14.november 2018

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    „Ak človek vstáva od modlitby lepší, je jeho modlitba vypočutá.”

~GEORGE MEREDITH ~

12.06.2003 - (čítanosť3143 reakcie21)


Mt 13, 1-23

      1 V ten deň vyšiel Ježiš z domu a posadil sa pri mori. 2 Okolo neho sa zhromaždili veľké zástupy. Preto nastúpil na loďku a sadol si; a celý zástup stál na brehu.
      3 Hovoril im veľa v podobenstvách: „Rozsievač vyšiel rozsievať. 4 Ako sial, niektoré zrná padli na kraj cesty; prileteli vtáky a pozobali ich. 5 Iné padli na skalnatú pôdu, kde nemali veľa zeme, a hneď vzišli, lebo neboli hlboko v zemi; 6 ale keď vyšlo slnko, zahoreli, a pretože nemali koreňa, uschli. 7 Zasa iné padli do tŕnia, ale tŕnie vyrástlo a udusilo ich. 8 Iné zrná padli do dobrej zeme a priniesli úrodu: jedno stonásobnú, iné šesťdesiatnásobnú a iné tridsaťnásobnú. 9 Kto má uši, nech počúva!“
      10 Tu pristúpili k nemu učeníci a spýtali sa ho: „Prečo im hovoríš v podobenstvách?“ 11 On im odpovedal: „Preto, že vám je dané poznať tajomstvá nebeského kráľovstva, ale im nie je dané. 12 Lebo kto má, tomu sa pridá a bude mať hojne. Ale kto nemá, tomu sa vezme aj to, čo má. 13 Im hovorím v podobenstvách, lebo hľadia, a nevidia, počúvajú, a nepočujú, ani nechápu. 14 Tak sa na nich spĺňa Izaiášovo proroctvo:
      „Budete počúvať; a nepochopíte,
      budete hľadieť; a neuvidíte.
      15 Lebo otupelo srdce tohoto ľudu:
      ušami ťažko počujú
      a oči si zavreli,
      aby očami nevideli
      a ušami nepočuli,
      aby srdcom nechápali a neobrátili sa -
      aby som ich nemohol uzdraviť.“

      16 Ale blahoslavené sú vaše oči, že vidia, aj vaše uši, že počujú. 17 Veru, hovorím vám: Mnohí proroci a spravodliví túžili vidieť, čo vidíte vy, ale nevideli, a počuť, čo vy počúvate, ale nepočuli.
      18 Vy teda počujte podobenstvo o rozsievačovi: 19 Keď niekto počúva slovo o kráľovstve a nechápe ho, prichádza Zlý a uchytí, čo bolo zasiate do jeho srdca. To je ten, u koho bolo zasiate na kraji cesty. 20 U koho bolo zasiate do skalnatej pôdy, to je ten, kto počúva slovo a hneď ho s radosťou prijíma, 21 ale nemá v sebe koreňa, je chvíľkový. Keď nastane pre slovo súženie alebo prenasledovanie, hneď odpadne. 22 U koho bolo zasiate do tŕnia, to je ten, kto počúva slovo, ale svetské starosti a klam bohatstva slovo udusia a ostane bez úžitku. 23 A u koho bolo zasiate do dobrej zeme, to je ten, kto počúva slovo a chápe ho a ono prináša úrodu: jedno stonásobnú, druhé šesťdesiatnásobnú a iné tridsaťnásobnú.“

1-9.      Mk 4, 1-9; Lk 8, 4-8.
10-17.      Mk 4, 10-12. 25; Lk 8, 9-10.18.
14-15      Iz 6, 9-10.
16.      Lk 10, 23-24.
18-23.      Mk 4, 13-20; Lk 8, 11-15.
12.06.2003 | Čítanosť(3249)
Mt 13, 44-52
12.06.2003 | Čítanosť(2960)
Mt 13, 24-30
12.06.2003 | Čítanosť(2769)
Mt 13, 53-58


30.12.2006 - 11:36   a.o.  
» Mt 13,1-9

Přinesla stonásobný užitek.
Podobenství o rozsévači má především povzbudit k důvěře ty, kteří začali pochybovat, zda „se vyplatí“ patřit k Ježíšově nové rodině (Mt 12,48-50): V přírodě je normální, že bohatě rozsévané semeno je plodné a přináší v pravý čas užitek (v. 8) - i když nevzejde vše (v. 4-7). Kdo tedy rozsévá či přijímá Ježíšovo slovo, ten se nemusí nechat mást jeho zdánlivou neplodností. Může si být jist, že je to slovo Boží (srov. Iz 55,8-11), které na konci zcela jistě přinese bohatý užitek.


30.12.2006 - 11:36   a.o.  
» Mt 13,10-17

Vám je dáno znát tajemství nebeského království, ale jim to dáno není.
Znát tajemství nebeského království „je dáno“ těm, kdo jdou životem s otevřenýma očima a ušima, těm, kdo přicházejí znovu a znovu za Ježíšem a ptají se jej (v. 10). Kdo je spokojen s tím, co již pochopil, neroste a je nebezpečí, že promarní vše (v. 12).


30.12.2006 - 11:36   a.o.  
» Mt 13,18-23

Kdo slovo slyší a chápe, přináší užitek.
Nejen „slyšení“, ale i vnitřní „pochopení“ (v. 19.23) je pro Matouše cestou k nesení ovoce („konání“, Mt 7,24; 12,50). Nelze složit ruce do klína a nechat se nést jen a jen důvěrou v kvalitu rozsévaného „slova o království“ (v. 19). Záleží i na přijímajícím srdci (zemi). Tak se v alegorickém výkladu podobenství o rozsévači přenáší důraz z Božího daru slova na naši odpověď naslouchající a chápající víry.


18.10.2006 - 16:39   -jh-  
» Mt 13, 18-23

Spasiteľ bol najmúdrejším rozsievačom a sial najlepšie zrno. Bral do úvahy vlastnosti zrna, pôdu podnebie, všímal si iných okolností, teda v zmysle náboženskej pravdy zvážil ľudské schopnosti, možnosti rozumu a vôle, predsudky, vplyv okolia a iné. A predsa, aký malý bol vonkajší účinok sejby! Podobne je to s prácou apoštolov dnes a vo všetkých dobách: ide o apoštolskú sejbu, ktorú je potrebné konať s rozhodnou múdrosťou, vytrvalosťou a láskou. No úspech sejby však nie je ľudskou záležitosťou, preto prípadný neúspech nesmieš zarmucovať srdce rozsievačov.


10.10.2006 - 15:58   -ls-  
» Mt 13,1-23

O tom, jak kazatelé špatně kážou, koluje mnoho anekdot a zábavných historek. Dnes nám vypravoval Pán Ježíš historku o posluchačích kázání, jak špatně poslouchají.
Když slovo Boží zůstává v lidech neplodné, říká Pán Ježíš, není to jen vinou semena, ani jen vinou rozsévače, je to také zaviněno špatnou, nepřipravenou půdou srdce.
Sílu Božího slova srovnal Pán Ježíš s ohněm, mečem, kvasem - a všechnu tu sílu Boží slovo má i dnes. Proč v naší generaci přináší malý užitek, proč křesťanů na světě ubývá?
Určitě ne proto, že by se málo rozsévalo: Každou neděli se káže v mnoha kostelích, ve vašich domech je dost náboženských knih. Příležitostí dozvědět se o Kristu je dost. Proč je tedy Ježíš i pokřtěným stále víc někým neznámým?
Svatý Pavel říká v jednom listě: Každý ať nejprve zkouší sám sebe, než začne jíst Tělo Páně. Kdo by je přijímal bez rozlišování od obyčejného chleba, jedl by vlastní odsouzení. Není zde klíč k vysvětlení, proč je mezi námi tolik slabých, nemocných, duchovně mrtvých?
O slovu Božím to totiž platí také. I je nelze přijímat bez přípravy, bez rozlišování.
Vraťme se proto k evangeliu, kde nás Pán Ježíš názorně učí tomuto rozlišování.
1. První skupina posluchačů slova Božího má srdce jako tvrdou, návyky vydlážděnou cestu.
Tito lidé slyšeli už moc kázání, ale žádné je nezměnilo. Ani je nenapadne, že by se měli změnit, nic takového ani nečekají a nechtějí.
Kázání je doba, kdy se oddávají vlastnímu snění, myslí na svoje starosti, jak se vypořádat s tím a oním.
To by byl strašný koncert, kdyby tu v kostele jednou hlasitě zazněly vaše myšlenky, zatímco Bůh se snaží k vám promluvit a pohnout vaším srdcem. Já jsem toho naštěstí ušetřen, ale Pán Ježíš ne; - ten vaše myšlení slyší!
A tak se běžně stává, že většina posluchačů při opouštění kostelních dveří už neví, o čem se kázalo, že na slovo Boží docela zapomněli.
Jak si tohle vysvětlit? Přijdeš z kina a pamatuješ si celý děj. Přečteš knihu a vykládáš ji známým. Setkáš se s přítelem a pamatuješ si, co ti povídal. Jak to, že po slovu Božím, po evangeliu, kázání, nezůstane v tvé paměti ani památka?
2. Druhá skupina posluchačů jsou lidé, kteří si kázání zapamatují, třeba se jim i zalíbí. Nadchne je - ale nezmění je! Chválí kazatele, že dobře káže, ale podle jeho rad se neřídí, zůstávají stejní, mělcí, povrchní.
3. Třetí skupinu tvoří lidé hlubší, ale zarostlí trním. Oni už mají svůj život tak vyplněn, mají tolik
práce, zálib, zájmů, že nemohou potřebovat, aby jim to Pán Ježíš chtěl předělávat podle svého evangelia. Tak se s ním hádají. Aby nemuseli evangelium poslouchat, hledají raději chyby na kazatelích, kde se uřekl, kde něco zapomněl, kde se spletl. A vždycky vyjdou z téhle kontraverze jako vítězové: já vím své a nedám si do toho mluvit.
4. Kde jsou tedy ti, u nichž slovo Boží padne na úrodnou půdu? Asi vás překvapí, když prohlásím: to jsou ti z vás, kteří jste se poznali v některé z těch tří skupin.
Kdo jste vždy zjistili: to já takový nejsem, já jsem lepší, s vámi je to beznadějné. Kdo neví, že je nemocen, ten se nemůže vyléčit. Ale ti z vás, kdo dovedou své chyby rozeznat, uznat, zahanbit se za ně a poprosit: „Pane, jsem špatný, takhle už to dál nejde - co mám dělat, jak se musím změnit?“ - ti jsou na tom lépe. To jsou ti, kteří Boží slovo přijímají a ono v nich přináší stonásobný užitek.
Máme tedy dnes dost co přemýšlet každý sám o sobě: Jak je to s půdou mého srdce?
- Je tvrdá, udupaná neochotou důkladně se na cokoli soustředit?
- Je mělká naší nerozhodností, takže brzo uschne, co si dobrého umíníme?
- Je zaplevelena zlozvyky a špatnými návyky, které udusí všechny pokusy o dobro?
- Nebo je hluboká poznáním a uznáním vlastních chyb, pevnou vůlí a rozhodností vytrvat v tom, co si jednou umíníš, zkropená potem sebezáporu, trénováním sebevlády?
Jak je to s půdou tvého srdce?
Dobře uvaž zde před Božím zrakem, jak chceš být lepším hospodářem na zahradě své duše. A tvá předsevzetí, která tu dnes v duchu položíš na obětní misku se svým darem, ať jsou rozhodnutí zcela rozhodná a jasná.
Blahoslavení, kteří slovo Boží slyší a podle něj jednají.


24.03.2006 - 15:30   JR  
» Mt 13, 18-23

Semeno je Boži slovo
„Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh“ (Jan 1,1). Výrazem „slovo“ vyjadřujeme tajemství vnitřního Božího života, pronikání do světla Nejsvětější Trojice. V našem životě je slovo symbolem, vyjádřením, zjevením myšlenky Bůh Otec se celý zjevuje v Synu, který je jeho Slovo. Ale v lásce se rozhodl, že skrze Syna se zjeví i dál, mimo sebe. Proto se všechna zjevení Boží uskutečňují „slovem“. První zjevení Boží je ve stvoření vnějšího světa: Bůh řekl Slovo (szv. Gn 1,3) a vznikla země se vší nádherou. Když pak stvořil člověka a vdechl mu ducha, slovo Boží se začalo ozývat uvnitř v jeho srdci jako hlas svědomí, rozlišení mezi dobrem a zlem. Když se svědomí lidí zatemnilo hříchem, vložil Bůh svá slova do úst proroků, aby probudili spící hlas svědomí. Jejich psaná slova se stala Písmem svatým, které uchovává Boží slova ve formě knižní. V plnosti času pak se Slovo stalo tělem a přebývalo mezi námi (Jan 1,14) a přebývá i nadále v církvi a všech jejích tajemstvích. Žít duchovně tedy znamená slyšet to Slovo, které tolikrát a tolika různými způsoby mluvilo skrze proroky (Žid 1,1) a které mluví dodnes.


24.03.2006 - 15:30   JR  
» Mt 13, 18-23

Slovo žádá odpověď
Těžko můžeme nazvat slovem samomluvu. Slovo je prostředkem sdílení, komunikace, je oslovením. V ráji Bůh Adama oslovil a on mu odpovídá. Člověk stvořený slovem má tedy podstatně ráz dialogální. Neodpovídá-li, tedy buď neslyší nebo popírá svou vlastní povahu. Bohu odpovídáme už faktem, že jsme, že existujeme. I v nás se jeho stvořitelské slovo stalo tělem. Ale naše existence je svobodná. Stvořil ji svobodně Bůh a chce, abychom ji my sami svobodně rozvinuli do plnosti. Odpovídáme tedy Božímu slovu na druhém místě každým souhlasem k dobru, které se naskytlo a které nám Bůh přímo nebo nepřímo vnukl. Když je tato odpověď vědomá, hledí se i ona vyslovit slovem a vzniká modlitba jako rozhovor duše s Bohem. Rozhovor, o jehož důležitosti jsme se přesvědčili, se přirozeně stává intenzivnějším a častějším. A protože je neoddělitelný od práce, všechna lidská práce se pak stává spoluprací s Bohem, s jeho Slovem, které tvoří a vykupuje svět.


24.03.2006 - 15:30   JR  
» Mt 13, 18-23

V dobré půdě přináší užitek stonásobný, šedesátinásobný, třicetinásobný
„Hvězda se od hvězdy liší jasností,“ píše sv. Pavel ( I Kor 15,41 ). I on se ptal, proč jsou rozdíly mezi lidmi i před Bohem, v Božím království. Dobrovolné vyvolení Boží se neřídí nutnými principy,je to svobodné tvůrčí slovo, neopakovatelné, a proto vždy různé. Ale různá je také daná odpověď, slovo lidské. Semeno tedy přináší různý užitek. Otcové církve rádi rezervovali stonásobný užitek mučedníkům. Ti, kdo slíbili a dodrželi panenství, množí Boží milost šedesátinásobně. Obyčejným křesťanům pak se ponechává jenom sklizeň třicetinásobná. Je zřejmé, že tu jde jednak o řečnický styl,jednak o zdůraznění hodnoty prostředků, které máme ke spáse, k následování Krista. Nikoho nenapadne, že by se mohly tyto úvahy aplikovat mechanicky. Kromě toho sémě Božího slova padá do půdy srdce často a odpověď, kterou dostává, se i u stejné osoby liší den ode dne. Přirovnání je tedy výzvou, abychom se snažili o to nejlepší, co je v našich silách.


17.03.2006 - 11:00   JR  
» Mt 13, 10-17

Proč Ježíš mluví v podobenstvích
Podobenství evangelia chápou často lidé jako sbírku příkladů pro kazatele. Lidé těžko sledují abstraktní, rozumový výklad, konkrétní příklad je méně přesný, ale snáze se poslouchá. Slouží tedy k usnadnění porozumění. Proto nás udiví vysvětlení, které dal sám Ježíš: „Aby nerozuměli!“ To, co Ježíš učí, jsou Boží tajemství. Bůh je zjevuje všem lidem, ale jenom velice pozvolna, podle stupně duchovního života, podle čistoty srdce. K tomu slouží nejlépe obraz a vůbec každé umělecké dílo. Dává každému tolik poznání, jakou hloubku duchovní dispozice najde. I nevzdělaný může poslouchat symfonický koncert a říci, že se mu líbí. Jak jinou hodnotu má tentýž výrok v ústech hudebního kritika nebo jiného komponisty! Proto čteme evangelní podobenství stále a nikdy nebudou překonaná. Na každém stupni našeho v5voje nám dají něco nového pro život a pro pochopení Božího zjevení. A co dají těm, kdo nevěří a věřit nechtějí? Boží tajemství jim zahalí, aby je neznesvětili. Kdosi řekl vtipně: „Snadno mohou zatvrzelí ateisté bojovat proti církvi. Nevědí, co je, a proto ji vlastně ani nepošpiní.“


17.03.2006 - 11:00   JR  
» Mt 13, 10-17

Lid se stal necitelným, zacpal si uši, zavřel oči
Bůh se zjevuje pozvolně. Nejlepší příkladem jsou dějiny Izraele. Od doby Abraháma k posledním prorokům pozorujeme stálý růst v poznání. To všecko pak bylo jakoby školou, přípravou k poslednímu rozhodnému kroku: přijetí Ježíše Krista jako Mesiáše. A přece v tom rozhodném okamžiku většina národa zklamala. Zůstal jen předpověděný „svatý zbytek“. Koho máme obviňovat? Špatnou přípravu ze strany Boží? Vrcholné okamžiky v dějinách spásy jsou mistrovsky připravené. Ale projeví se v nich proto nejlépe i nejdůležitější podmínka k přijetí milosti: lidská svoboda. I nejjasnější slova ztratí smysl, když si zacpeme uši, i nejkrásnější obraz nemá význam pro zavřené oči. Odmítnutí Krista patří k „tajemství Izraele“, ale stále a stále se promítá do našeho vlastního života. I ten je plný „ztracených okamžiků“. Proto se na začátku mešní liturgie vyznáváme z hříchů, mezi kterými má nemalé místo „to, co jsem měl učinit a neučinil“.


17.03.2006 - 11:00   JR  
» Mt 13, 10-17

Blaženi jste: vaše oči vidi a vaše uši slyší
Některé filmy o Ježíšovi se snaží být realistické. Spolupracují s nimi odborníci pro historické prostředí, šaty, stavby. Volí si herce ze semitského prostředí a natáčejí scény buď přímo ve Svaté zemi nebo na místech, která jí odpovídají. Můžeme říci, že ten, kdo viděl takový film, viděl Ježíše? Sotva. Ale nebyli bychom v lepších podmínkách, ani kdyby už za doby Kristovy existovaly filmové přístroje a kdybychom si dnes mohli promítnout místo evangelia reportáž na obrazovce. Oči by viděly, ale jen zevnější podobu člověka. jeho nitro i jeho božství by zůstalo zase skryto. Pokud jde o slyšení,jsme šťastnější. Jeden americký recitátor přednášel pěkně slova evangelia. Říkali, že slyšet ho, bylo jakoby poslouchat samého Krista. Je to pravda? I tu musíme odpovědět jako dříve: slyšení Krista závisí více na vnitřní dispozici poslouchajícího než na akustickém předmětu. Neslyší hlas matky kdo tu, která mluví, za svou matku neuznal. Poslouchá jenom jistou ženu. Ježíš blahoslaví apoštoly, že jejich oči viděly a uši slyšely, ale to proto, že mu uvěřili a že ho následovali.


01.03.2006 - 11:58   JR  
» Mt 13, 1-9

Problém milosti a lidské práce
Je to dobré, co konáme, dílo naše nebo dílo Boží? Práce se řekne řecky energeia. Protože v každém skutku pracujeme my sami i Boží milost, mluví se o tzv. synergeia, vzájemné spolupráci. Ale jak si to máme představit? Svého času o tom teologové horlivě diskutovali. Rozhodně však souhlasili, že se tu nehodí příklad vozu, který táhnou dva koně a každý z nich má jakoby polovinu nákladu. Dobrý skutek je celý náš, ale také celý Boží, ovšem z různých hledisek. Podobenství o rozsévači nás osvěcuje. Zemědělec háže pšeničná zrna na zorané pole. Pšenice vyrostla ze zrna, růstem rozvinula jenom to, co už bylo v semenu. Ale bez hlíny a všeho toho, co země poskytuje, by zrno nevzklíčilo. Proto zemědělec za dobrou úrodu připočítává zásluhy sobě. Nejkrásnější příklad této spolupráce lidské a božské je zrození Krista. Je celý z nebe, ale je také pravý syn Marie, kterou proto ruská lidová duchovní poezie nazývá rajskou zemí, z níž vyrostl strom života. Ale podobnou zemí pro Boží semena se máme stát my všichni.


01.03.2006 - 11:58   JR  
» Mt 13, 1-9

Semeno, které padlo na skálu
Rozorává se hlína, aby byla měkká a přijala zrno. Lidské srdce je takovou ornou půdou. Ale může se stát skálou. Bible i duchovní autoři mluví o tvrdosti srdce. Řecký výraz je charakteristický: sklerokardia, srdce, které se stalo „sklerotickým“. Tak se ovšem stává necitelným pro Boží slova, pro vnuknutí milosti. Ptají se,jak tento stav vznikne,jak se tak vážná duchovní nemoc dá léčit. Bible sama dává na první otázku odpověď. Proroci obviňují Izrael, že dlouho a tvrdošíjně odmítal Boží výzvy a tím mu srdce zatvrdlo. Ezechiel dodává, že bude muset sám Bůh vyjmout lidem srdce kamenné a dát jim znovu srdce měkké, schopné přijmout Mesiáše (Ez 11,19). Asketická křesťanská literatura dává rady k nápravě. Říkají, že déšť skálu neobměkčí. Ale slzy pokání mají podivuhodnou moc. Rozmělní skálu tvrdého srdce. Proto se v mnišské literatuře tolik doporučuje stálé pokání, častá lítost nad hříchy. Léčí srdce a duchovně „sklerotické“ jakoby znovu vzkřísily k životu.


01.03.2006 - 11:58   JR  
» Mt 13, 1-9

Semeno, které padlo na okraj cesty
Géniové obyčejně své myšlenky a díla nezjevují dříve, než uzrají. Velká láska miluje samotu, i v přírodě vznik života a růst zůstávají utajenými. Proto není radno mísit Boží inspirace se záležitostmi a zájmy světa. To, co je pravé, bývá pak pohlceno falešným. Přinejmenším se stává, že se začne Boží pravda a Boží poslání hodnotit podle idejí a norem světa, a tím se ponenáhlu vyprázdní vnitřní obsah. Co se může zdát svatějším než apoštolát bližních! A přece sv. Basil nedovoloval řeholníkům vyjít z kláštera do města dříve, než vznikla jistota, že to nebude na újmu stálé vzpomínky na Boha, že je poklad v jejich srdci tak dobře hlídán, že ho žádný zloděj nezcizí. Na cestě je slyšet hřmot toho všeho, co jde kolem nás, Boží hlas v srdci je obyčejně slabý a nesmělý. Kdo ho chce slyšet, hledá samotu a mlčení, matku velkých myšlenek a činů.


16.12.2005 - 15:43   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Mt 13, 1-9

      Pán Ježiš má na mysli zrno svojho slova. A teda zrno, ktoré ustavične rôznym spôsobom padá do pôdy ľudských sŕdc. Prečo to zrno najvyššej akosti prináša úrodu tak neprimerane skromnú? Neraz sa vyčíta Cirkvi vo všeobecnosti, a kazateľom zvlášť, že slová Evanjelia sú v ich ústach bezmocné, že Cirkev počas dvoch tisíc rokov nedokázala zušľachtiť ľudstvo, lebo sa stále zamotáva do nenávisti a zločinov (vín).
      Je to výčitka dosť nepremyslená. Úroda, ktorú prináša toto zrno, celkom imponujúca, to sú milióny úprimných vyznávačov Krista: obetavých, hrdinských až po mučeníctvo; tých, ktorých Cirkev vyzdvihuje na oltár ako vzor dokonalosti, aj tých, ktorí ostávajú neznámi širšiemu okoliu, ale akých možno dokonca aj my osobne poznáme. Toto zrno prináša úrodu aj v našich srdciach: sú to naše víťazstvá nad zlom, naša vernosť a vytrvalosť uprostred protivenstiev a utrpenia.
      Samozrejme, úroda, ktorú prináša Božie zrno, by mohla byť väčšia. A ak nie je, tak to nemožno vyčítať zdravému zrnu evanjeliovej pravdy, ba ani rozsievačom, lebo skutočným rozsievačom je sám Ježiš Kristus. Možno mať výhrady jedine voči pôde, do akej sa dostáva Kristovo slovo. A tou pôdou je srdce. Nie ucho! Lebo vieme, že možno jedným uchom počúvať - a druhým púšťať von. Ak chceme slovo udržať - treba ho počúvať srdcom. To, čo srdce vypočulo a srdce prijalo - aj sa udrží v srdci, v pamäti a vo vôli ochotnej konať.


16.12.2005 - 15:43   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Mt 13,10-17

      Pán Ježiš hovorí apoštolom: Vám je dané poznať tajomstvá nebeského kráľovstva. Prebývajú stále v jeho prítomnosti, sú teda lepšie pripravení poznať tieto tajomstvá; možno im zjavovať tajomstvá kráľovstva teoretickejšie, abstraktnejšie, špekulatívnou metódou.
      Avšak Pán Ježiš ostatný zástup vôbec neodsúva od poznania týchto tajomstiev. Ale keď o nich poučuje, používa inú metódu: Im hovorím v podobenstvách. Podobenstvá - to sú obrazy vzaté zo života, z prírody, z pozorovania a zo skúsenosti; tieto obrazy a prirovnania pomáhajú pochopiť nadpozemské pravdy a idey nebeského kráľovstva. Nemožno teda povedať, že Pán Ježiš odovzdáva tieto pravdy akoby „pod závojom“ obrazov; naopak: obrazy a prirovnania sprístupňujú nejakú teoretickú pravdu; práve takto, pomocou obrazov, možno vysvetliť dokonca dieťaťu aj tie najväčšie tajomstvá.
      Takýto spôsob hlásania nebeského kráľovstva má zodpovedať dnešnému človekovi, ktorý ako tzv. „homo ludens“, obľubuje predstavenia, ktoré mu poskytuje televízia a kino. Len škoda, že jeho myseľ sa skĺzava jedine po povrchu týchto obrazov, hľadá sa v nich len zábava, chýba hlbšia reflexia a rozmýšľanie. Tak isto najčastejšie plytké býva pozorovanie života, zvlášť života našich blížnych: hľadajú sa len zaujímavé podrobnosti a senzácie - ale nerobia sa z toho žiadne užitočné závery pre vlastný život.
      Naučme sa pozerať na životné udalosti a na televízne i filmové programy ako na podobenstvá, ktorými vlastne Pán Boh chce nám niečo povedať, o niečom poučiť, k niečomu povzbudiť, alebo pred niečím vystríhať. Kiežby Pán Ježiš nemusel nám adresovať tú výčitku, že hľadia, a nevidia.


16.12.2005 - 15:43   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Mt 13, 18-23

      Pán Ježiš vymenúva rôzne príčiny neúčinnosti Božieho slova, a teda: nedostatok reflexie, nestálosť, roztržitosť. My, samozrejme, prijímame slovo o Božom kráľovstve s náležitou úctou a s najlepším úmyslom. Napriek tomu nie vždy to zrno kráľovstva nachádza v nás optimálne podmienky vývoja.
      Pekne sa hovorí pri príležitosti sejby, že zem prijala zrno, aby priniesla úrodu. Nie je to správne prirovnanie: dôležitejšiu úlohu ako zem, spĺňa zrno; ono obsahuje životodárnu silu, zem slúži zrnu, a teda zrno vlastní zem, taká je pravda.
      A tak je tomu so zrnom Božieho slova. Myslíme si, že aj my vďačne prijímame túto sejbu, to zrno, to slovo: pozorne ho počúvame, ostáva v našej pamäti. Sme teda hrdí a šťastní, že sme prijali zrno slova, že ho vlastníme. A zatiaľ má to byť naopak: Božie slovo má vlastniť nás! Deje sa to vtedy, keď nás Božie slovo účinne oplodňuje, keď oživuje naše srdce a vôľu natoľko, že prináša úrodu našich skutkov.
      Takto možno tiež povedať, že sám človek je zrnom, prostredníctvom ktorého vzíde a zjaví sa Božie kráľovstvo. Práve takto hovorí národný básnik Slowacki: Človek je zrno pred vekmi počaté z ducha - a slnko je v každom človeku. To slnko sa zapaľuje v nás pri Kristovom oltári.


12.12.2005 - 19:59   -ls-  
» Mt 13,1-23

   Co byste řekli o zemědělcích, kteří by vám doznali, že 3/4 jejich setby přijdou nazmar?
   Takovou práci by asi nikdo nechtěl dělat, lidé by od ní utíkali. A přece Pán Ježíš vyhlásil takovýhle poměr úspěchu - sotva jednu čtvrtinu vynaloženého úsilí - za normu pro hlásání Božího království.
   Vedlo se tak samému Pánu Ježíši.
   Jeho vlastní rodina, jeho krajané a rodáci mu nevěřili. Jeho vlastní národ ho odmítl. Jeho žáci, které si sám vybral, ho v rozhodné chvíli opustili.
   Vedlo se tak apoštolům.
   Typický je osud svatého Pavla, jak vypravují Skutky.
   Od neúspěchu k neúspěchu šel. Od města k městu bit, kamenován, vězněn. Ještě byl rád, když ho jen vyhnali; - když se mu jen posmívali jako v Athénách.
   Církvi se tak vede dodnes.
   Neděli co neděli se v každém městě, v každé dědině káže slovo Boží, rozsévá se plnými hrstmi. Ale víc lidí sedí doma před televizní obrazovkou, než v kostele před kazatelnou. Víc lidí poslouchá pohádku v televizi, než evangelium v kostele. Podobenství o zrnu slova Božího, které přijde nazmar, je pravdivé i dnes, i zde mezi námi: 3/4 přijdou nazmar.
   Ale podobenství tu nekončí. Podobenství zná ještě čtvrtou možnost: Některé zrno padne na půdu úrodnou. To pak přinese stonásobný užitek a setba se vyplatí přes všechny ztráty.
   Pána Ježíše sice zabili, ale jeho učení zná dnes celý svět.
   Pavla sice popravili, ale jeho dopisy si dodnes čtou miliony lidí. Mají víc čtenářů, než kniha kteréhokoliv autora světa. Jeho kázání jsou ukazateli života mnohým.
   A tak je to stále:
   Přemnoho dnešních lidí dává přednost pohádkám před evangeliem Ježíše Krista, ale přesto jsou kostely plné a každý kazatel má své posluchače.
   Poslechněte si k tomu nedávnou osobní zkušenost jednoho kněze. Když byl přeložen do venkovské farnosti v horách, řekl mu na návsi jeden „takykřesťan“: „Nemyslete si, že zde někoho přetáhnete do kostela. Tady se chodilo do kostela za dřívějších časů, když lidé neměli peníze. Teď peníze máme a můžeme jít do hospody. Tady vám do kostela nepřijde nikdo.“
   Kněz nikoho do kostela nepřetahoval, ani nenutil. A nějaký čas to vypadalo, že ten chlapík měl pravdu. Své ovečky potkával jen na ulici, v kostele ne. A přece měl komu kázat.
   Začalo to tím, že ho zastavila bělovlasá stařenka a řekla mu: „Pane faráři, nám je líto, že jste tak sám. A tak jsme se tři dohodly, že každá jeden den půjdeme do kostela. Za čásek chodily všechny tři spolu, přidal se i leckdo další, a když po několika letech byl kněz přeložen zas na další štaci, byl kostel plný a kněz jim mohl říci:
   „Odcházím s pocitem, že jsem tu mezi vámi těch osm let nebyl nadarmo. Byla zrna, která našla úrodnou půdu. Mohu s vděčnou radostí říci: Mně se to rozsévání mezi vámi vyplatilo.“
   Ale je tu ještě jedna otázka: Vyplatí se i vám, že chodíte do kostela? Máte i vy z toho něco? Přineslo vám to nějaký užitek? Stali se z vás lepší lidé? Žije se vám lépe?
   Jeden věřící mi říkal: „Vy kněží děláte zbytečnou práci s kázáním o napravení člověka. Darebák zůstane darebákem, ze své kůže nikdo nevyskočí, svou náturu nikdo nezmění. Dědičnost, hormony, ranné dětství, to člověka zformovalo a z toho nevyjde.
   Je to pravda? Všichni víme, že je možno zušlechtit obilí, květiny. Co jde u trávy, že by u člověka nešlo?
   Víme, že lze zušlechtit jabloň, psa, koně - že by člověk byl méně zdokonalitelný, než strom a zvíře?
   Hovořili jsme o účinnosti naší kněžské práce nedávno, když jsme se sešli na ročníkové schůzce. A jeden spolubratr nám vypravoval, co četl v odborném časopise:
   Obrátili se na grafology (to jsou lidé, kteří podle rukopisu dovedou určit povahu pisatele), aby pomohli poodhalit roušku dějin a pověděli, co za lidi byli světci. Legendy, životopisy, ty mluví zpravidla o jejich činech, co dělali, ale málo povídají o tom, jací to byli lidé, jakou měli povahu.
   Výsledek byl překvapující.
   Svatá Kateřina Sienská byla žena velmi smyslná. Její povahové sklony časopis charakterizoval jako: pouliční holka!
   Svatý František měl povahu rváče, násilníka.
   Tento časopis prý tenkrát uzavřel článek pohoršeným zvoláním: „A lidi takové povahy ctí katolická církev jako svaté!“
   Bylo proč se vzrušovat, jenže to zvolání mělo znít jinak: Hleďte, z lidí takové povahy, z takové vrozené nátury dokáže církev udělat světce!
   To je tedy odpověď na otázku, jestli se vyplatí být dobrým posluchačem zde v kostele: Náturu, povahu, tu ti nikdo nezmění, nedá ti beránčí místo vlčí. Se svou náturou se každý musíme plahočit až do smrti. Ale můžeš se v kostele naučit, jak svou povahu ovládnout, opanovat, jak se stát pánem sebe sama - místo otrokem svých nálad.
   I žena špatné povahy se může stát ženou věrnou a milou. I muž vztekloun a násilník se tu může naučit být kliďasem a humoristou. Nic nám nebrání jít ve stopách Kateřin a Františků.
   A tak pojďme společně prosit, abychom zrno slova Božího nenechávali ve své duši uschnout na skále, ale přijímali je každou neděli ochotně a pozorně, aby z něj mohlo vyklíčit naše zušlechtěné lidství.


08.07.2005 - 09:51   Angelo Scarano  
» Re: Mt 13, 01-23

      Hlavní části liturgické perikopy jsou tři:
      1/ podobenství o rozsévači (v. 1-9)
      2/ důvod řeči v podobenstvích (v. 10-17)
      3/ výklad podobenství o rozsévači (v. 18-23)

      Máme tu začátek třetí velké Ježíšovy řeči v Matoušově evangeliu, řeči obsahující 7 podobenství o království. První z těchto podobenství je obzvlášť důležité, protože je jakousi vstupní branou: odhaluje totiž podmínky umožňující přijetí a pochopení následujících podobenství.

      Ježíš mluví u břehu moře, vsedě (běžný postoj učitele). A běžný je také “styl promluvy”: v podobenstvích. Toto slovo (hebr. mášal, “připodobnění”) označovalo širokou škálu literárních druhů: přísloví, mudroslovný výrok, hádanku, krátké přirovnání, podobenství rozvedené v příběhu. Společným rysem těchto lit. druhů je vysvětlení určité pravdy pomocí analogie či srovnání z běžného života. Ježíšova “genialita” spočívá mj. také ve schopnosti používat obyčejné skutečnosti k hlásání “neobyčejné” nové zvěsti.

      Obsah podobenství (v. 1-9) není ničím překvapující: Ježíš popisuje situaci, na kterou byli obyvatelé Izraele zvyklí (rozsévání). O to důležitější je proto závěr tohoto podobenství (“kdo má uši k slyšení, slyš” – v. 9), který chce nasměrovat posluchače, aby pod slupkou obyčejného příběhu objevil něco hlubšího, vlastní zvěst.
      Je důležité si povšimnout, že podobenství není ani tak “o rozsévači” (vžitý název “podobenství o rozsévači” není vystihující), ani o semeni, ale o osudu tohoto semene: proto jsou popsány čtyři různé případy, čtyři odlišné osudy “semene”. A tento osud závisí na kvalitě přijímající půdy.

      Druhá část (10-17) popisuje důvod hlásání v podobenstvích. Ježíš nemůže mluvit k lidu přímo, protože ještě nepřijali evangelium: očima nevidí (neprohlédli a nepoznali v Ježíšových zázracích přítomnost Božího království), ušima neslyší (neuslyšeli Boží slovo v Ježíšových slovech, tj. nepoznali, že k nim mluví Bůh skrze Ježíše), srdce mají zarostlé tukem (je necitlivé, neschopné porozumět evangeliu). Těmto lidem není ještě “dáno znát tajemství nebeského království” (v. 11): toto nemáme chápat ve smyslu, že by jim Bůh odepřel tato tajemství, jinak by jim Kristus vůbec nehlásal své slovo! Kristus rozsévá své slovo i na skalnatou půdu: že to slovo nemůže přinést ovoce, není vinou rozsévače, ale “nevhodné půdy” (není jim to dáno, protože se sami uzavřeli Božímu slovu – v. 14-15)! A protože tito “uzavření lidé” nedokázali přijmout zvěst hlásanou přímo a explicitně, Ježíš volí jinou cestu: mluví v podobenstvích, která přináší zvěst o království implicitně (dalo by se říct, že podobenství jsou “druhou šancí”). Tato zahalená zvěst skrze podobenství má vyburcovat posluchače k přemýšlení, vyvést ho ze zaběhlých schémat a teologických konstrukcí zabraňujících přijmout evangelium hlásané explicitně. Podobenství je osvobozením ze zajetých kolejí, vyvedením na jinou rovinu uvažování.
      Ten, kdo má (Ježíšovu zvěst o království, tj. kdo přijal Ježíšovo slovo a stal se učedníkem), bude mít “přidáno” (“přidá se mu porozumění” Ježíšova slova). Kdo “nemá” Ježíšovo slovo (nestal se učedníkem), ten nemá klíč k porozumění a nakonec mu bude odňato i to, co si myslí, že má (“spása ze Zákona”). Kdo “má” oči vidoucí a uši slyšící, je skutečně blažený (neboli šťastný – stejné slovo je i v blahoslavenstvích: Mt 5,3-11), protože může konečně slyšet a uzřít to, po čem toužily všechny předešlé generace proroků a spravedlivých (v. 17).

      Třetí část (18-23) je výkladem podobenství (Ježíš poskytuje tento explicitní výklad jen učedníkům, a ne “lidu” , právě z důvodu již uvedeného: “zatvrzelý lid” není schopen přijmout evangelium skrze explicitní hlásání, podobenství má být provokací, vyburcováním). Učedníci “už mají”, a proto je jim přidán objasňující výklad.
Rozsévač je tedy samotný Kristus, semeno je “slovo” o království. Čtyři osudy mohou potkat rozsévané slovo.
      1/ Semeno slova (symbol semena naznačuje, že zpočátku je Ježíšovo slovo nepatrné, viz také jiné podobenství o hořčičném semínku) není přijaté čili správně pochopené (pochopení Ježíšova slova je stálým důrazem Matoušova evangelia), a tak je nepřítel “vezme”, tj. nechá je upadnout v zapomnění. Všimněme si, že nepřítel může zabránit “zakořenění slova” jen proto, že příjemce toto slovo nepřijal, protože nepřiložil uši k slyšení, srdce ke zvažování a pochopení.
      2/ Někdy toto slovo sice zakoření, ale ne hluboko. Příčinou je “povrchní přijetí” jen na úrovni citů, bez hlubšího rozhodnutí a nasazení.
      3/ Vyroste rostlinka, ale ta je záhy udušena trním nezřízené starostlivosti a chtivosti (starosti a “touha” po majetku nejsou špatné samy o sobě: špatné je nezřízené podléhání těmto záležitostem - viz Mt 6,19-34; 19,23-24).
      4/ Rostlinka může nejen vzejít, ale také přinášet plody v zemi dobré. Takovou dobrou půdou je srdce, které slyší a chápe. Pochopením se nemíní na prvním místě “intelektuální vhled” (i to částečně, nakolik je to potřebné pro správné uchopení slova), ale spíš ochota domyslet do důsledků evangelium. Jen takový “uvážený” postoj je “plodný” – ne postoj zbrklý, chvilkový, náladový. Pravý učedník zvažuje a přemýšlí, jak dotáhnout do praktických důsledků slyšené slovo (nepřijímá jen city, ale celou “silou a duší”, rozumem a vůlí).

      Závěrem můžeme říci, že evangelní úryvek obsahuje morální apel “slyšet” Kristovo slovo.


08.07.2005 - 09:50   Angelo Scarano  
» Re: Mt 13, 01-23

      “Slyšíš mě?” Nepoužívali rodiče tuto větu, aby vyvolali naši pozornost a poslušnost? A nezvedne se v nás vlna odporu, pokud nám něco podobného řekne dnes někdo jiný, třeba partner? Přestože nejsou vždy příjemná, takováto “upozornění” přicházejí vhod: občas potřebujeme “probudit” z netečného naslouchání, vždyť denně slyšíme tolik slov, že snadno přeslechneme… to, co je podstatné. A koneckonců v podobné situaci se lidé nacházeli i před 2000 lety, a proto Kristus musel občas probouzet slovy “kdo má uši, slyš”. A nejen tato věta, ale i samotná podobenství jsou účinné prostředky, jak zastavit člověka a přivést ho k skutečnému naslouchání.
      Když nás někdo “vyruší” otázkou “slyšíš mě?”, ozve se v nás možná podrážděnost: “zase po mně něco chce, zase mě vyrušuje”. Tyto pocity však nemusíme mít, pokud se na nás obrací Kristus “s podobným nárokem” naslouchat mu a… poslouchat. Nemusíme se zatvrdit, rozhněvat (“chce mi uložit další povinnost”). Nemusíme se uzavřít (i nezájem a nezúčastněné naslouchání je projevem uzavřenosti!) – vždyť na to bychom doplatili především my sami! Přišli bychom o “zúročení Božího slova”: počáteční malý vklad (“obyčejné semeno slova”, tj. známé a již neoslovující evangelium) se totiž rozroste… několikanásobně. Proto jsou šťastné uši, které slyší: šťastní jsou ti, kteří skutečně naslouchají. Protože jen upřímná otevřenost Božímu slovu přinese plody, promění “krajinu našeho života”. Díky otevřenosti, “vyprázdnění”, můžeme dojít naplnění, které bude přetékat v bohatou úrodu: třicetinásobnou, šedesátinásobnou, stonásobnou.
      “Osud” semen zasetých na cestě nám ukazuje, že není žádným řešením přijít do kostela, poslušně sedět či vstávat a jakoby poslouchat… a ve skutečnosti nechat padnout slovo do srdce “zabetonovaného”, uzavřeného, bez zájmu. Po skončení liturgie náš život pak půjde stejně dál po svých kolejích (to je dvojkolejný život – s Bohem a bez Boha). Totéž se může stát i při naslouchání Božímu slovu ve společenství, nebo doma.
      “Naplnění” nepřinese ani chvilkové nadšení, dočasné velkorysé přijetí Ježíšova slova (to je postoj učedníka “podle dobrého počasí”). Ani kompromisní řešení “něco Bohu, něco sobě” (řešení vedoucí k dvojkolejnému a rozdělenému životu) není “šťastné”. V tom případě by “trní” mohlo udusit “semeno evangelia”.
      Šťastné řešení je “slyšet, naslouchat, poslouchat”. A až budeme slyšet (či číst) Boží slovo, položme si otázku: “Slyšíš doopravdy?”


04.07.2003 - 09:59   Miron  
» Mt 13, 13

      Počas 2. svetovej vojny sicílske mesto Palermo bolo dôležitým strategickým cieľom spojencov. Keď sa rozhodlo o bombardovaní mesta, najprv niekoľko lietadiel zhodilo na mesto tisícky letákov s výzvou, aby civilisti opustili mesto. Tí však neuverili varovaniu pred bombardovaním. Keď prileteli americké lietadlá a zhodili svoj smrtonosný náklad, stovky civilistov zahynulo. U mnohých z týchto nešťastníkov našli v rukách alebo vreckách leták, ktorý varoval pred nebezpečenstvom a vyzýval opustiť mesto.
      Ježiš Kristus nás varuje pred podobným postojom k Božiemu slovu. Toto varovanie vložil do podobenstva o Rozsievačovi. Štyri druhy pôdy predstavujú štyri rôzne reakcie ľudí na stretnutie s Božím slovom. Prijať posolstvo tohto podobenstva je azda najdôležitejším krokom v duchovnom živote. Bez tohto prijatia môžeme čítať evanjelium mnohokrát, ale bez úžitku. Budeme patriť k tým, ktorí „hľadia, a nevidia, počúvajú, a nepočujú, ani nechápu“ (Mt 13, 13).



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet