19.november 2018

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    Umŕtvovanie patrí do duchovnej výzbroje Cirkvi... Je to osvedčená a dôležitá pravda, že sebazaprenie z lásky ku Kristovi je jediná cesta dokonalosti. Toto sa absolútne nemení, aj keď časy sa zmenili.

~Pius XII.~

12.06.2003 - (čítanosť3077 reakcie18)


Mt 11, 27-30

      27 Môj Otec mi odovzdal všetko: A nik nepozná Syna, iba Otec, ani Otca nepozná nik, iba Syn a ten, komu to Syn bude chcieť zjaviť.
      28 Poďte ku mne všetci, ktorí sa namáhate a ste preťažení, a ja vás posilním. 29 Vezmite na seba moje jarmo a učte sa odo mňa, lebo som tichý a pokorný srdcom; a nájdete odpočinok pre svoju dušu. 30 Moje jarmo je príjemné a moje bremeno ľahké.
12.06.2003 | Čítanosť(3599)
Mt 11, 20-27
12.06.2003 | Čítanosť(3051)
Mt 11, 2-19


01.12.2010 - 14:08   smn  
» Mt 11, 29

„Moje jarmo je príjemné a moje bremeno ľahké“ (Mt 11, 30). Hoci má život kresťana aj ťažké obdobia, Božia milosť a milosrdenstvo sú tu, aby nám ich pomohli pokojne zvládnuť. Nie sme volaní k tomu, aby sme znášali utrpenie a krízy vlastnou silou. Radšej sa máme obrátiť na Ježiša. A potom Duch Svätý zmení náš pohľad a umožní nám, aby sme svoju situáciu videli z iného zorného uhla. Táto premena prináša pokoj, radosť a slobodu. Poznáš túto radosť?


30.11.2010 - 12:27   smn  
» Mt 11, 29

Tým z nás, ktorí cítime ťarchu pýchy a egoizmu, Ježiš vraví: „Vezmite na seba moje jarmo a učte sa odo mňa, lebo som tichý a pokorný srdcom“ (Mt 11, 29). Každý deň, v ktorom budeme rozjímať nad slovami Pána, urobíme krok na ceste za pokorou. Ďalší urobíme, keď ho budeme chváliť a zvelebovať. Ešte jeden, keď budeme zachovávať jeho prikázania. Kľúčom k pokore je stála prítomnosť poníženého Ježiša v našom srdci. Často sa k nemu počas dňa utiekajme.


17.04.2010 - 18:55   Teofil  
» Mt 11, 30

V 30. verši sa Kristus Pán ešte raz vracia k Jarmu. S užitočným jarmom sa ešte raz vracia myšlienka, ktorá už bola rozvedená v predchádzajúcom verši. Jarmo nie je prebytočná vec, ani vec, čo zavadzia, ale jeveľmi užitočné. Užitočné pre toho, kto ho nesie, pretože mu dáva oporu, pomoc, cieľ a zmysel jeho života. Je však užitočné aj pre vec Krista Pána, ktorý buduje svoje kráľovstvo s týmito „ľuďmi s jarmom“.
Aj tu opäť vidieť, že všetko, čo učeník má, všetko, čo pre svojho Majstra robí, je darom zhora. Celú existenciu učeníka obopína jedno slovo, ktoré znie: milosť.
Ľahké bremeno ešte raz poukazuje na protiklad k starému, k Zákonu. Tam nebolo ľahkých bremien. Tam bola iba ťažká nevyhnutnosť a neznesiteľné bremeno.
A popri ceste Zákona ležali zlomení, totiž tí, ktorí Zákon, brali skutočne vážne a zúfali si. Oproti týmto bremenám je Ježišovo bremeno ľahké.


30.12.2006 - 11:36   a.o.  
» Mt 11,28-30

Jsem tichý a pokorný srdcem.
Protože toto o sobě může Ježíš tvrdit, jeho „jho“ (tj. výklad Tóry - Zákona - na rozdíl od výkladu farizeů - viz úvod k zítřejšímu evangeliu) nejen „netlačí a netíží“, ale i dává „odpočinek“. Ve struktuře textu lze znovu objevit základní princip: Nejprve je třeba se nechat obdarovat - teprve pak je možné následovat.


16.11.2006 - 05:55   a.o.  
» Mt 11,28-30

Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte.
Ježíšovo „jho“ či „břemeno“, jeho očištěný výklad Zákona netlačí a netíží, protože se on sám pod toto jho staví, on sám toto břemeno s námi a pro nás nese. Jít za Ježíšem a vzít na sebe jeho jho je totéž (následování a učednictví). Tato cesta je otevřena pro každého, zvlášť pro ty, kteří již pod vlastními či cizími „jhy“ klesají. Ježíšova cesta není jednoduchá, ale sama občerstvuje.


10.10.2006 - 15:58   -ls-  
» Mt 11,25-30

„Pojďte ke mně, kdo máte starosti, kdo jste přetíženi!“ - Tak by se mohlo zdát, že dnes Pán Ježíš myslí jen na dospělé, staré - a vás, mladých si nevšímá. Přece se říká: bezstarostné mládí. A každý vás, mládež, napomíná, abyste si toho vážili, dokud jste mladí, že tak už se nikdy v životě mít nebudete. Kdekdo vám říká, že by se chtěl ještě jednou stát bezstarostným děckem.
Máte tedy vy, mladí, také nějaké starosti, nějaké trampoty? Myslí Pán Ježíš dnes také na vás? Nebo se to jen tak zdá dospělým z jejich povýšeného pohledu, že si pořád žijete jako v bavlnce?
A tu si možná někdo z vás vzpomene, dejme mu třeba jméno Jirka, jakou hrůzu si prožil, když se z jara plížil domů s hlavou ustaranou a kabelou přetěžkou jako olovo: Byla tam písemka z matiky a na ní čtyřka a ještě s mínusem. Jirka už viděl dopředu, co bude doma. Maminka se rozpláče, tatínek se rozzlobí: „Ty lajdáku, po kom to seš? Ale já ti ukážu! Žádný fotbal, žádné lítání venku, žádné hlouposti, doma budeš a nehneš se od učení...“ - Potom prý mladý člověk nemá žádné starosti.
A někdo jiný, pojmenujme ji třeba Jarka, si vzpomene, jak si doma nedávno bezstarostně hrála a najednou křáp - maminčina parádní váza. Hned po koberci tekla louže a v ní střepy jako kapři. A jak se maminka najednou změnila zlostí k nepoznání, jak na ni křičela: „Co ty jsi za zlé děcko! Ty mne snad usoužíš!“ - A Jarka stála zoufalá, vždyť ona tu vázu rozbít nechtěla!
A ještě je tu třeba Toník. Také má co vzpomínat, jak letos začaly u nich doma prázdniny. Tolik se na ně těšil - a hned první den se vše pokazilo. Ta protivná malá sestra musela běžet s velkým pláčem mamince žalovat, že ji Toník zlobí - a maminka se hned rozčílila: „Proč ty nemůžeš být tak hodný jako sestra? Jdi pryč, nechci tě ani vidět.“ A tak se to zas jednou ukázalo: maminka má ráda jen ji, jeho ne.
Potom prý mladí nemají žádné trápení. A kdoví, jestli tu mezi námi nesedí i někdo jako Alena. Ta je pořád sama. Maminka a táta stále cosi dělají. Ani kamarádku žádnou nemá. A tolik po tom toužila, aby měla kamarádku. A tak jednou sebrala mamince desetikorunu. Na žvýkačky, aby si získala ve škole kamarádku. Ale pak ji přece jen vrátila a přiznala se mamince. A maminka se rozlítila: „Tak my máme zloděje v domě, to jsme si s tatínkem od tebe nezasloužili! Nemám tě ráda.“ A Alena byla zas sama a sama dál. Potom prý mladí nemají těžký života. I pro mladé tedy platí pozvání Pána Ježíše, pro nás všechny platí: „Pojďte ke mně všichni, kdo máte starosti, mé břemeno netíží!“
Co to vlastně chce Pán Ježíš říct, -že jeho břemeno netíží? Povězme si, jak je to mezi lidmi, kde se žije podle návodu Pána Ježíše.
Kdyby Jirkovi rodiče jednali jako křesťané, když se dovleče domů celý ztrápený nad nepodařenou písemkou, tak by maminka řekla: „Tobě je teď z toho nanic, viď? Ale víš, chlapče, ono se člověku všechno v životě nepodaří. Žádný není jen samé úspěchy. Nevzdej se, já ti věřím, že to příště napíšeš líp.“ A tatínek by si místo hubování sedl na písemku a probral s Jirkou, kde a v čem to popletl, čemu nerozumí a Jirka by šel spát přece jen šťastný: Já mám tátu, který všemu rozumí a chci být také tak ohromný chlap jako on.
A maminka té Jarušky, co rozbila vázu, ta by se asi i jako křesťanka nad střepy zarmoutila, to ano. Ale také by to Jarušce vysvětlila: „Víš, tuhle vázu mi dal tatínek po naší svatbě, proto jsem ji měla tak ráda. Ale já vím, že tys ji nerozbila schválně. To se stane. Já jsem tuhle také rozbila talíř při mytí nádobí. Večer spolu řekneme tatínkovi, aby mi dal k svátku jinou vázu. A ty už si dáš pozor, aby zůstala celá, viď!“
A Toníkova křesťanská maminka - ta by už dávno poznala, že Toník žárlí na sestřičku, a proto ji dráždí a popichuje. A také by věděla, že k hádkám je třeba dvou. Žalobnici by řekla, že žalovníčkovat je ošklivé. Jirku by pozvala, aby jí v něčem pomohl, protože k téhle práci potřebuje silného chlapa, a Jirka by zazářil, že o něj maminka stojí.
Jak by se vedlo osamělé Aleně, to byste asi už uměli rozluštit sami. Maminka by napřed vyzvěděla, nač ty peníze Alena vzala a co s nimi chtěla udělat. A pak by Aleně pomohla najít kamarádku, pohovořila by si o tom i s učitelkou ve škole a pro Alenu by měla víc času než dosud.
Tak co na to, mládeži a rodičové říkáte? Že to zní jako hezká pohádka? Žádná pohádka, takhle to mezi námi křesťany být má, tak to Pán Ježíš chce.
Napíšeme si proto dnes do své paměti:
Pán Ježíš chce, abychom si navzájem s láskou pomáhali.“
Protože pomáhat si je lepší, než stále jen napomínat, kázat a hubovat.
A jak má vypadat mládež, která chce žít podle Pána Ježíše, teď o prázdninách, to si vy mladí už promyslete a projednejte s Pánem Ježíšem sami. A taky s maminkou a tátou při nějaké pěkné černé hodince: Jak si budem navzájem s láskou pomáhat.


01.03.2006 - 11:58   JR  
» Mt 11, 28-30

Tíha života
Dnes už neznáme z denní zkušenosti jho v původním smyslu. Neznali je ani naši sedláci v tomto století. Jejich volci orali zapřaženi chomoutem. Ten umožňuje zvířeti táhnout, ale netlačí hlavu k zemi jako dřevěné jho. Než i to bylo účelné. Volci se skloněnou hlavou byli krotcí, poddajní. Obrazně se ukládalo jho i pracujícímu lidu, aby nezvedal hlavu. Dřevěná jha, tížící tažný dobytek, dnes už neexistují. Přáli bychom si, aby neexistovala ani jha ve smyslu obrazném, aby tu nebylo nic, co tíží, co tlačí k zemi, pod čím se věší hlava. Je to přání uskutečnitelné. jako tíhu nesou lidé sám život. Říká se, že je to příznak stáří. Mladí jsou naopak šťastní, že žijí. Ale není to tak docela pravda... Mají totiž stále naspěch: Až vyrostu..., až skončím..., až dostanu místo..., atd. Příznakem mládí je, že má před sebou budoucnost. Ale právě ta budoucnost ho odvádí od přítomnosti, nedá mu užívat toho krásného, co se mu naskytuje. Kdosi řekl: „Mládí je nádherný dar Škoda jenom, že ho dostávají tak nerozumní lidé jako jsou mladí! Neumějí toho daru využít.“ Ale ne jsou to jenom mladí, kteří žijí stále pro budoucnost. Většina lidí nedovede ani jinak myslet. Jeden z valaamských starců řekl mnichovi, který k němu přišel na duchovní poradu: „Ty nebudeš nikdy spokojen. V zimě myslíš na jaro. Najaře se těšíš na léto. V létě přemýšlíš o tom, že se brzo zkrátí dny. Dnešek ti je vždycky tíhou.“ Ale tak myslí, bohužel většina lidí. Žijí jen pro něco dalšího, a když už nic dalšího nevidí, jsou zoufalí.


01.03.2006 - 11:58   JR  
» Mt 11, 28-30

Duchovní příčina tíhy života: hřích
V duchovní literatuře je ustálený výraz: hříchy tíží. Nedovedeme si to však dobře představit. Myslíme tu jenom na výčitky svědomí. Ale Origenes tomu rozumí v daleko širším smyslu. Jde tu o celkový pohled na svět. Adam, tj. člověk,jak jej Bůh stvořil, se díval vzhůru. Ve všem pozemském viděl obraz věcí nebeských. Příroda mu byla školou ducha. Hřích,jak píše týž autor, ho přinutil, že se dívá dolů. Vidí jenom věci samy, nepovznášejí mysl, proto tíží. Stávají se slovy, která nemají význam a jednotu. Svět nám připadá zmatený. Nemůžeme ovšem upřít, že mnoho z toho, co vidíme, je krásné: čistá příroda, mladí lidé, umění. Ale nakonec nejvíc unaví právě ty krásné věci a zážitky. “Jak jsem unaven díváním se na krásné věci!“ povzdechne si hrdina Tarkovského filmu Nostalgie. Je to exulant, ztratil kořeny, a proto ho pohled na všechny umělecké památky v Itálií neuvěřitelně tíží. I my jsme hříchem ztratili kořeny, stali jsme se ve světě exulanty, a proto nám je život těžký.


01.03.2006 - 11:58   JR  
» Mt 11, 28-30

Tíhy života se nezbavíme únikem, ale prožíváním Boži blízkosti
Exulant je typický obraz člověka, který chce uniknout břemenu dnů. Je potřeba naopak je vzít s Kristem a břemeno se stane lehkým. Duchovní autoři uvádějí čtyři důvody, pro které tíha netíží:1. Vědomí vlastní síly, důvěra, že tíhu snesu. Kristus nás ujišťuje, že nás nikdy nebude zkoušet nad naše síly. 2. Vědomí, že musíme nést jen kousek. Život ve srovnání s věčností je skutečně krátký. 3. Dobrovolné přijetí břemene z lásky Jak rádi nesou lidé těžká zavazadla pro ty které mají rádi! 4. Kde nesou břemeno dva, tíží jen napůl. My neseme své jho spolu s Kristem. Kdybychom o těchto důvodech uvažovali jen abstraktně, nikdy by nás plně nepřesvědčily Mají sílu pro toho, kdo se o nich přesvědčil zkušeností. Sv. Lidvína nedokázala snášet svou těžkou nemoc a chtěla si ukrátit život. Ale když se přesvědčila, že trpí spolu s Kristem, pronesla památnou větu: „Kdybych věděla, že si jedním Zdrávasem vyprosím zdraví, myslím, že bych se ten Zdrávas nepomodlila.“


27.02.2006 - 15:46   JR  
» Mt 11, 28-30

Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím.
Dnes už ne jsou králové, kteří zakládají říše. Máme však vůdce politických stran. jejich úspěch se měří podle počtu stoupenců, které si získali. Snaží se proto předložit líbivý program s velkými sliby, často se také hledí opřít o masy proletariátu, o davy těch, kdo nic nemohou ztratit, a proto jdou snadno za jakýmkoliv slibem. I David ve Starém zákoně, když utekl do hor před Saulem, pozval k sobě ty, kteří museli utéci ze svých měst a kmenů. Na první pohled vypadá podobně i provolání Kristovo k těm, „kteří jsou obtíženi“. jejich ve světě mnoho, půjdou-li za ním, získá brzy většinu. A přece je velký rozdíl mezi Mesiášem a politickým vůdcem. Politik se musí o své stoupence opírat, jinak by nebyl ničím. Ježíš přichází k obtíženým, aby je občerstvil, aby jim ulevil. Předpokládá ovšem důvěru, musí se mu uvěřit, že to udělá. Víra uzdravovala nemocné, které k němu přinášeli, víra odpouštěla hříchy těch, kdo se ke Kristu obrátili. Táž víra tedy ulehčí i těm, kdo se lopotí, přijdou-li k Ježíši.


27.02.2006 - 15:46   JR  
» Mt 11, 28-30

Jsem tichý a pokorný srdcem, naleznete odpočinek pro svou duši
Vůdcové, kteří volají lid k sobě, slibují. Vědí, že pro velké hnutí nestačí malé útěchy a almužny. Slibují tedy velké změny Každé opravdové hnutí je revoluční. Latinsky „revoluce“ znamená převrat. Revolucí už bylo v dějinách lidstva mnoho a některé přinesly opravdu zásadní změny v pořádku světa. Ale žádná z nich nebyla definitivní. Změněný pořádek vyhovoval v první periodě, časem se ukázaly jeho stinné stránky a vyšlo najevo, že se i nového řádu zneužilo. Je křesťanství hnutí revoluční? Obrací se k chudým a pronásledovaným, slibuje jim útěchu, ale celkem jinak, než to dělají revoluce světa. Neříká, že se všecko napraví, když se změní vnější pořádek. Proto usiluje o revoluci vnitřní, o nápravu srdce a smýšlení. Svět se změní v tom okamžiku, budeme-li ho vidět jinýma očima. Ve zmatku a bouřích světa najdeme mír až se utiší vlny srdce, až se stane mírné podle Srdce Ježíšova.


27.02.2006 - 15:46   JR  
» Mt 11, 28-30

Vezměte na sebe mé jho... Vždyť mé jho netlačí
Slovo “jho“ se stalo už jenom symbolickým. Při orání se už dnes neužívá. Znamená tedy každou povinnost, kterou nám uložili a která pochopitelně tíží. Není však každá stejně těžká. Říkáme, že máme lehkou nebo těžkou práci. Jde-li o ruční výkon, záleží to na síle svalů. U počítače jde o oči a nervové napětí. Ale žádná práce není jenom tělesná. Zásadně ji mění duševní postoj, který k ní máme. Jeden schopný italský chirurg se chystal po denní práci večer domů. Ale ve dveřích nemocnice slyší křik. Starší žena tam omdlévala. Co se stalo? Její chlapec narazil s motorkou na nákladní auto, celý obličej je rozbitý. Řekli na první pomoci, že se nedá nic dělat. Opravdu? Chirurg se vrátil, celou noc pracoval, sešíval, potil se, nadával. Ale věc se podařila. Obličej je poznamenaný, ale chlapec jí a mluví. „Nikdy jsem nepracoval s takovou vervou jako tu noc,“ vzpomíná chirurg. Láska k člověku dělá i těžkou práci lehkou, láska k Bohu pak zvedá i nejtěžší náklady s úsměvem.


16.12.2005 - 15:43   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Mt 11, 28-30

      Možno pochybovať, či bremeno Kristových zásad je ľahké. Pán Ježiš nás nevyzýva k ľahkým veciam; pretože aj v škole sa nehodnotí vysoko učiteľ, ktorý málo vyžaduje od žiakov; taký majster nenaučí veľa. Kristus, keď nás povoláva na vrcholy dokonalostí, kladie nám ťažké požiadavky: jeho zásady vernosti, odpustenia, ústupčivosti, zdržanlivosti - sú neporovnateľne rozhodnejšie než tie, ktoré možno nájsť v iných náboženstvách.
      Ale nemožno pochybovať, že aj tieto ťažké pravidlá Kristovho náboženstva sú oveľa ľahšie v porovnaní s ťarchou, akú si ukladá sám sebe márnivý, domýšľavý, požadovačný človek: je to skutočné jarmo a bremeno prehnaných požiadavok a ambícií, nárokov, horekovania, krívd a horkostí - jarmo, ktorému nejeden podľahne, pripravuje si depresívne stavy, stresy a frustrácie, stáva sa psychopatom a nakoniec dostáva infarkt. O koľko ľahšie je podriadiť sa tomu Kristovmu jarmu, o ktorom hovorí: Učte sa odo mňa, lebo som... pokorný srdcom.
      Ten človek pokorný srdcom vie povedať: Bože, všetko čím som a čo mám - mám od teba; dovoľ, aby som vždy na to pamätal, aby som túžil po mále a vedel sa tešiť z toho, čo dostanem z tvojej vôle.


08.07.2005 - 09:50   Angelo Scarano  
» Mt 11,25-30

      Mezi exegety nechybí dokonce taková tvrzení, že tento evangelní úryvek je „shrnutím poselství celého evangelia“, anebo obráceně, že Matoušovo evangelium je komentářem našeho úryvku. Tyto výpovědi jsou velmi trefné: jestliže celé evangelium ukazuje Krista jako nového Mojžíše, autentického vykladače zákona, pak naše pasáž zhuštěně popisuje, v čem se Ježíšovo učení liší od nauky farizeů.
      Tato Ježíšova slova jsou reakcí na postoj nepřijetí ze strany Galilejců. Nacházíme tedy jisté vysvětlení, proč někteří v Krista věří, kdežto jiní nikoli.

      25 Ježíš nejprve chválí suverénního Otce, Pána nebe i země. Oslovení „Otče“ je pravděpodobným překladem aramejského „Abba“, slova označujícího velkou důvěrnost. Důvod této chvály je obsažen v 25b-26 („když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo“). Za postojem víry i nevíry je tajemně přítomna Boží suverénnost, zároveň se však člověku neodnímá svoboda (a zodpovědnost). „Tyto věci“ jsou Ježíšovy skutky a slova odhalující tajemství království, přítomného už zde a nyní. Toto poznání Božích tajemství má eschatologický charakter: naplňují se starozákonní proroctví o osobním poznání Boha v posledních dnech, Jer 31,34 („Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: ´Poznávejte Hospodina!´ Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův.“), nebo Hab 2,14 („Země bude naplněna poznáním Hospodinovy slávy, jako vody pokrývají moře“).
      Rozumní a moudří zde nejsou ti, kdo „jsou chytří“, ale ti, kdo se uzavírají do svých teologických schémat a nechtějí „se vzdát svých představ“ (viz Mt 11,16-17: „Čemu připodobním toto pokolení? Je jako děti, které sedí na tržišti a pokřikují na své druhy: 'Hráli jsme vám, a vy jste netancovali; naříkali jsme, a vy jste nelomili rukama.'„), navzdory důkazům Kristovy moci (11,21: „Běda ti, Chorazin, běda ti, Betsaido! Kdyby se byly v Týru a Sidónu dály takové mocné skutky jako u vás, dávno by byli oblékli žíněný šat, sypali se popelem a činili pokání“). Maličcí oproti tomu jsou ti, kdo kapitulují před Boží moudrostí a jeho zjevením, kdo se „stávají maličkými“ a pokořují se před jeho slovem. To jsou ti, kdo své „teologické představy“ podřizují Kristovu slovu, moudrosti projevené a dokazované skutky (11,19: „Ale moudrost je ospravedlněna svými skutky“).

      26 „Ano, tak se ti zalíbilo“. Zde nejde o to, že by Otec vyvolil jen některé, které by vyznamenal zjevením své spasitelné moudrosti: z předchozích veršů je totiž zřejmé, že Kristus hlásal své slovo a konal skutky i tam, kde nebyl přijat (v Betsaidě a Chorazim, v. 20-24). Verš 26 nemáme chápat tak, že by Bůh měl zalíbení jen v některých lidech („vyvolených“): je to spíš zalíbení v záměru zjevit („odhalit tyto věci“) „tajemství“ právě těm, kdo se stali maličkými.

      27 Všechno je dáno Synu – především se tím míní poznání Otce. Syn zná Otce, a proto jej může zjevit. Opět se ukazuje, že Ježíš je tím jediným, kdo může dát poznat Otce, a tím přinést spásu (jedná se totiž o poznání zasahující člověka celého, nejen jeho rozumovou stránku). Otec je na druhou stranu jediný, kdo skutečně zná Syna, tj. zná jeho mesiánskou identitu (zahalenou jeho současníkům). Pozadím tohoto vzájemného poznání je opět kristologie moudrosti (ve stejném kontextu 11. kapitoly se objevuje i další výrok potvrzující toto pozadí: „moudrost je ospravedlněna svými skutky“ - 11,19). Bůh zná moudrost (srv. Sir 1,6-9), avšak také Moudrost zná Boha (Mdr 8,4; 9,9-11) a zprostředkovává toto poznání dalším (Mdr 9,17-18).
      Snad nejpřekvapivější tvrzení je v poslední větě: „Otce zná (také) ten, komu to chce Syn zjevit“. I o Otci se vyznalo, že „zjevuje“: nyní se tato výsada „zjevit“ přisuzuje také Synu. Tím jsou postaveni vedle sebe Syn i Otec v „dvojjediném“ úkonu spásonosného zjevování.

      28-30 Po tvrdých slovech ve verších 20–24 („Běda ti, Chorazin, běda ti, Betsaido!…“) a po zmínce o ukrývání a odhalení ve verších předchozích, je tato krátká pasáž překvapující a povzbuzující zároveň. Zde vyslovené pozvání ubezpečuje, že dveře jsou stále otevřené. Nikde jinde není pozvání k následování vyjádřeno osobnější a něžnější formou.
      Celá pasáž má tři části: první dvě části jsou paralelní obsahem (v. 28 a 29), protože obsahují podobné pozvání a přislíbení. Třetí část poskytuje další důvod pro přijetí tohoto pozvání.
      Už předtím Kristus pozval k následování slovy „pojď za mnou“ (4,19), ale jenom na tomto místě v celém NZ Kristus zve přímo k sobě („pojďte ke mně“). Podobné pozvání „pojď ke mně“ vyslovuje i zosobněná Moudrost (Sir 24,19; 51,23; především Sir 51,23–27 je velmi blízké našemu úryvku).
      Ježíš zve ty, kdo jsou obtíženi „břemeny“ („břemeno“, „jho“ jsou v židovství symbolem „učení“). Tím břemenem se míní především zákonictví farizeů („svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena“ – 23,4), jejich ústní tradice s komplikovanou kazuistikou (součástí této tradice byl soubor 613 přikázání). Právě těmto vyčerpaným a znaveným Izraelitům Kristus slibuje spočinutí, „oddechnutí“ (podobně jako Moudrost – Sir 6,28; 51,27). Je překvapivé, že Pán zve nejprve k sobě, a teprve pak vybízí přijmout jho svého učení.

      29 Smysl předchozích veršů je nyní objasněn. Pozvání ke Kristu je pozváním k učednictví, k přijetí jeho učení. Výzvou „přijměte na sebe mé jho“ Kristus vybízí k přijetí svého slova, svého výkladu Mojžíšova zákona (především 5,17–20). Totéž je vyjádřeno následující větou „učte se ode mě“. Matoušovo evangelium velmi silně zdůrazňuje roli Krista jako učitele, vykladače zákona. A s tím koresponduje role jeho následovníků jakožto „učedníků“, tj. těch, kdo se od Krista „učí“ (tento důraz na učednictví je také na konci Matoušova evangelia „získávejte mi učedníky…“ – 28,19).
      Určité obtíže působí překlad důvodu obsaženého v druhé části v. 29 („neboť jsem tichý a pokorný srdcem“). Liturgický překlad není přesný: slovo tichý bychom měli nahradit přívlastky mírný, laskavý, shovívavý. Příslušné řecké slovo označuje totiž postoj přátelský, sklánějící se k druhému člověku. Je to opačný postoj než tvrdost, ryzí zákonictví, které se neohlíží na člověka. I druhý přívlastek (pokorný srdcem) obsahuje v zásadě stejnou myšlenku: Kristus nevystupuje jako arogantní, povýšený učitel se zdrcující autoritou, ale mírně a pokorně, skláněje se k člověku. Opět se ukazuje rozdíl mezi Kristem a farizeji: rozdíl nejen v učení (učení farizeů „tlačilo“, kdežto Kristovo „netíží“), ale i ve vnitřním a vnějším postoji (farizeové vystupovali s povýšeností a ctižádostí: Mt 23,5-11; Kristus s pokorou). Kristus je proto důvěryhodnější než farizeové: on totiž nehledá, ani nehlásá sebe, ale spíše toho, kterému se podřídil (vždyť jeho srdce je pokorné, podřízené!). A těm, kdo přijmou jeho učení, slibuje Kristus spočinutí, hluboký vnitřní pokoj vyplývající z dosažené harmonie s Otcem.

      30 Tento verš poskytuje další důvod, proč přijít ke Kristu a přijmout jeho slovo: jho evangelia je „příjemné a lehké“ (tak přesněji podle řeckého textu). V tom se Kristovo učení liší od nauky farizeů. Kristus není jeden z mnoha rabínů, ale ten pravý Rabbi, který přináší životodárné učení.


08.07.2005 - 09:49   Angelo Scarano  
» Mt 11,25-30

      Je to paradoxní. Kristus říká „pojďte ke mně a přijměte mé slovo, a tak najdete odpočinek“, ale my často nechceme přicházet ke Kristu právě proto, že jsme unavení a nemáme sílu brát na sebe další závazky, „obtížit se jeho slovy“. Máme totiž zato, že Kristovo slovo je především úkolem. A jsme-li už dost vyčerpaní ze svých povinností, jak se zmobilizovat a naslouchat dalším nárokům? Lepší se „vyhnout“ evangeliu, otevřít spíš noviny či nějakou odpočinkovou knihu… Bohužel za tímto postojem se někdy ukrývá představa, že evangelium je dalším břemenem (a těch máme přece jen dost!), ne oázou v palčivém horku všedního dne. Abychom dostali „novou chuť“ na živou vodu evangelia, je třeba se zaposlouchat do dnešního úryvku. Tam Kristus boří naše falešné představy o učení evangelia: je to učení přinášející oddechnutí, osvěžení. Dalo by se říci, že jeho učení je číší chladné vody ve vyprahlé poušti našeho života.
      Jádrem dnešní pasáže je právě zdůraznění, že Ježíšovo učení není souborem norem, příkazů a zákazů, podobně jako kodexy či směrnice různých institucí či států. A pokud „v koutku duše“ považujeme „Nový zákon“ za jeden „zákoník“ vedle mnoha jiných, pak jsme se dostali do slepé uličky. A Kristus nás dnes vyvádí z této bezvýchodné cesty, která nevede k životu (a že k životu nevede, to sami přece zakoušíme – „zákon“ jako takový přece jen „drtí, utlačuje“, nedává život).
      Abychom nově objevili „pravou podobu Ježíšova učení“, je třeba nejprve brát vážně to, co předchází slovům vybízejícím k přijetí „jha učení“: „pojďte ke mně“. Nejprve je tedy výzva přijít k živé osobě, ke Kristu, a teprve pak následuje pozvání „přijmout jeho slovo“. Už tato výzva „přináší úlevu“ v naší vyčerpanosti a ustaranosti: můžeme a smíme přicházet „se svými břemeny“ k živé osobě. A jsme navíc ujištěni, že tento živý Kristus nás nebude „drtit“ výčitkami a poučkami („jak jsme nemožní, že jsme zase provedli něco jiného, než jsme měli udělat coby dobří křesťané“): on je přece mírný, shovívavý. A to nám dodává důvěry, abychom neotáleli přicházet k němu i tehdy, když něco pokazíme a nezvládneme. Mohu k němu přicházet právě proto, že se ke mně sklání… A se stejnou shovívavostí a trpělivostí (a ne se zvednutou rákoskou!) mě svým slovem uvádí na správnou cestu, na cestu spočinutí.
      Objevím-li pravou Kristovu tvář, odkryji také skutečnou povahu jeho slova. Je-li Kristus zákoníkem, pak jeho slovo bude také jen zákonem. A bude-li Kristus mým průvodcem, pak jeho slovo bude ukazatelem cesty. A pokud jsem objevil, že bez Krista jen živořím, pak… bez jeho slova nebudu schopen žít!


20.11.2004 - 06:07   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček  
» Mt 11, 28-30

      Zvyklo sa myslieť, že Kristove evanjeliové rady, ako chudoba, čistota, poslušnosť, zdržanlivosť, umŕtvovanie – to je niečo jedine pre špeciálne vyvolených, či priam pre askétov. Obyčajný človeka, ktorý nechce zachovať nič viac ako Desať Božích prikázaní – má už dosť bremena a jarma; načo mu ešte pridávať tie luxusné bremená, ktoré treba prenechať rehoľníkom, pustovníkom a kajúcnikom. A v každom prípade môžu sa zdať neporozumením slová Pána Ježiša: Moje jarmo je príjemné a moje bremeno ľahké. Možno jednoducho to Pánu Ježišovi sa patrilo tak povedať...
      Ale, po prvé: Kristove zásady nie sú len pre rehoľné osoby a anachorétov; každý kresťan je povolaný praktizovať evanjeliovú trpezlivosť, ústupčivosť, zdržanlivosť a pod. Po druhé: pre veľkú lásku žiadne bremeno či jarmo nie je príliš ťažké; ak si teda myslíme, že Pán Ježiš preháňa vo svojich požiadavkách – tak sa treba zamyslieť: či my ho skutočne tak veľmi milujeme?
      A nakoniec: pozrime sa na radostnú zvesť, ktorú prináša Kristus, v zhode so skutočnosťou. Evanjelium to nie je rad požiadavok Boha – ale súbor darov Boha (V. Messori). Pán Ježiš nám vo svojom evanjeliu prináša vysvetlenie mnohých životných ťažkostí a dáva im zmysel; prináša tiež povzbudenie a vo svojej osobe vzor pre nasledovanie; prináša všetky milosti a pomoc pri premáhaní týchto ťažkostí. Ak je Božie prikázania v mnohých situáciách ťažké zachovať – tak vo všeobecnosti bolo by ich možné plniť bez pomoci tých prostriedkov účinkovania, aké nám odporúča Kristus: bez trpezlivosti, zdržanlivosti, pokory, miernosti, ústupčivosti? Nepridávajú ťarchu, nesťažujú, ale v pravú chvíľu uľahčujú dokonalé plnenie Božích prikázaní. Ak sú akýmsi jarmom – tak pod týmto jarmom ešte nikto neklesol; tí, ktorí ho prijali – dosiahli plnosť svojho rozvoja a duchovného vzrastu, podľa príslovia: Palma pod bremenom vzrastá.


30.08.2003 - 19:59   kc  
» Mt 11, 29

      Slovo sa stalo telom, aby nám slúžilo za vzor svätosti:
       „Vezmite na seba moje jarmo a učte sa odo mňa...“ (Mt 11, 29) „Ja som cesta, pravda a život. Nik nepríde k Otcovi, iba cez mňa“ (Jn 14, 6). A Otec na Hore Premenenia prikazuje: „Počúvajte Ho!“ (Mk 9, 7). On je skutočne vzorom blahoslavenstiev a normou Nového zákona: „Milujte sa navzájom, ako som ja miloval vás“ (Jn 15, 12). Táto láska zahrňuje aj účinnú obetu samého seba pre jeho nasledovníkov. (KKC 459)
      V celom svojom živote sa Ježiš javí ako náš vzor. Je „dokonalým človekom“, ktorý nás pozýva, aby sme sa stali Jeho učeníkmi a nasledovali Ho: svojou poníženosťou nám dal príklad, ktorý máme nasledovať, svojou modlitbou nás priťahuje k modlitbe, svojou chudobou nás vyzýva, aby sme slobodne prijímali biedu a prenasledovanie. (KKC 520)


04.07.2003 - 21:36   Miron  
» Mt 11, 27-30

AI      Prednedávnom som sa stretol s názorom, ktorý by vyjadroval mienku mnohých z nás. V rozhovore mi jeden pán povedal: „Všetko je také nanič. V robote nerváky, nedôvera a vzájomné podozrievanie. Človek bojuje, aby ho nevyhodili. Vyšťavený príde domov a namiesto oddychu ďalšie nerváky. Žena mi píli uši nedokončenou robotou, i deťom sa treba venovať. Nemám čas na odpočinok. Cítim, ako mi všetko lezie na nervy.“
KE      A práve nám, ktorí pociťujeme takéto známky únavy, Ježiš hovorí: „Poďte ku mne všetci, ktorí sa namáhate a ste preťažení, a ja vás posilním“ (Mt 11, 28).
DI      Začudujeme sa: „Ako nám môže Ježiš pomôcť?“ Aby sme to pochopili, pozrime sa na prvé stránky Starého zákona.
      Keď Boh stvoril svet, všetko bolo dokonalé. Vtedy neišiel Adam Eve na nervy, a tak isto ani Eva Adamovi. Nebola žiadna nervozita. Všetko bolo v dokonalej harmónii. A to preto, že ani Boh neišiel ľuďom na nervy. Boh i ľudia, aj ľudia navzájom medzi sebou žili bez akýchkoľvek roztržiek.
      A potom prišla prakatastrofa. Biblia ju nazýva pádom do hriechu. Človek bol postavený pred skúšku. Neobstál. Zvolil si neposlušnosť a zlo. V tom okamihu, keď sa na počiatku ľudských dejín odohral tento pád do hriechu, harmónia sa narušila.
      Vtedy sa človek rozišiel s Bohom. Boh vyhnal človeka z raja a pred jeho bránu postavil cherubína. A odvtedy sme oddelení od Boha.. Medzi nami a Bohom sa vytvorila veľká priepasť. Od toho okamihu sa rozdelili aj ľudia. Veď sa pozrite na Kaina a Ábela. Už vtedy sa začalo to, že si ľudia liezli na nervy. Je to dôsledok narušenia harmónie s Bohom.
PAR      A práve kvôli tejto disharmónii prišiel Ježiš na svet. Svojou obetou na kríži odstránil tú hroznú priepasť medzi Bohom a ľuďmi. Jeho vykúpenie je šancou pre človeka, aby mohol znovu vybudovať harmóniu s Bohom.
      Čo preto treba urobiť? Ježiš hovorí: „Vezmite na seba moje jarmo a učte sa odo mňa“ (Mt 11, 29). Teda v jeho náuke nájdeme liek na nervozitu, len v jeho službe budeme môcť budovať harmóniu medzi Bohom a ľuďmi. Žiaden psychológ, žiaden liečiteľ, žiadne tabletky nám nepomôžu. Pomôže nám iba prijatie živého Boha. Ak sa budeme snažiť budovať harmóniu uskutočňovaním jeho pokynov, hneď budeme môcť okolo seba vidieť ovocie nášho úsilia. Veď tam, kde je súlad medzi Bohom a človekom, tam sú predpoklady na odstránenie všetkých negatívnych javov.
MY      Že to funguje, dosvedčuje množstvo ľudí, ktorí sa dali viesť Kristovou náukou. Jedným z nich je aj francúzsky evanjelista, pán Dapozzo. Hovorí: „V koncentračnom tábore, kde som bol cez vojnu uväznený, ma raz na poludnie dal zavolať veliteľ tábora. Zaviedli ma do izby, kde bol prestretý stôl. Ale bol na ňom iba jeden príbor. Mal úžasný hlad. Veliteľ si sadol a nasledovalo podávanie jedál. Jeden chod za druhým. A ja som musel stáť v pozore a prizerať sa. Veliteľ zreteľne dával najavo ako mu všetko chutí a ja som umieral hladom. Ale to nebolo všetko. Nakoniec si dal priniesť kávu, k nej položil na stôl balíček a povedal: „Pozrite, toto vám poslala vaša žena z Paríža. Pečivo.“ Vedel som, ako málo bolo vtedy u nás jedla ako musela manželka šetriť, aby mohla upiecť tieto koláčiky. A potom veliteľ tábora začal koláčiky jesť.
      Ja som ho prosil: „Dajte mi z nich aspoň jeden kúsok, nechcem ho zjesť, ale chcem ho mať ako spomienku na svoju manželku.“ A on so smiechom zjedol aj ten posledný koláčik. To bol okamih, kedy som cítil, že lezenie na nervy prechádza do nenávisti. Ale uvedomil som si, že aj v tejto chvíli musím ostať verný Kristovi. Myslel som si: „Ty si ale úbožiak. Nemáš nikoho, kto by ťa mal rád. Obkolesuje ťa iba nenávisť. Aspoň ja ťa chcem milovať“. A odpustil som mu. Už mi neišiel na nervy, už som ho miloval. A on, akoby to vycítil. Vstal a vybehol von.
      Po vojne som ho vyhľadal a išiel ho navštíviť. Keď otvoril dvere, zbledol: „Chcete sa mi pomstiť?“
      „Áno,“ odpovedal som. „Chcem sa vám pomstiť. Chcem si u vás vypiť šálku kávy. A v aute som priniesol tortu. Budeme jesť a piť spolu.“
      Stal sa zázrak. Ten muž pochopil, že človek, ktorý sa dostal pod Ježišovu moc, už nedokáže nenávidieť. Toto poznanie silno poznačilo jeho ďalší život.“(BUSCH,W.: Ježiš náš osud. (Bez údajov), 1993, s. 14.)
ADE      Tento svet bude prekrásny, keď sa rozhodneme nasledovať Ježišovu náuku a vnášať harmóniu do svojho okolia. Takéto počínanie je liekom na nervozitu dnešných dní.



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet