setkávám s tebou, to pak dokážu být vlídnější. Bude se mi líp pracovat. Budu klidnější. Jako apoštol Pavel, i já dnes všechno zmůžu v tom, který mne posiluje.“
Ve všech dobách - od časů Eliášových po naši současnost - se lidé stále znovu ptají: Jak můžeme zažít přítomnost Boží, kde se v našem životě můžeme setkat s Bohem?
Na tu otázku není jedna odpověď, stejná pro všechny lidi. Každý musí hledat po svém, ale dnes jsme tu slyšeli dvě odpovědi, které stojí za pozornost.
Starozákonní prorok nám řekl: Ticho je začátek dobrého slyšení. Duch Boží přichází jako tichý vánek.
Evangelium nám povědělo, že Bůh nám jde vstříc i uprostřed bouře, uprostřed protivenství. Jen jde o to, abychom neztratili Pána z očí, abychom nepřeslechli jeho volání: „Pojď za mnou.“
A jak radostné bylo, když jsme v evangeliu slyšeli, že Pán nejen napomíná tonoucího: „Ty malověrný, proč jsi pochyboval?“ - Ale také hned vztáhne ruku a podrží ho.
I nám se tak povede, jen když udržíme aspoň správný směr - směr k Pánu.
Křesťan se nemá čeho bát. I nám dává Pán svého Ducha, i nám natahuje ruku vstříc.


01.03.2006 - 12:32   JR  
» Mt 14, 22-36

Podivnost zázraku
Zázrak Krista chodícího po vodě se značně liší od ostatních. Ježíš uzdravuje nemocné, vzkřísí dokonce i mrtvé. Vždycky přijde na pomoc trpícím, zarmouceným. Komu prospěje fakt, že chodí po vodě? Kdosi se usmál a řekl, že je to něco jako vypravování o Budhovi, který se vozil na slunečním paprsku. Aby dali zázraku pozitivní smysl, spojují jej někteří s předcházejícím rozmnožením chlebů. Židé chtěli prohlásit Krista králem svého národa. On jim ukáže, že je králem daleko větším. jeho poslouchají i živly i přírodní zákony. Není to špatné použití evangelní události. Ale může být i jiné, symbolické, ale zato univerzálnější. Ostatní zázraky jsou obyčejně ve prospěch individuální osoby Chození po vodě je jakoby zázrak pro všechny Všichni se totiž pohybujeme po vlnách života v neobyčejné nejistotě. Každým okamžikem nás může stihnout neštěstí, v nečekané chvíli můžeme utonout. Kdo na to tuze myslí, ztrácí odvahu. Proto se raději snažíme na svou nejistotu zapomenout. Ale nemusíme pěstovat tuto pštrosí politiku. Sv. Petr šel i po vodě jistě až do okamžiku, kdy zapochyboval. Taková je i naše situace. Půjdeme klidně po nejistých vlnách života, ale jenom s vírou v Krista.


01.03.2006 - 12:32   JR  
» Mt 14, 22-36

Ať mohu k tobě na vodu!
Přání sv. Petra vyjít na vodu vypadá jako lehkomyslnost, touha po zvláštnosti. Ale není snad přirozenou touhou všech riskovat, přemoci živly? I dítě sní o tom, že by mohlo letět jako pták. Alpinista se dívá toužebně na ten vrcholek hory, kam ještě nikdo nevystoupil. Potápěč naopak proniká do hlubin a nedbá na těžkosti dýchání. Julius Verne snil o tom, že se lidé dostanou na Měsíc. Technika dnes toto přání vyplnila. Co ještě vyplní v budoucnu, nevíme. Ale rozhodně ne jsou tato přání výkvětem chorobné fantazie. Je to spíše vzpomínka na ráj, kdy byl člověk stvořen jako pán přírody a je to očekávání vzkříšení z mrtvých, stavu, který vyjadřuje okolnost, že Ježíš prošel zavřenými dveřmi (srv. Jan 20,26). V životě světců se často vypravuje, že přišli po vodě, že se přenesli do vzdáleného místa apod. Má to zdůraznit, že už posvětili svá těla, a proto se jim zjevil i svět ve stavu posvěceném, vykoupeném. Cílem křesťanské askeze je ovšem především spasit duši. Ale její spásaje neoddělitelná od posvěcení těla a zduchovnění celého světa.


01.03.2006 - 12:32   JR  
» Mt 14, 22-36

Okamžik pochybností
Podívat se dolů a zapochybovat se může stát provazolezci osudným, kdyby ho přitom přepadla úzkost. Ztráta jistoty v životě probudí pocit méněcennosti a ten ochromí další kroky po vytčené cestě, oslabí. „Sláb jenom ten, kdo ztratil v sebe víru, a malý ten, kdo zná jen malý cíl.“ Snadno je básníkovi tyto verše napsat, ale okamžiky pochybností zakusil jistě i on. Silná vůle a životní energie přemůže mnoho slabostí, ale ne všechny. Člověk je tvor společenský, potřebuje stále pomoc druhých. Platí to v potřebách fyzických i v duševním pokroku. Platí to však i v ctnosti, v životě milosti, na tom poli, kam pomocná ruka, která by byla jenom lidská, nedosáhne. Na poli mravním prožíváme i chvíle skutečného tonutí. Scéna se svatým Petrem, který se chytá ruky Kristovy,je tedy krásným symbolem našeho povstání z pádů hříchu, záchrany z vln, které by nás jistě potopily Chodíme tedy po vlnách života, ale nechodíme tu sami. Máme někoho vedle sebe, kdo je ochoten přiskočit, kdo je nejbližší, když je nebezpečí největší.


11.08.2005 - 04:19   Angelo Scarano  
» Re: Mt 14, 22-36

      Tonoucí se i stébla chytá, a tak není divu, že se tonoucí Petr chytl Kristovy podané ruky. Co mu zbylo? A přece to zpočátku vypadalo tak slibně a bezpečně. Počáteční nejistota (přízrak podobající se Ježíšovi, hlas výrazně podobný - není to vše jen mámení? klam způsobený únavou? kráčet po vodě?) byla záhy vystřídána euforií z nevšedního zážitku: první krok, druhý krok a … jde to i po vodě! Nadšení trvalo jen chvíli, protože Petr odvrátil svůj zrak od Ježíše a začal si všímat spíš silného větru. A rázem to už nešlo! Ale vlastně šlo – ke dnu!
      Naštěstí to takhle neskončilo. Naštěstí nejen pro Petra, ale i pro nás. Pro nás? Ale přece nebudu pokoušet Pána a chtít kráčet po vodě! (A neodmítl snad Kristus podobné satanské pokušení, které mělo vyzkoušet Boží moc: “Vrhni se dolů a andělé se tě ujmou”?) Nicméně i tak platí, že tento příběh je velmi poučný pro nás samotné, kráčející dennodenně po vodě … anebo klesající ke dnu. Někdy jsme totiž tím Petrem, který kráčí po vodě “živlů” ohrožujících náš život: a to tehdy, když se nenecháváme pohltit “mořem” problémů, starostí, hříchů či zla (pod jakoukoli podobou), když se díváme spíš na Pána a s upřeným pohledem víry důvěřujeme v něj, navzdory vysokým vlnám (nás neohrožuje tolik moc vnějšího zla, ale nebezpečí nevíry v Ježíše, tedy neuznání jeho správné moci!).
      Jindy jsme tím Petrem, který hledí spíš na “vítr”, a tak se utápí v moři problémů a starostí. A kdo nezakusil aspoň někdy “problémy”, které přerůstají přes hlavu, které pohlcují celého člověka jako nenasytný dravec? Kdo neví, co to znamená tonout v problémech: třenice doma a v zaměstnání, nedostatek peněz, Bůh stále vzdálenější, “lhostejný” k mým kopancům a trampotám? Životní okolnosti, kdy člověk neví, co dřív; kdy se nemá o co opřít a čeho se chytit. Kdy si připadá jako v tekutých pískách … a pomalu klesá, klesá…
      Naštěstí nám Petr ukázal, jak kráčet po vodě. Nebýt fascinovaný (či vystrašený?) silně vanoucím větrem, rozbouřeným mořem. Vítr je často silný, ale … Ježíš je silnější. Rozbouřené moře může zneklidnit, ale nemůže pohltit – pokud se chytneme Krista. Nenechávejme se “fascinovat” živelností rozbouřeného moře (není náš okolní svět takovým mořem?), ale spíš Ježíšem, který je “nad tím”. Upřeme svůj zrak ne na bouři, ale na Ježíše. On má moc nás “nechat kráčet”, ale i vytáhnout, pokud někdy zapochybujeme. Ačkoli se někdy kymácíme v bouři, Ježíš je naším suverénním zachráncem.
      Ocitáme-li se zrovna “v hlubokých vodách”, nemáme-li čeho se chytit, chytněme se slov, které nám zanechali žalmisté (zkušení a života znalí lidé, kteří se dostali “až na dno”, ale nezůstali tam!):
      “Zachraň mě, můj Bože, neboť vody mi sahají až k hrdlu!
      Zapadl jsem do hlubokého bahna a nemám, oč bych se opřel nohou,
      dostal jsem se do hluboké vody a proud mě zaplavuje.
      Unaven jsem již voláním, hrdlo mi ochraptělo,
      oči mi zeslábly, když vyhlížím svého Boha.
      Vysvoboď mě z bahna, ať se neutopím! Kéž jsem vysvobozen z rukou těch, kteří mě nenávidí, z hlubokých vod.
      Ať mě neodvleče dravý vodní proud, ať mě nepohltí hlubina, ať propast nade mnou nezavře jícen!” (Ž 69,2-4.15-16)
      “Všechnu naději jsem složil v Hospodina. On se ke mně sklonil, slyšel mě, když jsem volal o pomoc.
      Vytáhl mě z jámy zmaru, z bahnitého kalu, na skálu postavil mé nohy, dopřál mi bezpečně kráčet.” (Ž 40,2-3)


11.08.2005 - 04:19   Angelo Scarano  
» Re: Mt 14, 22-36

      Tato perikopa následuje po zázračném nasycení pěti tisíců. To není náhodou. Otázka Ježíšovy totožnosti, ponechaná v předchozím textu bez odpovědi (nebo nanejvýš s implicitní odpovědí), je nyní slavnostně zodpovězena (v. 33). Jádrem našeho textu je Ježíšovo sebezjevení (jak napovídají tyto výroky identifikace: “je to přízrak”, “já jsem to”, “jsi-li to ty”), sebezjevení stejného charakteru jako Proměnění (17,1-8).
      Perikopa má v zásadě dvě části (Ježíšovo kráčení po moři a kráčení Petrovo, uprostřed je Ježíšovo sebezjevení, v. 27) se závěrečným vyústěním (utišení bouřky a vyznání učedníků, v. 32-33).
      Hned po zázračném nasycení Ježíš přiměje učedníky, aby vstoupili na loď – on se chce o samotě modlit (v Matoušově evangeliu vždy Ježíšova modlitba souvisí s blízkým utrpením, stejný motiv je snad i v tomto případě: zpráva o usmrcení Jana Křtitele, Mt 14,12.13, mohla Ježíšovi evokovat jeho vlastní blížící se smrt). Výjimečná blízkost s Otcem v modlitbě je naznačena tím, že Ježíš byl při modlitbě sám.
      Učedníci zápasili s rozbouřeným mořem takřka po celou noc. Teprve kolem svítání se k nim Ježíš přiblížil (zázrak kráčení po moři je zmíněn s maximální stručností). Ačkoli apoštolové museli být vyčerpaní, zmožení, prokřehlí, uvádí Matouš pouze jejich strach (v. 26). Přízrak kohosi kráčejícího po moři musel být hrůzostrašný. K tomu připočtěme to, že rozbouřené moře v noci mohlo už samo o sobě vyvolat velký strach: byla to situace krajního nebezpečí, představující pro orientálního člověka nadvládu temných mocností. Podle přesvědčení tehdejšího člověka bylo moře sídlem zlých duchů (srv. Zj 13,1), mocností ohrožujících život člověka, a proto učedníci měli zákonitě strach, že by jim tento záhadný “přízrak” mohl ublížit. I po svém zmrtvýchvstání se Ježíš ukazuje učedníkům, kteří si ze strachu myslí, že vidí přízrak (Lk 24,37). Abychom se trochu vžili do pocitů vystrašených apoštolů, můžeme si přečíst svědectví starozákonního mudrce Elífaza, který prožil něco podobného: “Cosi se ke mně přikradlo, mé ucho zachytilo šelest; při přemítání o nočních viděních, když na lidi se snáší mrákota, přepadl mě strach a třásl jsem se, všechny kosti se mi strachem chvěly, když jakýsi duch mě míjel, chlupy se mi zježily po těle. Stanul - ale jeho zjev jsem nerozeznal, jen podoba jakási stanula před mým zrakem.” (Job 4,12-16) Vhodnou paralelou jsou také slova Jobova o svrchovaném Bohu, který koná velké divy, kráčí po hřebenech mořských vln, a přece zůstává “nepoznaný”: “On přenáší hory, než by se kdo nadál, převrací je v hněvu; zemí pohne z místa, až se její sloupy chvějí. Slunci rozkáže - a nesmí vzejít, zapečeťuje i hvězdy, sám nebesa roztahuje, kráčí po hřebenech mořských vln, on udělal souhvězdí Lva, Orióna i Plejády a souhvězdí jižní. Dělá věci veliké a nevyzpytatelné, nesčíslné divy. Jde-li mimo mne, nevidím ho, míjí-li mě, ani ho nepostřehnu.” (Job 9,5-11) I Žalm 77,17 dosvědčuje, že Bůh je pánem nad hrozícími mořskými vodami: “Spatřily tě vody, Bože, vody tě spatřily a svíjely se v křeči, ba i tůně propastné se hnuly”.
      Ježíš okamžitě uklidní “rozbouřené nitro” učedníků, paradoxně zmítané strachem právě z něj, který uklidní rozbouřené moře a přemůže to, co ohrožuje lidský život. Je zajímavé, že Ježíš neuklidní nejprve moře, aby pak teprve přesvědčil učedníky, že je to On: naopak! Nejprve povzbuzuje učedníky burcujícími slovy: “Vzmužte se! To jsem já, nebojte se!” (“vzmužte se” se dá přeložit také “vzchopte se, naberte odvahu”; výraz “to jsem já” může evokovat Hospodinovo jméno “Já jsem”, Ex 3,14, avšak u Mt je to pravděpodobně jen prostý výraz identifikace: “jsem to já”). Výzva “nebojte se” nemá ani tak rozptýlit strach z rozbouřeného moře, ale z Ježíše! I jinde u Matouše nacházíme výzvu “nebát se Ježíše”: Mt 17,6.7 (nebát se proměněného a oslaveného Krista), Mt 28,10 (nebát se vzkříšeného Pána). V obou případech se jedná o Kristovo sebezjevení: v obou případech se Kristus zjevuje “jinak”, a to vyvolává strach.
      Impulzivní Petr na to promptně reaguje a požaduje “důkaz”, že je to skutečně Ježíš (Petr má význačné postavení v celém evangeliu). Je těžké se dopátrat, co vedlo Petra k tomuto kroku: touha mít s Ježíšem “účast” na tomto zázraku? Prožít něco vzrušujícího? Pouhá impulzívnost? Ježíš svým slovem vyzve Petra: ten vystoupí z lodi a začne kráčet po vodě. Petr, na němž má další Ježíšovo dílo stát, je vyzván, aby na Ježíšovo slovo pokračoval v cestě svého mistra – není přece v moci zla, takže se mu nemůže nic stát. Zpočátku měl Petr pohled upřený na Ježíše (obrazně řečeno): takový pohled je totiž víra, která hledí na moc Ježíšovu – a tuto víru Petr zpočátku měl, proto mohl po vodě jít. Jakmile si však všiml, jak silný je vítr, přepadl ho strach a začal tonout – v té chvíli se Petrův pohled (pohled víry) odvrátil od Ježíše, aby se zaměřil na “silný vítr”. Čili – pokud se Petr “díval” na Krista (vnitřním pohledem víry), vítězil nad svým strachem a nad rozbouřeným živlem, pokud se však “díval” (soustřeďoval) na to, jak silný je vítr, přemáhal jej strach i moře. Vítězství nad mořem opět přichází po nalezení víry, vyjádřené ve výkřiku: “Pane, zachraň mě!” (v. 30; stejně tak volali učedníci na loďce při jiné příležitosti: 8,25). V okamžiku extrémní nouze je pouze jeden výkřik, pouze jeden zdroj spásy. První z apoštolů je zde modelem jak víry, tak nevíry (neboli malé víry). Ukazuje křivolakou cestu víry – nevíry – víry. Příběh je však zároveň důkazem zachraňující Kristovy moci.
      Ježíš vytkne Petrovi malou víru a rozkolísanost (“proč jsi pochyboval?”), stejně jako učedníkům po utišení bouře (8,26) nebo po vzkříšení (28,17). Sloveso “pochybovat” zní v řečtině doslova “mít rozdělenou mysl”.
      “Když vstoupili na loď, vítr se utišil”, a to ne na základě výslovného rozkazu (jako v 8,26), nýbrž pouhé Ježíšovy přítomnosti na lodi. Učedníci, utvrzeni novým důkazem Ježíšovy autority, se klaní a vyznávají: “Jistě jsi Boží Syn” (v. 33). Sloveso “klanět” (proskynein, znamená také “padnout k nohám”) zde asi vyjadřuje postoj hlubší úcty, snad dokonce náležící samotnému Bohu (toto sloveso nemá vždy tento “silný význam”, může znamenat i “obyčejnou úctu”, jako v podobenství o špatném služebníku, Mt 18,26: “Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: 'Měj se mnou strpení a všechno ti vrátím!'”). Stojí za zmínku, že i tváří v tvář vzkříšenému Kristu se objevuje postoj klanění jako reakce na jeho obdivuhodnou moc, podobně jako v našem případě (Mt 28,9.17! – zrovna tak jsou to texty o Kristově sebezjevení). Titul “Syn Boží” často znamenal totéž co Mesiáš, jedinečný Boží posel (stejný titul zazní ve slavné Petrově odpovědi, Mt 16,16). V tomto případě by snad mohl znamenat i něco hlubšího, Krista jako Syna Božího rovného Otci. Není možné vyřešit tuto otázku na základě této perikopy (nezapomeňme, že víra učedníků postupně rostla: oni neměli hned od počátku “plnou a dokonalou” víru, plné poznání Kristovy osoby). V každém případě učedníci prokázali Ježíšovi úctu a respekt, rozpoznali v něm toho, kdo je obdařen mimořádnou Boží autoritou (“Syn Boží”): jemu totiž podléhá nezkrotitelný a nebezpečný mořský živel, považovaný za sídlo zlých mocností.


09.07.2004 - 20:59   PaedDr. František Dancák  
» Mt 14, 31

      Kto z nás by nezapochyboval v takejto situácii? Zrakom viery však vidíme dôležité poučenie: Ježiš žiada od Petra neobyčajnú vieru a dôveru, ktorá nikdy nepochybuje o Božej moci a dôveru, ktorá nemizne za žiadnych okolností.
      Augustín Záň spomína istého obchodníka (v knihe Naše všetko), ktorý vo svojom povolaní musel veľa cestovať lietadlom. Jeho manželka o ceste lietadlom však nechcela ani počuť. Raz ju však prehovoril. Pilot ju posadil dopredu medzi seba a jej manžela. Počasie bolo priaznivé, nuž ich let bol bez akýchkoľvek vzdušných porúch. Manželka počas celého letu nepovedala ani slovo. Keď vystúpila, manželovi povedala: „Ten pilot vždy držal svoju ruku na kormidle.“ Manžel jej na to povedal: „Vďaka Bohu, že držal. Tým len dokázal, že cítil zodpovednosť za naše životy.“
      Na túto istotu nás upozorňuje aj svätá Cirkev, keď nás v bohoslužbách často uisťuje: „Pán s vami!“


30.09.2003 - 20:27   PaedDr. František Dancák  
» Mt 14, 31

       V známej hre Ferka Urbánka Rozmajrín, ktorú niekoľkokrát uvádzala aj slovenská televízia, utkvie v pamäti citát, ktorý znie na záver: „Boh dopustí, ale neopustí!“
      Áno, Boh dopustí, ale neopustí! Keď je núdza najvyššia, pomoc Božia najbližšia. Slová týchto ľudových prísloví sú zrkadlom biblickej pravdy, ktorá žiari v tejto udalosti i na mnohých iných miestach evanjelia... Nezabúdajme na túto pravdu a oddaná dôvera k Pánovi prekoná každé životné ťažkosti...


09.08.2003 - 14:11   kc  
» Dôvera / Viera / Mt 14, 22-33

      Rozprávanie o kráčaní svätého apoštola Petra po mori, ktoré sa skončilo neúspechom, pre mnohých môže byť argumentom na ospravedlnenie vlažnosti v živote viery. Môžu povedať: „Je jednoducho nemožné kráčať po mori. Na tom nič nezmení ani Božie slovo. Keď to apoštol Peter nedokázal ako to môžeme dokázať my?“ Malovernosť vo vzťahu k Božiemu slovu, ktoré nás volá vykročiť niekedy smerom, ktorý podľa všetkých ľudských merítok je nemožný, je nebezpečenstvom pre každého veriaceho človeka. Merať „možnosť“ Božieho povolania iba podľa vlastných skúseností povedie stále iba k odmietnutiu Božej výzvy: „Poď.“ Apoštol Peter bol však veľmi úspešný. Veď na Ježišovo slovo doslova pozabudol na fyzikálne zákony, ktoré poznal zo skúsenosti s vodou. Na pár okamihov na ne úplne zabudol a vykročil z loďky a „kráčal po mori“! Topiť sa začal až vtedy, keď sa vo vnútri dal presvedčiť, že toto vlastne nie je možné a začal sa topiť. Táto epizóda nehovorí o tom, že veriť, že dôverovať Božiemu slovu je jednoduché. Ale hovorí tiež o tom, že ak vykročíme v dôvere v Božie slovo, dokážeme kráčať aj po mori. Možno, že urobíme iba krok či dva... ale kto vie, či to nebudú tie najdôležitejšie kroky nášho života, ktoré veľmi pozitívne ovplyvnia náš život a možno aj životy druhých.


07.08.2003 - 22:27   Miron  
» Pochybnosť / Mt 14, 31

       „Maloverný, prečo si pochyboval?“ (Mt 14, 31). Kráčanie apoštola Petra po mori ukončila pochybnosť. Vo chvíli, keď zapochyboval, začal sa topiť. Jeho život bol odrazu ohrozený. Pochybnosť je teda dosť nebezpečná pre človeka. Neide tu len o stratu dôvery v seba samého, v to, čo človek len pred chvíľou príjímal ako istotu, ale aj o stratu dôvery v Božiu moc. Pochybnosť je mocnou zbraňou Pokušiteľa. Keď sa v raji prihovoril Eve, jeho slová boli cielené tak, aby v nej vyvolali pochybnosť: „Naozaj povedal Boh: Nesmiete jesť z nijakého rajského stromu!?“ (Gn 3, 1). Rafinovane sa usiloval otriasť dôverou človeka v Božie slovo. A podarilo sa mu to.
      Zaiste teraz nemáme na mysli pochybnosť, ktorá by otriasala základnými pravdymi našej viery – i keď i táto sa niekedy objaví. Je to však pochybnosť, ktorá je zrejmá, ktorá priam núti človeka, aby hľadal pravdu. Je to pochybnosť, ktorú takmer okamžite odhalíme a pasujeme sa s ňou. Omnoho častejšie je však v našom živote prítomná pochybnosť akú badáme u svätého Petra v tomto evanjeliovom úryvku. Pochybnosť v moc Božieho slova.
      Možno sa teraz chceme ohradiť, že nás sa to netýka. Nuž teda urobme skúšku správnosti: Vezmime do rúk Božie slovo, čítajme a uvažujme: Žijem v zhode so slovami nášho Pána? Veľmi rýchlo prídeme na to, že mnohé miesta nás usvedčujú z pochybností, pretože aj keď uznávame pravdivosť Ježišovej náuky, neodvažujeme sa vykročiť cestou, ktorú ukazujú. Nemáme odvahu, lebo kdesi vo vnútri pochybujeme o Božích slovách.
      Nemôžeme sa pozerať na svätého Petra prísnym pohľadom, pretože on vo viere vykročil a kráčal po mori. Aspoň na chvíľu kráčal v úplne rýdzej viere. A my sme sa možno ešte neodvážili urobiť ani prvý krok...
       „Maloverný, prečo pochybuje?“ – túto otázku Ježiš dáva dnes. No nie ako výčitku, skôr ako slová povzbudenia k silnej viere a dôvere.



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet