13.november 2018

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    Tí, čo predišli všetkým možným stratám tak, že sami dobrovoľne všetko obetovali Bohu, môžu dosvedčiť, že im nikdy nič nechýbalo od tých čias, čo sa rozhodli, že ich jediným bohatstvom bude Boh.

~Pierre Charles ~

12.06.2003 - (čítanosť3597 reakcie12)


Mt 11, 20-27

      20 Potom začal robiť výčitky mestám, v ktorých urobil najviac zázrakov, pretože sa nekajali: 21 „Beda ti, Korozain! Beda ti, Betsaida! Lebo keby sa v Týre a Sidone boli stali zázraky, ktoré sa stali u vás, dávno by boli robili pokánie v kajúcom rúchu a popole. 22 Preto vám hovorím: Týru a Sidonu bude v deň súdu ľahšie ako vám. 23 A ty, Kafarnaum, vari sa budeš vyvyšovať až do neba? Do pekla zostúpiš! Lebo keby sa boli v Sodome diali zázraky, ktoré sa diali v tebe, bola by zostala po tento deň. 24 Preto vám hovorím: Krajine Sodomčanov bude v deň súdu ľahšie ako tebe.“
      25 V tom čase Ježiš povedal: „Zvelebujem ťa, Otče, Pán neba i zeme, že si tieto veci skryl pred múdrymi a rozumnými a zjavil si ich maličkým. 26 Áno, Otče, tebe sa tak páčilo. 27 Môj Otec mi odovzdal všetko: A nik nepozná Syna, iba Otec, ani Otca nepozná nik, iba Syn a ten, komu to Syn bude chcieť zjaviť.

20-24.      Lk 10, 12-25.
25-27.      Lk 10, 21-22.
12.06.2003 | Čítanosť(3073)
Mt 11, 27-30
12.06.2003 | Čítanosť(3050)
Mt 11, 2-19


30.12.2006 - 11:36   a.o.  
» Mt 11,20-24

Tyru a Sidónu bude v soudný den lehčeji než vám.
Města Chorazin, Betsaida a Kafarnaum, která jsou zde srovnávána s místy symbolizujícími největší pýchu a zlovolnost, jsou místy mnohých Ježíšových zázraků. Na ně a na Ježíšovu zvěst však reagovali především lidé na okraji (viz Mt 11,5). Ti zabydlení a sebejistí však jako by nevěděli, co vlastně chtějí (viz Mt 11,16-19). Setrvání v tomto postoji by však mohlo mít osudné následky.


30.12.2006 - 11:36   a.o.  
» Mt 11,25-27

Skryl jsi tyto věci před moudrými a odhalil je maličkým.
Znovu a znovu Ježíš naráží na tajemství nepochopení, a to především u vzdělaných znalců Zákona. Jeho poselství přijímali především lidé již zcela odkázaní na druhé - a tím i na Boha. Tato jejich otevřenost je důvodem pro Ježíšův chvalozpěv na Otce, ke kterému má on a právě on svůj jedinečný a neopakovatelný vztah synovství.


01.03.2006 - 11:58   JR  
» Mt 11, 25-27

Co je skryté před moudrými a opatrnými?
V životopise sv. Sergeje Radoněžského se vypravuje, že se jako chlapec toužil naučit číst Písmo svaté. Ale nešlo mu to. Učitelé nad ním zoufali. Nemohl si zapamatovat písmenka. Až jednoho dne potkal anděla v podobě tajemného stařečka a čtení mu najednou šlo výborně. Ten zázrak se stal, dodává životopisec, aby bylo zřejmé, že pochopení Písma nepochází od lidí, ale od Ducha svatého. Rozlišujeme totiž tři druhy poznání. První je skrze smysly : vidíme, slyšíme, ohmatáváme. Ale tak poznáváme jenom povrch věcí. Druhé poznání je rozumem. Tím odkrýváme principy, zákony přírody, vytváříme definice, formulujeme přesné ideje, uvažujeme. Takoví jsou filosofové, tvůrci metafyziky. Ale křesťan ví, že Bůh a jeho tajemství jsou ještě za tím vším hlouběji skryté. Pronikají tam jenom ti, kdo jsou čistého srdce,jenom ti vidí Boha (Mt 5,8), a to zrakem duchovním. Materialisté neuznávají jinou skutečnost než to, co změří a zváží, racionalisté (moudří a opatrní) tvrdí, že je pravda jenom to, čemu rozumí. Ty však, kdo mají čisté srdce, Bůh sám uvede do ráje, kde kvetou růže Božích tajemství.


01.03.2006 - 11:58   JR  
» Mt 11, 25-27

Nikdo nezná Otce než Syn
Problém náboženství není jenom poznání Boha, ale i styk s ním, rozhovor, modlitba. jako nemůžeme Boha poznat jen rozumem, potřebujeme osvícení duchovní, tak také nemůžeme vejít s ním v rozhovor, nebude-li to on sám, který vysloví první slovo. To první a základní a jediné slovo, kterým se Bůh k lidstvu obrací, je to Slovo, které se v plnosti času stalo tělem, Syn Boží. On je jediná brána, která vede k Otci (Jan 10,7). Ale co ti, kteří Krista neznají? Mohou poznat Boha a dojít spásy? V dnešní době užíváme výrazu „anonymní křesťané“ pro ty, kteří Krista znají jenom pod všeobecnými symboly dobra a pravdy nebo pod maskou jiných božstev Hledají-li upřímně pravdu, buď už zde nebo na věčnosti objeví, že hledali toho, kdo o sobě řekl: “Já jsem pravda“ (Jan 14,6).


01.03.2006 - 11:58   JR  
» Mt 11, 25-27

Nikdo nezná Syna než Otec
Když uvažujeme o dogmatu, že je Kristus Bůh a člověk, je nám jasné, že první termín, Bůh,je nám neznámý. Předpokládáme však jako samozřejmé, že víme, co je člověk. Ale víme to skutečně? Studium člověka, antropologie, má mnoho odvětví. Už židovský filosof Filon z Alexandrie rozlišuje dvojí poznání sebe sama. Jedno je psychologické, které studuje složení našeho těla i schopnosti duše. Druhé pak je morální. Člověk si snaží uvědomit, čeho je schopen, jaké dílo může vytvořit, čím se může stát. Už i to první je nedokonalé. To druhé pak nám docela uniká, protože milostí Božího povolání přerůstáme sami sebe. V Ježíši Kristu se člověk stal Bohem a skrze něho se i my stáváme Božími syny. Kdo nás tedy může opravdu znát než Otec, který zná Syna? K poznání člověka nestačí cesta od spodu, od toho, co vidíme. Musíme začít shůry, od poznání Boha. Proto světci, kteří pronikali do tajemství Božích, měli i kardiognosii, četli to, co je skryté v srdcích lidí.


16.12.2005 - 15:43   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Mt 11, 20-24

      Keby sa v Týre a Sidone boli stali zázraky,... dávno by boli robili pokánie. Ľudia neraz vzdychajú: keby som mal podmienky, keby som mal zdravie, keby som mal čas - tak by som urobil bohviečo. A nariekajú: nemal som žiadne šance, aby som dosiahol to alebo tamto, neboli mi dané šance; prosia kohosi: daj mi aspoň šancu. A vo všeobecnosti vinu za svoje životné neúspechy zvaľujú na nedostatok šancí, čiže nedostatok možností, nedostatok príležitostí, nedostatok konjunktúry atď.
      Povedzme si jasne: ak Pán Boh skutočne povoláva človeka pre nejaký smer, pre plnenie určitých úloh - vždy mu dá pre to možnosti. Ak niekto môže s rukou na srdci povedať, že tieto možnosti nemá - tak to jednoducho znamená, že ho Boh pre tie úlohy nevolá. Samozrejme, pri citlivom srdci a pozornom pohľade vidíme okolo seba veľa úloh, ktoré treba vykonať - ale to neznamená, že všetky sú určené pre nás.
      Ale na ceste svojho povolania každý dostáva všetky šance; nešťastie je v tom, že nie každý ich náležite využíva. Pán Ježiš ostro odsudzuje tie mestá, ktoré premárnili svoju šancu. Tou šancou bola jeho prítomnosť v Betsaide a Kafarnaume, ktorým bolo dané počuť Kristovu náuku a vidieť zázraky, ktoré sa tam stali. To bola šanca pre prijatie Evanjelia a obrátenie. Žiaľ, osobné stretnutie s Kristom, jeho dosť dlhý pobyt tam a neobyčajné udalosti - sa stali pre tamojších ľudí premárnenou šancou.
      Využívame náležite tú šancu, akou je Kristova prítomnosť uprostred nás: jeho prítomnosť skrze vieru v našich srdciach, jeho zázračné konanie prostredníctvom sviatostných znakov...? Vidíme a doceňujeme tie nespočetné, priam zázračné dôkazy Božej milosti, milosrdenstva a starostlivosti o nás? Využívame ich vedome a spolupracujeme s nimi? Dávame takto šancu Pánu Bohu?


16.12.2005 - 15:43   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Mt 11,25-27

      Ako sme počuli, nik nepozná Otca, iba Boží Syn a ten, komu to Syn bude chcieť zjaviť. A komu to Syn bude chcieť zjaviť? Len jednoduchým ľuďom, čiže ľuďom s úprimným srdcom. Toto zjavenie Boha najdokonalejším spôsobom obsahuje Kristovo evanjelium - a       Evanjelium bolo odovzdané veľmi jednoduchými slovami.
Ohrozením pre náboženstvo sa stáva to, že ľudia strácajú záľubu v jednoduchých veciach a peknom jazyku jednoduchých formulácií. U Nemcov je známy ironický výrok: prečo má byť niečo jednoduché, ak to možno skomplikovať? Vo všeobecnosti ľudia začínajú pohŕdať tým, čo sa neblyští a nerobí hluk; radi komplikujú reč nafúkanými slovami, majú radi extravaganciu v literatúre a umení: nechápu moderné maliarstvo, modernú hudbu - ale priam sa tešia, že nechápu, lebo to pochlebuje ich márnivosti, lebo to vyhovuje ich snobizmu; ozdobujú čačkami svoje byty, autá, odev, rozhovory - a vôbec svoj štýl života, ktorý prestáva byť prirodzený.
      Takí ľudia nenachádzajú záľubu v Božom zjavení, konkrétne: v jednoduchých zásadách, aké zjavuje Ježiš Kristus. Ktosi napísal, že to, čo dostávame od Boha je jednoduché, ale diabol vyniká v komplikáciách (J. Green). Ľudia strácajúc záľubu v jednoduchosti - vzďaľujú sa od Boha. Pretože Boh je nekonečne jednoduchý, bez príkras, a bytie je jeho jediným bohatstvom; my tiež nepotrebujeme vyberané ornamenty, treba sa nám len usadiť v Pravde, ako vo vlastnom dome (P. Charles).
      Kiežby sme sa nedali zvádzať čaru falošných extravagancií, a nachádzali záľubu v tom, čo je skutočné. A najväčšou skutočnosťou, ktorá je schopná pohnúť nebo a zem -je kríž a obeta Ježiša Krista.


02.06.2005 - 17:01   JR  
» Mt 11, 20-24

Cena dobrých skutků
O tuto důvěru v Boha opřel své učení i Martin Luther. V tom byl jistě pozitivní přínos jeho vystoupení. Ale současně popřel cenu svátostí a zapochyboval o hodnotě dobrých skutků. Zapomněl, že svátosti jsou činy Boží k naší spáse. Důvěřujeme-li Kristu, musíme tu důvěru projevit i v jeho dary svěřené církvi. A pokud jde o naše vlastní dobré skutky, kdyby to byly jenom naše lidské činy, sotva bychom o nich mohli říci, že jsou „záslužné“, že nám je Bůh na věčnosti odplatí. My však víme, že člověk sám ze sebe nemůže nic opravdu dobrého a dokonalého vykonat,jen s pomocí Boží milosti. jsou tedy dobré skutky křesťana dílo jeho a dílo Ducha svatého současně. jsou proto znamením, že je v nás Boží milost a ta nám posiluje důvěru, že je Bůh s námi. Pevně tedy věříme, že se spasí ti, které vidíme konat dobro.


02.06.2005 - 17:01   JR  
» Mt 11, 20-24

Problém jistoty spásy
Nestačí-li samo Boží vyvolení k tomu, aby měl člověk jistotu spásy, oč se tedy může ještě opřít? Je to otázka, kterou si kladla i na sklonku života sv. Terezie Veliká. Ani po mnoha letech v klášteře, po postech a modlitbách se nevylučuje možnost těžkého hříchu, i Adam v ráji i Satan v nebi odpadli. “Jak nebezpečný to vedeme život!“ povzdechla si ve svém vlastním Životopise. A přece se o její spásu nebojíme. Od Boha se neodloučí ani tak ten, kdo je slabý, ale spíš ten, kdo v něj nemá dostatečnou důvěru. Tím, že si nás Bůh vyvolil, projevil k nám důvěru. Tu žádá i od nás. Ty dvě důvěry spojeny vjedno nezklamou. Pěkně to vyjadřuje modlitba sv. Klaudia de la Colombiére k Srdci Ježíšovu: „Lidé mě mohou zbavit všech statků i cti, nemoci mě mohou připravit o sílu, hříchem mohu dokonce ztratit tvou milost, ale nikdy neztratím důvěru v tebe. jsou ti, kteří hledají štěstí v bohatství, ve svém nadání. Jiní spoléhají na nevinnost svého života, na množství svých dobrých skutků, na horlivost svých modliteb. Má jediná důvěra je právě v tom, že mám důvěru, tu důvěru, která nikdy nikoho neoklamala.“


02.06.2005 - 17:00   JR  
» Mt 11, 20-24

Otázka vyvoleni a zavrženi
Obsahem náboženství jsou tajemství, mystéria, pravdy nepochopitelné lidským rozumem. Taková je pravda o Nejsvětější Trojici, o vtělení Krista, atd. Ale sv. Pavel žasne daleko víc nad tajemstvím vyvolení izraelského národa. Lid, který byl první, má být poslední? Proč? I galilejská městečka Kafarnaum, Betsaida, Chorazin viděla první zjevení Mesiáše, jeho divy, slyšela jeho první slova. A přece tam dnes ne jsou křesťané, dokonce je tu i slabé osídlení, turisté a poutníci si ukazují zříceniny. Když o tom uvažovali teologové, bylo dost těch, kteří si vypomáhali rozlišením mezi vyvolenými a předurčenými (predestinovanými) ke spáse. Kristus si tedy,jak říkají, vyvolil Galilejce, aby jim hlásal víru, ale nepředurčil je k tomu, aby si ji zachovali. Toto rozlišení je ovšem velmi nebezpečné, snadno vede k bludným závěrům. Ve skutečnosti Bůh předurčuje ke spáse všechny, které si vyvolil. Je to tajemství, týkající se Boha. Ale jemu odpovídá mystérium, týkající se člověka. On totiž může svou zlobou zmařit Boží vyvolení, odepře-li mu dát svou odpověď. Proč? I lidský hřích je velké tajemství.


02.07.2003 - 12:57   Miron  
» Mt 11, 25-26

      Pri týchto veršoch si vždy spomeniem na jedno zasnežené ráno. Ráno som mal svätú liturgiu a tak o niečo skôr, aby som sa stačil pripraviť. Chvíľu som obdivoval cez okno novú snehovú prikrývku a potom nasledovala moja zvyčajná príprava. Keď som uvažoval nad čítaním z evanjelia, napadli mi celkom pekné myšlienky a tak som sa až tešil na hlásanie Božieho slova. Obliekol som sa a išiel som do chrámu. Pri obchode som ešte pozdravil Jozefa – starého mládenca, ktorý si napriek zime dával svoje zvyčajné ranné pivko. Vždy mi bolo smutno z toho, ako „mrhá svojím životom...“ Pred chrámom som dohnal dve babky, ktoré si zababušené do svojich veľkých šatiek niečo rozprávali. Pozdravil som ich a spýtal sa, o čom sa rozprávajú. „Nuž chválime Jozefa. Pozrite ako nám podmetal sneh z chodníka. Išlo by sa nám oveľa ťažšie.“ V tej chvíli som si pripadal ako tí „múdri a rozumní“. Uvažoval som nad Božím slovom, rozplýval sa nad ním. A Jozef – ten, ktorý podľa môjho zmýšľania mrhá svojím životom – v tom čase to Božie slovo vlastne napĺňal. Vycítil, čo môže v to ráno pre blížneho urobiť a ja som iba prišiel na to, čo blížnym môžem povedať. V to ráno by som to radšej s ním menil...


01.07.2003 - 22:50   Miron  
» Mt 11, 25-26

       „Zvelebujem ťa, Otče, Pán neba i zeme, že si tieto veci skryl pred múdrymi a rozumnými a zjavil si ich maličkým. Áno, Otče, tebe sa tak páčilo“ (Mt 11, 25-26).
      Týmito slovami Spasiteľ poukazuje na to, že Boh má iné meradlá než človek. Farizeji a zákonníci – „múdri a rozumní“ – boli privilegovanou vrstvou, ktorá svojím vzdelaním predčila ostatných. No táto múdrosť a rozumnosť im bola vlastne na prekážku, pretože im bránila otvoriť sa pre evanjelium. Ježišovi učeníci – „maličkí“ – sú na tom oveľa lepšie. Pristupujú k evanjeliu s pokorou, preto im „odkrýva“ Božia múdrosť.
      Dôraz tohto iného meradla je o to silnejší, že Ježišovi súčasníci vnímali postavenie detí v tej dobe. Dokiaľ nedovŕšili šestnásť rokov, boli pripočítavaní k otrokom. Niektorí odborníci na túto dobu hovoria, že tridsať percent detí, ktoré sa narodili živé, zomrelo do šiestich rokov. Ďalších tridsať percent zomrelo pred dovŕšením šestnástich rokov. Na dieťa sa pozeralo ako na veľmi zraniteľné. V čase hladu boli najprv nakŕmené staršie deti a mladšie až potom, ak sa niečo zvýšilo. Deťom – „maličkým“ – vtedajšia spoločnosť nedávala veľkú hodnotu, no Boh ich považuje za hodných zvláštneho zjavenia.



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet