23.september 2018

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    „Vynakladaj viac času na svoju prácu než práce na svoj čas.”

~FRIEDRICH DÜRRENMATT~

12.06.2003 - (čítanosť2940 reakcie9)


Mt 13, 24-30

      24 Predniesol im aj iné podobenstvo: „Nebeské kráľovstvo sa podobá človekovi, ktorý zasial na svojej roli dobré semeno. 25 Ale kým ľudia spali, prišiel jeho nepriateľ, prisial medzi pšenicu kúkoľ a odišiel. 26 Keď vyrástlo steblo a vyháňalo do klasu, ukázal sa aj kúkoľ . 27 K hospodárovi prišli sluhovia a povedali mu: „Pane, nezasial si na svojej roli dobré semeno? Kde sa teda vzal kúkoľ? 28 On im vravel: „To urobil nepriateľ.“ Sluhovia mu povedali: „Chceš, aby sme šli a vyzbierali ho?“ 29 On odpovedal: „Nie, lebo pri zbieraní kúkoľa by ste mohli vytrhnúť aj pšenicu. 30 Nechajte oboje rásť až do žatvy. V čase žatvy poviem žencom: Pozbierajte najprv kúkoľ a poviažte ho do snopov na spálenie, ale pšenicu zhromaždite do mojej stodoly.“
12.06.2003 | Čítanosť(3229)
Mt 13, 44-52
12.06.2003 | Čítanosť(3122)
Mt 13, 1-23
12.06.2003 | Čítanosť(2747)
Mt 13, 53-58


30.12.2006 - 11:36   a.o.  
» Mt 13,24-30

Nechte obojí spolu růst až do žní.
Zpočátku se totiž „jílek mámivý“ (ř. „zizania“, v. 25) nerozpozná od pšenice a později s ní má tak propletené kořeny, že jej není možné vytrhat bez zničení pšenice. Podobně je i při vrůstání do „nebeského království“ třeba dbát na vnitřní zákon „společného růstu“ dobra i zla. Ničit zlo v lidech je Boží záležitostí, a to v pravý čas. Nám patří pouze starost o to, abychom nechali prostor k růstu pšenice v nás. (Pozn.: Zde i v ostatních podobenstvích platí, že se nesrovnává něco, ale určitý dynamický děj. Úvodní větu je tedy třeba vždy chápat takto: „S nebeským královstvím je to tak, jako když...“)


10.10.2006 - 15:58   -ls-  
» Mt 13,24-43

Představa, jaký má být a co má dělat spravedlivý Bůh, ta je u lidí ve všech dobách stále stejná. Jan Křtitel to vyjádřil za všechny, jak si představuje příchod Mesiáše - zásah Boží do lidského světa: Tvrdě ztrestá všechny hříšníky! Zlé vymete jako plevy do ohně, a ty hodné shromáždí jako pšenici do své stodoly.
Když objevili kumránský klášter u Mrtvého moře, kde žili zbožní izraelité ještě v době Kristově, zjistili z jejich řádových stanov stejný postoj: nemilosrdně a důsledně vylučovali ne dosti horlivé ze svého společenství.
Takovou starozákonní podobu má zbožná horlivost mnohých podnes: proč Bůh nezasáhne proti hříšníkům, proč papež nevyloučí z církve špatné kněze, špatné věřící. Prověrky, vylučování, to je u mnohých nejlepší vyřešení problémů s vadnými lidmi.
Zlo se po zlém nevyléčí
Ježíš však je jiného mínění o tomto pronásledování čarodějnic. „Nechte růst oboje až do žně.“ - Zlem zlo nevyléčíte, jen zmnožíte. Násilím, po zlém, nedosáhneš žádné dobro!
Pokusme si představit, oč pokojnější by byl náš dnešní svět, kdyby se lidé řídili touto velkorysostí Ježíšovou. Oč křesťanštější by byly dějiny církve, kdyby se byla řídila příkazem svého Mistra! Nebylo by upalování kacířů a čarodějnic, nebyly by náboženské války, nebyly by rozkoly v církvi, kdyby aspoň křesťané pochopili, že kamenováním odpůrců se zlo neodstraní.
Pán Ježíš tak jednal
Tohle podobenství o koukolu a pšenici zdaleka není nějakou okrajovou vyprávěnkou. Kristus to nejen učil, ale i dělal:
Když chtěli kamenovat hříšnou ženu, Ježíš odmítl. Neomlouvá hříšnici, ale chce jí dát novou šanci: Jdi a už nehřeš.
Když je Samaritáni vyhnali ze vsi, kde chtěli přenocovat, apoštolové se s nimi chtějí vypořádat zkrátka: Ať na ně sestoupí oheň z nebe a zahubí je: Ale Ježíš jim na to říká káravě: „Nevíte, čího ducha jste. Syn člověka nepřišel, aby hubil, ale aby zachraňoval.“
Slepá horlivost o sebelepší dobro je zlá horlivost: Pryč s těmi, kteří mají jiné názory, jiné záliby. Církev vpravdě Kristova, opravdový křesťan se nesmí na těchto honičkách podílet.
Trpělivost je podoba lásky
Toto křesťanské čekání není ze slabosti, je to šance k novému začátku, šance k napravení, k dozrání člověka.
Tvá trpělivost, to je podoba tvé lásky!
Možná vám napadlo ještě jedno hledisko k otázce, zda se do protivníka pustit s vyhrnutými rukávy, nebo mu dát šanci k dorozumění.
Ono se tu totiž pořád mluví jen o koukolu nebo pšenici; o lidech dobrých nebo zlých. Jakoby na světě byly jen dva druhy lidí, jako figurky na šachovnici: bílí a černí, dobří a zlí - nic mezi tím.
Ale kdo z nás všech si troufá prohlásit, že je jen dobrý? V každém z nás je dobré jádro, ale taky pořádný kus plevele.
Kdo si tohle uvědomí, ten už není rváčem, je snášenlivý. Vítá, že je ještě čas do žní, že každý má dostat příležitost k napravení. Že pro jiné i pro nás je každý den, každé ráno takovou novou šancí začít život znovu a lépe.
Proč asi je Bůh s lidmi tak trpělivý? Víme proč. On nám to sám pověděl: Protože má člověka rád.
A tohle je tak důležité, že si to zapíšeme do paměti velmi důkladně:
KDO MÁ RÁD - UMÍ BÝT TRPĚLIVÝ
TRPĚLIVOST JE PODOBA LÁSKY.


10.10.2006 - 15:58   -ls-  
» Mt 13,24-43

„Nezdá se vám, že dnes a minulou neděli mluvil Pán Ježíš tak trochu jako rádce zahrádkářů? Minule o dobré a špatné půdě, dnes o pleveli v obilí.“
I ten uštěpačný ministrantík, který takto mluvil, jistě dobře rozuměl a při kázání uvažoval, jakou je on sám dobrou nebo špatnou půdou, - jak se v něm daří růst semeni Božího slova.
I my se dnes po vyslechnutí evangelia v duchu ptejme, kolik je v nás dobrého zrna, kolik plevele.
Málo je takových lidí, co byli jen dobrou pšenicí.
Málo je takových lidí, co by byli jen plevelem.
Všichni jsme trochu zaplevelení, někdo víc, někdo míň. Jsme směska dobrého a zlého:
- Jsme věřící lidé, - ale občas máme pochybnosti.
- Jsme lidé slušní, - ale občas se rozzlobíme.
- Jsme lidé laskaví, - ale občas s námi zamává závist.
- Jsme lidé soucitní, - ale jak dovedeme být někdy bezohlední!
Je to naše práce na celý život, toto stále pletí plevele v sobě. Stále v nás klíčí pokušení ke zlému. Ještě na smrtelné posteli nás může opanovat netrpělivost či zlost.
Pokoj od tohoto plevele, od zlého pokušení, to budeme mít až v nebi. Dokud žijeme, stále platí, co si vštěpujeme jako děti při přípravě na první svaté přijímání: MUSÍME SI NA SEBE DÁVAT POZOR!
Tohle dávání si pozor, tohle stálé pletí plevele, to není úsilí beznadějné. Stále potkáváme lidi hodné, laskavé, vlídné, klidné, trpělivé.
Tito hodní lidé, to jsou jediní hlasatelé evangelia lásky mezi lidmi. Doslova platí, že jediným evangeliem, které je většina dnešních lidí ochotna číst, je tvář nás, křesťanů.
Biskup Wanke z Erfurtu vypravoval, jak si v jeho diecézi zřídili noviciát Malé sestry Karla de Fucoulta. Usadily se v chalupě v malé duryňské vesnici, v kraji bohatých řepařských sedláků, kteří na Pánaboha neměli nikdy čas - něco jako naše Polabí. Kostel zel celý rok prázdnotou. Jak tam ty sestřičky pracovaly?
Ve vsi neměli listonoše. Taková práce, za každého počasí běhat venku, pár korun za to - kdopak by to dělal. Za týden už jedna ze sestřiček roznášela poštu a přidávala přátelské úsměvy.
V domově důchodců neměli uklízečku na oddělení ležáků - oni ti lidé často neudrží moč a někdy i podělají všechno kolem sebe - kdopak by to uklízel! Druhá sestřička se tam začala ohánět hadrem a smetákem a šveholit s bábinkami jak vlaštovička. I třetí a čtvrtá sestra nezačaly dělat růžencové pobožnosti v kostele, ale chodily po chalupách, kde byla nemocná maminka, opatrovaly jí děti, krmily králíky a uvařily všem jídlo.
Tyhle misionářky nekázaly zbožnými slovy. Neoháněly se slovem Bůh v každé větě. Nemávaly citáty z bible. Ony kázaly svou křesťanskou vlídností, radostí, ochotou posloužit.
Ve středověku malovali výjevy z bible na stěny chrámů, aby je tak mohli číst i ti, co číst v bibli neuměli. Dnes většina lidí zase nečte bibli, ale dovedou číst evangelium lásky na tvářích těch sestřiček, na tváři hodného člověka. Dnes je třeba evangelium lásky mezi lidmi žít.“ zakončil své vyprávění biskup Wanke. „Laskavost a dobrota srdce je největší „evangelizační čin“ - řekl.
Je to výzva pro nás všechny, pro nás křesťany. Nemalomyslňme proto, že je v nás a kolem nás vedle pšenice stále i plevel. Snažme se po celý život s tím koukolem, se zlým pokušením, se špatnými sklony v sobě, denně znovu zápasit. Neztrácejme při tom humor ani kuráž. Vždyť tohle zápasení je jen na chvíli, jen do smrti. V nebi to už nebude, tam už budeme mít pokoj - i od zlých pokušení v sobě i od zlých lidí kolem sebe.
A teď, zde, dnes, nyní? Jak útěšné je pomyšlení, že náš hospodář, náš Pán nás má rád, přesto, že jsme zaplevelení.
Dnešní podobenství o koukolu a pšenici je pro nás velkým povzbuzením. Jen se denně pokoušejme jít dnem jako ty malé sestry Ježíšovy:
S radostí, že se denně můžeme o dobrý život snažit a pokoušet.
Co jste tu slyšeli, snažte se nejen sami žít, ale povídejte to dál, lidem kolem sebe.
Svou vlídností. Svou dobrotou.


01.03.2006 - 11:58   JR  
» Mt 13, 24-30

Vytrhejme koukol!
Básník V. Ivanov rozlišuje několik druhů mysticismu. První nazývá „anarchistickým“ a vidí jej zobrazen na Michelangelově obrazu posledního soudu v Sixtinské kapli. Svět tuje rozdělen na dvě skupiny, dobrých po pravici a zlých po levici. Od těch zlých Kristus odvrací tvář a titánským gestem je sráží do pekel: “Jděte pryč ode mne zavržení do věčného ohně!“ (Mt 25,41). Pochybují,je-li to správné vyjádření konce lidských dějin. Ale Ivanov nepochybuje o tom; že je tu věrný obraz duše mladého člověka, který se poprvé setká s opravdovým zlem. Zničit je na místě! Taková je jeho první reakce. To vyjadřuje i věta evangelia: „Vytrhejte koukol!“ Ale odpověď rozumného hospodáře je: „Nechte, ať obojí roste pospolu!“ Dobro a zlo se totiž tak pomísily, že by radikální zákrok proti zlu uškodil i dobru. Trpělivostí nazýváme ctnost, která dokáže snést zlo, když mu nemůže zabránit.


01.03.2006 - 11:58   JR  
» Mt 13, 24-30

Nechte oboji do žně
Říká se, že trpělivost je ctnost svatých. Lidé aktivní tomu tuze nevěří a podezřívají trpělivé z pasivnosti, z neschopnosti vzdorovat zlobě. A přece i oni uznávají, že je dobré v jistých okamžicích počkat, neunáhlit se. Nač ubíjet to, co brzy už samo umře. Počkejme chvilku. Tomuto postoji říká Ivanov „mysticismus naděje“. jeho vyjádřením,jak se domnívá, je Raffaellův obraz proměnění Páně na hoře Tábor. V dolní části sou farizeové, odhodlaní kamenovat ženu, přistiženou při cizoložství (Jan 8,3). Je to ještě ten první postoj, „anarchický“: zničit zlo,kdekoliv je dopadneme. Ale v horní části jsou tři apoštolé ve vytržení při pohledu na Krista povzneseného nad zemí. Naděje na věčnost, na budoucí krásu nám dává zapomenout na zlo, které je okolo nás, protože má krátké trvání. Teofán Zatvornik píše, že se zlé impulsy, pokušení poznají nejlépe podle toho, že nás nutí, abychom jednali rychle, okamžitě. Ďábel má totiž dny spočteny, Bůh naopak má věčnost. Naděje je umění pozvednout oči k této věčné skutečnosti.


01.03.2006 - 11:58   JR  
» Mt 13, 24-30

Ať rostou pospolu
Naděje odpovídá postoji dozrávajícího muže, plného rozvahy Ale sama v sobě vyjadřuje přece jen slabost. Definují trpělivost jako ctnost, která snáší zlo, kterému nyní nemůže zabránit. To je v lidské společnosti nevyhnutelné. Ale platí to i u Boha? Ten přece nemusí nic „snášet“ jako nevyhnutelné! Snáší-li zlo, má pro to jiný, vyšší motiv Ten odpovídá podle Ivanova „mysticismu souhlasu“. jeho vyjádřením má být obraz poslední večeře Leonarda da Vinci. Je tu znázorněn okamžik, kdy Kristus prohlašuje: “Jeden z vás mě zradí“ (Jan 13,21). Zlo se objevilo v úzkém kruhu vyvolených, ve sboru apoštolů. A Ježíš sklání hlavu, souhlasí, neprotestuje. Není to proto, že by tomu nemohl zabránit, ale že rozumí velkorysému plánu Božímu o spáse, ve kterém i zlo dostává svou pozitivní funkci a musí posloužit ke konečnému vítězství dobra. Hřích zůstane hříchem, ale v rukou Božích se objeví jako „šťastná vina“ (felix culpa).


16.12.2005 - 15:43   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Mt 13, 24-30

      Nechceli by sme týmto kúkoľom nazývať ľudí, ani tých najväčších škodcov, ale kúkoľom je zlo, ktoré rozsievajú ľudia. Ale my často netrpezlivo žiadame okamžitú reakciu zo strany Boha a okamžitý Boží trest. Chceme mať zadosťučinenie vidieť na vlastné oči triumf spravodlivosti a pokorenia hriešnikov. Radi by sme to vybavili dokonca vlastnými rukami: Chceš, Pane Bože, aby sme šli a vyzbierali ten kúkoľ?
      Ale Boh radí trpezlivosť. Obdaril človeka slobodnou vôľou, a človek - v určitom zmysle - má právo urobiť s touto slobodou to, čo sa mu páči. Boh je taký citlivý, čo sa týka našej slobody, že ju nechce narušiť, pokiaľ mu to nedovolíme - až do smrti, keď nám ju vezme (J. Green). Až do smrti: nechajte kúkoľ rásť až do žatvy - hovorí hospodár tým netrpezlivým sluhom.
      Pán Boh vo svojej trpezlivosti postupuje ako múdry vychovávateľ: človek má sám na sebe zakúsiť následky vlastných omylov, presvedčiť sa na vlastné oči a na vlastnej koži, aké zlo prináša zneužitie slobody. Pán Boh to dopúšťa nie pre záhubu hriešnika, ale pre jeho zamyslenie. Takáto bolestná skúsenosť privádza ľudí najúčinnejšie na správnu cestu. Nepozorujeme okolo seba - blízko či ďalej - ako včerajší hriešnici, rúhači, tí, čo pohoršovali, vykonávajú dnes s nadšením náboženské praktiky? Sú to možno tí, ktorých naša netrpezlivosť chcela predčasne zviazať do snopov na spálenie.
      Božia spravodlivosť sa snaží predovšetkým nie o zničenie hriešnika, ale o víťazstvo, aké si v jeho duši a živote odnáša pravda. Boh dáva aj hriešnikovi šancu, aby konal až do konca. A dáva mu čas, aby prešiel ťažkú cestu späť k nemu, ktorá môže byť dokonca veľmi dlhá.


09.07.2005 - 09:05   Angelo Scarano  
» Mt 13, 24-43

      Liturgická perikopa obsahuje několik jasně odlišitelných částí:
      1/ podobenství o pšenici a koukolu (24-30)
      2/ podobenství o hořčičném zrnu (31-32)
      3/ podobenství o kvasu (33)
      4/ důvod řeči v podobenství (34-35)
      5/ výklad podobenství o pšenici a koukolu (36-43)
      Každé podobenství nám vykresluje Boží království z určitého úhlu – nesmíme tedy žádné z těchto podobenství “absolutizovat” (např. kdybychom “absolutizovali” podobenství o kvasu, dospěli bychom k mylné domněnce, že nebeské království prokvasí všechno a všechny: první podobenství nás však upozorňuje na to, že “až do konce času” musíme počítat také s přítomností zla, “koukolu”).

      1/ Podobenství o pšenici a koukolu (24-30)
      Toto podobenství má stejný námět (rozsévání a “růst” rostlinky) jako podobenství o rozsévači. Velmi nápadný je zde paralelismus mezi pšenicí a koukolem (v. 26.27.29.30). Nejen že se obojí ve stejný čas rozsévá: obojí také roste a je žnuto zároveň (plevel jílek mámivý se zpočátku nerozpozná od pšenice a později s ní má tak propletené kořeny, že jej není možné vytrhat bez toho, aniž by se zničila pšenice).
      Toto podobenství se dotýká jednoho z nových bodů Ježíšova učení, oddálení soudu. Židé totiž očekávali soud přicházející zároveň s Božím královstvím: pokud Kristus hlásal přítomnost tohoto království, jak to, že přetrvávaly projevy zla? Podobenství hlásá, že Boží království skutečně přišlo, ale ještě ne eschatologický soud.

      2/ Podobenství o hořčičném zrnu (31-32)
      “Rozsévání semene” do třetice vykresluje růst Božího království, tentokrát z jiného úhlu. Toto království je už teď přítomné, ale skrytě. Jeho přítomnost může být snadno přehlédnuta (totéž bude pak zdůrazněno i v dalším podobenství o kvasu). Neprojevuje se spektakulárním způsobem, jak jej očekávali Ježíšovi současníci.
      V antickém světě bylo hořčičné semeno pověstné svojí nepatrností – a o to více ohromovala velikost hořčičného stromu (2,5 – 3 metry) vzešlého z takového seménka. Tento strom je tak velký, že ptáci mohou hnízdit v jeho větvích (“království” je přirovnáno ke stromu a hnízdícím ptákům i v Nabuchodonosorově snu: Dan 4,10.12.21).
      Boží království má skromné začátky, podobně jako semeno hořčičné, malé a přehlédnutelné. Je však předurčeno, aby rostlo a stalo se nepřehlédnutelnou veličinou. Ačkoli nemůžeme zcela vyloučit, že toto podobenství naráží i na růst Božího království, jeho hlavním poselstvím je ukázat především kontrast mezi začátkem a “koncem”.

      3/ Podobenství o kvasu (33)
      I podobenství o kvasu je úzce spojeno s předchozími, i když se mění motiv. I zde se hovoří o maličkém království, které se však stane něčím velkým.
      Kvas byl běžnou a důležitou ingrediencí v židovských domácnostech. Pozoruhodný “postupný” proces kvašení, zpočátku neviditelný, vedl k tomu, že se “kvašení” stalo metaforou popisující proces “proměny” v morální oblasti, jak v kladném, tak i v záporném smyslu (to ve většině případů, viz Ex 12,15.19; Lev 23,17; Mt 16,6.11-12; v našem podobenství je kvas samozřejmě kladnou veličinou). V linii s předchozími podobenstvími se i zde vykresluje počáteční nepatrná a zanedbatelná přítomnost Božího království: v kontrastu s tímto počátkem je pak jeho dynamický a pozoruhodný rozmach, neúměrný tak skromným začátkům.
      Stojí za povšimnutí, že množství používaného těsta je skutečně obrovské: tři měřice odpovídaly skoro 40 litrům neboli 50 kg chleba, dostačujícího k nasycení 150 lidí.

      4/ Důvod řeči v podobenství (34-35)
      V 13,34-35 se uvádí další důvod řeči v podobenstvích (jiný důvod byl uveden v 13,10-15 – viz minulou neděli): tak, jak to odpovídá Matoušově teologii “naplnění”, uvádí se starozákonní citace naplněná v Ježíšově životě (tentokrát je to Žl 78,2 – může překvapit, že žalmista je označen jako prorok, avšak je možné jej za takového považovat, protože jeho slova se ukázala jako prorocká: Kristovo poselství je uskutečněním plánu spásy, který měl Bůh “od začátku”).

      5/ Výklad podobenství o pšenici a koukolu (36-43)
Výklad je podán v soukromí, doma. I pro toto podobenství platí, že ne všechny detaily mají být vyloženy.
      Podobenství o koukolu velmi zřetelně znázorňuje, že ne všichni učedníci budou “na úrovni”. Vůči této nepotěšitelné situaci se vyskytují dva postoje: Boží trpělivost a netrpělivost služebníků. Bůh ví, že ani koukol nemůže zastavit jeho království, které bude dokonalé (a bez plevele) teprve po skončení tohoto světa. Není v Božím plánu vytrhnout plevel už teď, čili vyloučit všechny ty, kdo nesplňují ideál evangelia (tímto podobenstvím Ježíš odsuzuje každou podobu puritánského extremismu v církvi).
      Sklizeň je běžnou a vhodnou metaforou označující soud na konci věků, andělé byli v židovské tradici vykonavateli Boží vůle u tohoto soudu. Andělé mají shromáždit “všechny svůdce a ty, kdo konají nepravosti” (pojem “nepravost” je protikladem “spravedlnosti”, která je u Matouše oblíbeným termínem označujícím “Otcovu vůli zjevenou v Kristových slovech”): takoví skončí v ohnivé peci neboli v ohni Gehenny (5,22; 18,8-9).
      Jiný osud potká spravedlivé (ty, kdo jednají podle “spravedlnosti”, a to zjevené v Ježíšových slovech – nejedná se o “právnickou spravedlnost”!): tito budou zářit jako slunce. Skoro stejná slova popisují Ježíšovo proměnění (Mt 17,2). A koneckonců se jedná o tradiční obraz převzatý z knihy Daniela (12,3).
      Výklad je zakončen výzvou (“kdo má uši, slyš”), která podtrhuje důležitost poselství. Je to výzva, která burcuje posluchače jak k porozumění (tato první fáze je nepomíjitelná při přijetí hlásaného slova, jak nám potvrzuje výklad podobenství o rozsévači – Mt 13,19), tak k přijetí slyšeného slova, a to životem ve “spravedlnosti”.


09.07.2005 - 09:04   Angelo Scarano  
» Mt 13, 24-43

      “Trochu kvasu všechno těsto prokvasí” (1 Kor 5,6). Tato “empirická pravda” je nám důvěrně známá z běžného života, a proto bychom ji ani nemuseli vyčíst z Písma. Kvas, symbolizující něco velmi nepatrného, má tu úžasnou vlastnost, že prokvasí i velké množství těsta. Z tohoto důvodu je v Bibli oblíbeným symbolem jak “zla” (hříchu), tak i “dobra” (Božího království přítomného v Kristových slovech a činech).
      Až příliš často žasneme nad tím, jak masmédia mohou formovat myšlení dětí i dospělých, “prokvasit” jejich uvažování a chování (ne vždy se jedná o “kvas vysloveně špatný”, ale leckdy tomu tak je). Tuto neděli jsme vybízeni, abychom vyvážili “fascinaci kvasem světa” – a zaměřili svůj pohled na kvas Božího království. Právě podobenství o kvasu může velmi silně promlouvat k nám žijícím v české zemi, kde je evangelium zatím jen malým kvasem, často nepovšimnutým. Nebyli bychom v pravdě, kdybychom si mysleli, že je to jen kvásek, který nic neprokvasil (nezapomeňme na všechny generace křesťanů nebo na stopy křesťanství v našem kulturním dědictví). Ale na druhou stranu není to ani kvas, který už prokvasil celé těsto.
      Podobenství o kvasu nás ujišťuje, že Kristova přítomnost je účinná a “pracuje”, třebas skrytě. A co víc: je to kvas účinný, který má v sobě “sílu” prokvasit celé těsto – nejen nějakou jeho část. Celé těsto: nejen náš mikrosvět (naše myšlení - kolikrát stereotypní?, jednání, vztahy - někdy “zablokované”?), ale i makrosvět (svět kultury, politiky, ekonomie… - není pro nás “nestravitelným soustem”, že Boží království by mohlo proměnit i tyto “veličiny”?).
      Toto velmi prostinké podobenství nás vyvádí z ducha poraženectví, že kvas zla nezadržitelně prokvasí naši společnost: je tu totiž také jiný kvas, možná méně nápadný, ale zato velmi účinný.
      Bylo by nešťastné, kdybychom zkoumali, co může evangelium prokvasit a co ne. Podobenství o kvasu je pro nás především povzbuzením, že Kristovo slovo může prokvasit opravdu všechno (i ty “sebevíc beznadějné” lidi či oblasti naší společnosti). Na nás je, abychom nechali působit tento kvas již přítomný v nás: nechali “prokvasit” čili “prostoupit a proměnit” celou tu síť našich vztahů …



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet