13.november 2018

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    Ako sa môžem stať užitočnejším a lepším nástrojom? Aké prekážky staviam milosti do cesty? Do akého prostredia a ku ktorým ľuďom by som sa mohol vo svojom apoštoláte dostať, keby som nebol taký pohodlný, keby som Boha viac miloval, keby som prejavoval viac ducha obety?

~A. del Portillo ~

12.06.2003 - (čítanosť3574 reakcie23)


Mt 10, 24-42

      24 Žiak nie je nad učiteľa ani sluha nad svojho pána. 25 Stačí, keď je žiak ako jeho učiteľ a sluha ako jeho pán. Keď pána domu nazvali Belzebulom, o čo skôr jeho domácich?!
      26 Nebojte sa ich teda. Lebo nič nie je skryté, čo by sa neodhalilo, a nič utajené, čo by sa neprezvedelo. Čo vám hovorím vo tme, 27 hovorte na svetle, a čo počujete do ucha, rozhlasujte zo striech. 28 Nebojte sa tých; čo zabíjajú telo, ale dušu zabiť nemôžu. Skôr sa bojte toho, ktorý môže i dušu i telo zahubiť v pekle. 29 Nepredávajú sa dva vrabce za halier? A predsa ani jeden z nich nepadne na zem bez vedomia vášho Otca.
      30 Vy však máte aj všetky vlasy na hlave spočítané. 31 Nebojte sa teda, vy ste cennejší ako mnoho vrabcov.
      32 Každého, kto mňa vyzná pred ľuďmi; aj ja vyznám pred svojím Otcom, ktorý je na nebesiach. 33 Ale toho, kto mňa zaprie pred ľuďmi; aj ja zapriem pred svojím Otcom, ktorý je na nebesiach.
      34 Nemyslite si, že som priniesol pokoj na zem: Nie pokoj som priniesol, ale meč. 35 Prišiel som postaviť
      syna proti jeho otcovi,
      dcéru proti matke,
      nevestu proti svokre.
      36 A vlastní domáci budú človeku nepriateľmi.

      37 Kto miluje otca alebo matku viac ako mňa, nie je ma hoden. A kto miluje syna alebo dcéru viac ako mňa, nie je ma hoden. 38 Kto neberie svoj kríž a nenasleduje ma, nie je ma hoden. 39 Kto nájde svoj život, stratí ho, a kto stratí svoj život pre mňa, nájde ho.
      40 Kto vás prijíma, mňa prijíma. A kto prijíma mňa, prijíma toho, ktorý ma poslal. 41 Kto prijme proroka ako proroka, dostane odmenu proroka. Kto prijme spravodlivého ako spravodlivého, dostane odmenu spravodlivého. 42 A kto by dal piť jednému z týchto maličkých čo len za pohár studenej vody ako učeníkovi, veru, hovorím vám: Nepríde o svoju odmenu.“

24-33.      Mk 4, 22; 8, 38; Lk 10, 3; 12, 2-9; 9, 26; Jn 13. 16; 15, 20.

      Archív / Kartotéka
12.06.2003 | Čítanosť(4097)
Mt 10, 16-23
12.06.2003 | Čítanosť(2901)
Mt 10, 1-15


30.12.2006 - 11:36   a.o.  
» Mt 10,24-33

Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo.
Stejnou měrou, jak se skrze učedníky bude rozšiřovat okruh a zvětšovat síla Ježíšovy zvěsti o přicházejícím Božím království (v. 27), se bude zvětšovat i odpor vůči ní (v. 24n). Proto učedník nebeského království potřebuje znovu a znovu slyšet další a další osobní ujištění o Boží péči a věrnosti právě v těchto krizových časech i na konci časů.


30.12.2006 - 11:36   a.o.  
» Mt 10,34-11,1

Nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.
Ježíš (a učedníci v jeho stopách) svojí zvěstí o přicházejícím Božím království přichází jako rušitel zaběhlého „poklidu“ lidí, kteří svým životním postojem dávají přednost zaběhlým vazbám před ke změně provokující Ježíšovou přítomností. Takoví lidé se k Ježíši „nehodí“, protože nemají odvahu následovat (v. 38), „již našli“ (dosl. v. 39) své vlastní řešení života a nejsou ochotni přijmout Ježíše (např. v jeho poslech, v. 40nn).


19.10.2006 - 15:00   -jh-  
» Mt 10, 24-27

Kresťanstvo nie je ochranou pred tvrdými skúškami a prenasledovaním. Práve naopak! Nikto si nesmie myslieť, že pôjde ako učeník inou cestou než ukrižovaný Majster. Pána ohovárali, hanili, zosmiešňovali, prenasledovali, väznili a zabili: rovnako tak to budú robiť v dejinách s mnohými kresťanmi. To však nesmie byť dôvodom k strachu. Kresťan vie, že i v prenasledovaní, vo väzení aj v umieraní je v Božích rukách a že ide k večnému životu.


17.03.2006 - 11:00   JR  
» Mt 10, 24-33

Není učedník nad mistra
Diskutují o tom, mohlo-li by ještě jednou na svět přijít zjevení Boží, vyšší než to, které je v Ježíši Kristu. Odpověď je negativní. Není to možné. Plnost božství se zjevila v osobě Ježíše z Nazareta (srv. Kol2,9) a ze stránky lidské byla plnost lidské odpovědi na kříži. Božství Kristovo bylo totiž lidstvím svobodně přijato. Vůle Boží a vůle člověka se setkaly vjednom. Tak tomu bylo po celý život Ježíšův, ale na kříži se to projevilo v takové vrcholné symfonií, že si už nedovedeme nic dokonalejšího představit. Z jedné strany Bůh vydává na smrt vlastního Syna. Láska Otce k lidem tu kulminuje. Syn, který nedělá nic, než co vidí u Otce (srv. Jan 5,19), tuto oběť přijímá jako Bůh, ale i jako člověk. Uprostřed neuvěřitelného násilí, nerozumnosti a lidské vzpoury lidskými ústy vyslovuje plný souhlas: „Otče, v tvé ruce poroučím svého ducha“ (Lk 23,46). I život křesťana tedy musí být ve znamení této vrcholné symfonie kříže. Bude ovšem vždycky daleko od svého prvního vzoru, který se musí naučit nejdřív obdivovat a pak teprve se odhodlá jej napodobit.


17.03.2006 - 11:00   JR  
» Mt 10, 24-33

Copak neprodávají vrabce za penízek?
Vykoupení kříže není v utrpení, ale v síle ducha, který i uprostřed utrpení a neúspěchu si zachová pevnou víru, že všecko pochází od Boha a že mu přes všecky nesnáze důvěřujeme. To se v Ježíšově řeči zdůrazňuje poukazem na vrabce. V našich krajích se malí ptáčci neloví, na Jihu ještě často. Smaží se pak v oleji. Pěnkavky považují za pochoutku, vrabec má málo ceny Kolik stojí? Latinský text říká jeden as, řecky tu je assarion, zdrobnělina, tedy malý penízek. Jaké měně by, to odpovídalo dnes? Kdosi se to pokusil odhadnout podle množství chleba, kolik se ho za as dostalo. Nebylo to mnoho a prý by to odpovídalo ceně vrabců, kteří se kupovali na italském trhu. Samozřejmě je to matematika problematická. Ale naučení je z příkladu velmi jasné. Sv. Basil to shrnuje jednou větou: „Není ve světě nic, co by se vymklo Boží prozřetelnosti.“ Dokážeme-li tuto víru vyznat, pokud se týká přírody, tím silnější musí být v případě člověka, a to i kdyby trpěl a byl pronásledován.


17.03.2006 - 11:00   JR  
» Mt 10, 24-33

Ani jeden z nich nespadne bez vůle nebeského Otce
Je stará teologická otázka: Nepřipouštíme-li žádnou výjimku z Boží prozřetelnosti, odkud se bere na světě zlo? Je-li Bůh stvořitel nebe a země a jejich podivuhodného pořádku, proč se vyskytují katastrofy, zemětřesení, povodně? Tu a tam se vyskytli někteří, kterým se zdálo, že Bůh sám jistá zla přivádí na svět, aby z nich vzešlo větší dobro. V tom smyslu vykládá např. Origenes větu Písma, že Bůh zatvrdil srdce faraónovo. V nové době Berdájev myslí, že by bez zla nebyla možná pravá svoboda a volba pro dobro. Tyto teorie jsou ovšem nebezpečné. Opačné mínění je vyjádřeno ve větě, kterou čteme u Otců často: „Bůh není nikdy příčina zlého.“ Jediný důvod, proč je na světě zlo morální i fyzické, je vědomý a dobrovolný hřích. Je tedy proti Boží prozřetelnosti? Je. Ale stane se nato podivuhodná věc, lidsky nevysvětlitelná: Bůh dokáže i toho zla, i té vzpoury proti sobě využít k dobrému. Podle sázavské legendy sv. Prokop přinutil ďábla, aby mu zoral pole. Je to symbol Boží moci ve světě, že i pády a smrt musejí nakonec posloužit ku povstání a k životu.


17.03.2006 - 11:00   JR  
» Mt 10,34 – 11,1

Nepřinesl jsem mír, ale meč
Tento text pochopitelně v souvislosti evangelia připadá divný. Vždyť v proroctvích Starého zákona se označuje Mesiáš jako „kníže míru“ (Iz 9,6). Když se Kristus narodil, doprovázel ho andělský zpěv: „A na zemi pokoj lidem dobré vůle“ (Lk 2,14). Apoštoly posílá do světa, aby zdravili lidi: „Pokoj vám!“ (Mt 10,12). A před svým odchodem ze světa je ujišťuje: „Mír svůj vám zanechávám“ (Jan 14,27). Ale přidává k tomu něco, co nám pomůže pochopit větu o meči: „Ne jako dává svět.“ jako u jiných pojmů Bible, tak i zde musíme rozlišovat dvojí úroveň: přirozenou a nadpřirozenou, lidskou a Boží. Mír, máme-li to říci všeobecně, znamená harmonii všech prvků. Palestrinovský kontrapunkt je klasický příklad souzpěvu čtyř hlasů. A přece jej velcí skladatelé nedodržují mechanicky Vědí, že disharmonie tónů dává pravou hodnotu sladění, které následuje. Čím větší umělec kdo je, tím lépe umí využít těchto disharmonií. Bůh pak je umělec nejvyšší. V jeho kolosální harmonii dějin spásy má harmonické místo i meč, který vzat izolovaně, by rozhodně mír rušil.


17.03.2006 - 11:00   JR  
» Mt 10,34 – 11,1

Kdo miluje otce nebo matku víc než mne, není mne hoden
V historii staré mnišské literatury je mnoho příkladů, které ukazují, jak doslova a stroze asketi tento příklad brali. Svatý Teodosij Kyjevský nepřipustil k sobě matku, která ho nakonec vypátrala, když utekl z domu do kláštera. Podle tradice Otců pouště se vzkazovalo rodičům těmito slovy: „Chceš mě raději vidět v tomto životě než po smrti?“ Jednomu egyptskému poustevníku řekli, že mu zemřel otec. Dodal suše: „Přestaň se rouhat, můj (pravý) otec je nesmrtelný!“ To je ovšem ve stylu tehdejších životopisů. Pravda, aby vynikla, se podtrhuje příkladem co nejvíce bizarním. Pravda pak je, že všecko pozemské je obraz nebeského, že tělesné musí dorůstat do duchovního. To platí i v rodinných vztazích. Byzantský autor N. Kabasilas říká, že nám Bůh dal na zemi tak dobré matky, abychom v nich, jako v obraze, snáze pochopili nebeskou matku Marii. Co by nám pak prospěl otec tělesný, kdybychom se neuměli pomodlit: Otče náš,jenž jsi na nebesích? Přirozená láska k rodičům není normálně proti lásce k Bohu. Ale v případě konfliktu dvojí povinnosti má vyšší přednost.


17.03.2006 - 11:00   JR  
» Mt 10,34 – 11,1

Přišel jsem rozdělit otce a syna, matku a dceru. Nepřátelé člověka jsou jeho domácí
Je tu narážka na proroctví Micheáše (Mich 7,6), který vidí,jak se v posledních dnech Jeruzaléma rozdělí všichni proti všem. Je to ovšem krajní disharmonie, ve které s napětím čekáme, obrátí-li se ještě v soulad. Ale Bůh to jistě dokáže. Kromě toho udávají duchovní autoři i jisté psychologické důvody, proč nám na cestě Boží mohou být největší překážkou právě příbuzní a známí. Duchovnímu vzletu brání to, co nás váže a zbavuje svobodného rozhodnutí. Těžko je rodičům připustit, že se syn chce stát misionářem v dalekých zemích, že nechce založit rodinu, ale stát se řeholníkem. Muž, který má manželku, nemůže následovat sv. Františka z Assisi a zříci se všeho jmění. Je-li Boží povolání pravé, pak se zřídka uskutečnění vyšší dokonalosti obejde bez neporozumění v rodině, ve vlastním prostředí. Ale stává se často, že harmonie v těchto případech se dostaví i brzy. Ti, kteří bránili, se nakonec smíří a podle svých možností i napodobí to, čemu z počátku překáželi.


17.12.2005 - 10:25   -ls-  
» Mt 10,26-33

   Jak radikálně zní dnešní slova Pána Ježíše: Nebojte se lidí - vaši duši ublížit nemohou. Vyznejte mne před lidmi! Kdo mne zapře před lidmi, toho zapřu i já před nebeským Otcem! - Opravdu ostrá slova.
   Jak je srovnat s jinými výroky Kristovými, v nichž odkazuje náboženství do komůrky srdce a brojí proti farizejskému stavění vlastní zbožnosti na odiv veřejnosti: - „Když se modlíš, vejdi do komůrky srdce a modli se k Otci v skrytosti!“ „Ať lidé nevidí, že se postíš!“ - „Ať neví tvá levice, co dobrého činí tvá pravice!“ - A najednou příkaz: svou víru musíš ukázat veřejně před lidmi! - Když to neděláš, nemáš žádné společenství s Bohem! - Jak tomu rozumět?
   Jistě byste to dokázali vysvětlit sami - je to jednoduché. Náboženství má dvě stránky: vnější a vnitřní. Proto je tak výstižným symbolem našeho náboženství kříž: jedna linie svislá - od člověka k Bohu; druhá vodorovná - od člověka k člověku.
   Kristova slova o náboženském soukromí platí na vnitřní vztah člověka k Bohu - ten nesnáší publicitu. Kdo se se svou zbožností předvádí, producíruje na veřejnosti, bývá zpravidla fanatik nebo komediant.
   Ale náboženství má i veřejný charakter - vždyť Bůh je pánem celého světa, vesmíru, kosmu, lidstva. Jeho zákony určují mezilidské vztahy. A to je veřejným vyznáním víry v Boha: Když jednáme s lidmi podle Božích zákonů lásky.
   Je důležité pro nás, křesťany, právě v dnešní době, abychom si toto dobře uvědomovali:
   Vyznávat své křesťanství před lidmi, to neznamená ohánět se pateticky zbožnými slovy a citáty z bible. To neznamená stálý protest proti světu kolem sebe. To neznamená stále napadat nevěřící a lidi jiných názorů, než jsou ty naše. To neznamená hádat se o náboženství.
   Vyznávat křesťanství před lidmi znamená žít a jednat podle Božího příkazu: Milovat bližní, být trpělivý s bloudícími, být milosrdný k hříšníkům a špatným lidem.
   Takové vyznání víry svět nejen neodmítá, ale touží po něm, hladoví po něm. Jen si otevřete nedělní noviny a pročtěte si rubriku: „Seznámení“. Dozvíte se tam, koho nebo co lidé hledají: Upřímnou ženu, citově založeného muže, charakterního člověka, partnera se smyslem pro rodinný život, kus porozumění, spřízněnou duši.
   Tohle hledají všichni, i ti, co hlásají, že duše není.
   Svět se neobejde bez dobrých duší, i když duši popírá; svět se neobejde bez lásky, přestože Boha - lásku odmítá.
   A tu je úkol nás, křesťanů, tu je způsob, jak svědčit světu o našem křesťanství. Jít sloužit světu tím, po čem tak touží, tím, co tak potřebuje: lidským srdcem, ochotnou rukou, vlídným slovem, pokojným úsměvem.
   A vy, mladí křesťané, myslím, že jste porozuměli, co od nás Pán Ježíš čeká, a věřím, že právě vy se chutě rozhodnete, naučit se žít a svědčit o své víře tímto krásným způsobem. Zapamatujme si: Vlídná tvář je vyznáním víry v Boha - Lásku.
   Pojďme se nyní přiblížit k tomuto Bohu - Lásce, pojďme poprosit o křesťanskou svobodu od úzkosti a strachu ze zla: Náš Pán už zlo světa přemohl.


17.12.2005 - 10:25   -ls-  
» Mt 10,26-33 / Duša

   „Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo. Duši zabít nemohou.“ - Tak volá Pán Ježíš v dnešním evangeliu. Maso našeho těla se dříve nebo později rozpadne - ať už násilným zásahem nebo samovolnou sešlostí věkem. Ale to nejsme my celí. My jsme víc, přežijeme zánik svého hmotného těla, tělesnou smrt, my jsme lidská osobnost, my máme duši.
   Každá zmínka o lidské duši narážela donedávna na odpor. Často se citoval výrok kteréhosi sovětského chirurga: „Rozpitval jsem celého člověka, ale žádnou duši jsem v něm nenašel.“ Teologové také neradi slyšeli, když někdo říkal, že člověk se „skládá“ z těla a duše.
   My starší jsme to tak v náboženství jako děti říkali, ale nám to potíže nedělalo. Brali jsme to jako obdobu buchty. Nevím, jestli vy , děti, to ještě také tak říkáte. My jsme říkali „duše“ tomu dobrému, co bylo uvnitř v buchtě, - náplni. Když je to tak u buchty, - proč by nebyla nějaká dobrá náplň, nějaká duše i v člověku?
   Humorná byla i situace těch psychologů, kteří existenci duše odmítali, ač její jméno bylo v názvu jejich vědy. Řecké slovo psyché znamená česky právě duši. Jejich psychologie byla věda o duši, která podle nich neměla existovat.
   V současné době všechny tyto rozpaky kolem pojmu „duše“ patří už minulosti
Teologové chápou duši v původním biblickém smyslu, ne jako vězně lidského těla, ale jako princip člověkova člověčenství, osobnost. A duši v tom smyslu nemůže zavrhovat ani psychologie.
   Akademik Josef Charvát píše v knize: „Člověk a jeho svět“, že ve výzkumu mozku jsme asi tak daleko, jako byli hvězdáři za časů Koperníkových. Ale tolik už víme, že kromě světa vnějšího máme i svět vnitřní, který nevidíme, který je téměř nedostupný materiálním měřítkům. A jsou-li hmota a energie nezničitelné, proč by to také neplatilo pro tuto duševní stránku člověka? Platí-li zákon o zachování energie, proč by neplatil zákon o zachování informací? Je tedy podivná představa, že by po naší smrti mělo beze stopy zaniknout naše vědomí, náš duševní, náš vnitřní svět. - K takovým úvahám dozrál před svou smrtí i předseda socialistické Akademie věd.
   Pokusme se tedy sledovat, co tím míní Pán Ježíš, když říká, že duši zabít nelze, že je nesmrtelná.
   Co je to lidská duše?
   Co je to lidská duše? Kdybyste prostudovali vědecké práce přírodovědců, moudré knihy filosofů, zbožné folianty teologů a hledali v nich přesnou a úplnou odpověď na otázku, co je to lidská duše, co je to člověk, - zjistíte, že člověk zůstává sám sobě stále tajemstvím.
   Křesťanská teologie se tomu ani moc nediví, ona ví ze zjevení Božího v Písmu, že člověk je obrazem, podobou Boha, který je tajemství samo.
   Původcem představy, že duše je vězněm těla a smrtí se osvobodí, je řecký filosof Platón. Ale už jeho žák Aristoteles hlásal jednotu lidského těla a duše.
   Byl v tom zajedno se starozákonním Izraelem. Ten také neznal rozdělování člověka na tělo a duši: Člověk je „prach země“ - oživený „dechem“ Božího života.
   Nový zákon vychází v podstatě ze starozákonních představ. Svatý Pavel si nedovede představit lidský život bez těla.
   Také v Apoštolském vyznání víry stojí: „Věřím v těla vzkříšení“ - s tím „tělem“ se míní nejen hmota lidského těla, ale celý člověk.
   Svatý Tomáš Akvinský vyjadřuje spojitost těla a duše výrokem, že duše je formou těla.
   Na otázku, co je to duše, můžeme tedy odpovědět s teologem, že je to Boží princip lidského života. Anebo s psychology, že duše je člověkova osobnost. Anebo s biblí, že je to Boží dech, Boží podoba v člověku.
   A na otázku, co je to člověk, můžeme odpovědět, buď že je ztělesněný duch, nebo že je produchovnělé tělo (kard.Ratzinger).
   Co je to nesmrtelnost duše?
   Když duše a tělo tvoří jednotu, padá stará představa, že smrt je odloučením duše od těla. Smrt je tedy událost, která postihuje celého člověka.
   Jak je to tedy s nesmrtelností duše?
   Filosofové vysvětlují nesmrtelnost duše její jednoduchostí. Nemůže se rozdělit, nemůže se rozpadnout, nemůže tedy zaniknout.
   Teologové to umějí vysvětlit pěkněji. Člověk nemůže zaniknout, protože ho Bůh zná a miluje. A jestliže každá láska tíhne k trvání, tu Boží láska trvalost nejen chce, ale i působí.
   Řekněte sami, není to krásné pomyšlení: Já nezaniknu, protože Bůh o mně ví, stvořil mě a má mě rád. Jsem Boží majetek, a proto nezaniknu. Mohu na Boží lásku odpovědět svou láskou, mohu uvěřit: „Kdo v Syna uvěří, ten už má život věčný“, říká evangelista Jan (3,15).
   Věřím v život věčný.
   Víra v nesmrtelnost je pro nás, křesťany, radostnou jistotou. Ale i po všem, co jsme si tu pověděli, víra v nesmrtelnost zůstává dál věřením a ne věděním. Nelze ji prokázat vědeckým pokusem. Žádný chirurg nenajde duši jako orgán v lidském těle. Nikdo neprokáže pokusy v laboratoři, že duši nelze zabít, rozbít, že je nesmrtelná. Je a zůstane součástí naší víry v Boha, součástí našeho Kreda, že věřím v těla vzkříšení a v život věčný. Je součástí víry, že Bůh našeho počátku - Stvořitel, je také Bohem našeho konce - Bůh Dovršitel. Že Bůh je Alfa i Omega.
   V této souvislosti jsem slyšel už nejednou skeptickou otázku: Stojí však člověk vůbec o to, aby žil věčně? Kdo je se svým životem natolik spokojen, aby ho neděsila představa věčného trvání vztahů, situací a trablů, co jsme si nadrobili? Cožpak třebas Čapkovo drama „Věc Makropulos“ nevyjadřuje za všechny hrůzu z představy takového života?
   Zde se jedná o nedorozumění.
   To, co nám Kristus nabízí, když slibuje věčný život, není věčný život náš, ale věčný život jeho, účast na jeho životě lásky.
   Shrňme si, co je radostnou zvěstí dnešního slova Božího: Duši zabít nelze. Lidská osobnost je nesmrtelná Boží láskou. Co nás tedy čeká, až dojdem na konec tohoto života? - Nic? - Ne! Vše - to jest: Bůh!
   Pojďme společně vyznat, že věříme v Boha Stvořitele, že věříme v Boha Dovršitele, že věříme v život věčný. Amen.


16.12.2005 - 15:43   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Mt 10, 24-33

      Pán Ježiš nás trikrát uspokojuje: Nebojte sa. Jasne tiež hovorí, o aký druh strachu či odvahy mu ide: o odvahu vyznávať svoje náboženské presvedčenie. On sám, hlásajúc odvážne svoju pravdu, zaplatil to prenasledovaním, ba dokonca smrťou - a, ako zdôrazňuje, učeníci takéhoto Učiteľa nemôžu rátať s nejakou úľavou.
      Možno naivne sme si dovolili nahovoriť falošnú zásadu, že viera či náboženské vyznanie - sú súkromnou vecou. Nemôžu byť však súkromnou vecou, pretože aj mimovoľne musia vplývať na celé naše vonkajšie správanie. Práve o tomto hovorí Pán Ježiš, že nič nie je skryté, čo by sa neodhalilo. Prímas Stefan Wyszynski kedysi povedal: Svet potrebuje kritérium viery, ktorá je síce skrytým darom, ale spoločenský život v Cirkvi vyžaduje, aby sme toto kritérium prejavili slovami a skutkami.
      Musí sa nás nepríjemne dotýkať fakt, že katolícka Cirkev sa stala akýmsi obliehaným táborom, uzatvorenou pevnosťou, na ktorú sa útočí, akoby obrannou strážnou vežou — ale je to naša vina: stále sa cítime atakovaní, ohrození ateistami, komunistami, voľnomyšlienkármi, slobodomurármi svedkami Jehovovými a Boh vie, kým ešte. A predsa máme uistenie, že brány pekelné nás nepremôžu. Ohrozeným sa môže cítiť niekto, kto je slabý, a slabí - to nie sme! Ak sa už cítime ohrození - tak najúčinnejšou obranou je postoj pozitívneho svedectva, aké vydávame Kristovi slovami a skutkami. Samozrejme, nejde o to, aby sme, naopak, sami sa stali agresívnou stranou, ale aby sme zhodne s dnešným odporúčaním dokázali zjavené nám pravdy hovoriť na svetle a rozhlasovať zo striech, čiže v podmienkach nášho otvoreného verejného života.
      Za tieto pravdy Kristus prináša pred našimi očami svoju smrť ako obetu.


16.12.2005 - 15:43   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Mt 10 ,34-11,1

      Čo nás možno najviac udivuje, ba dokonca znepokojuje vo výpovedi Pána Ježiša, ktorú sme čítali - to je tá predpoveď: Prišiel som postaviť syna proti jeho otcovi, dcéru proti matke, nevestu proti svokre... Žeby takéto slová mohli vyjsť z úst toho, ktorého prorok nazval Kniežaťom pokoja (Iz 9,5), pri ktorého narodení anjeli zvestovali pokoj ľuďom, ktorý nazýval blahoslavenými tých, čo šíria pokoj? Ukazuje sa však, že okrem blahoslavenstva pokoja existuje blahoslavenstvo nepokoja; je to blahoslavenstvo pre tých, ktorí milujúc Krista viac než otca a matku, dokážu sa v mene pravdy a spravodlivosti postaviť dokonca proti svojim najbližším. Kedysi starý Simeon, keď držal Dieťa v náručí, predpovedal, že sa stane znamením, ktorému budú odporovať.
      Pretože okolo postavy Krista nemožno prejsť ľahostajne: možno ho alebo milovať, alebo nenávidieť. Jeho postava vstupuje do najzákladnejších vecí, do vecí samotného cieľa, zmyslu a programu života. Okolo týchto vecí vznikajú čoraz úpornejšie spory, ktoré stavajú dokonca syna proti otcovi a dcéru proti matke. Ale tiež nemožno dosiahnuť pravý pokoj s blížnymi, hoci aj s najbližšou rodinou, za cenu porušenia Božích prikázaní a odmietania Bohu toho, čo mu patrí; vtedy totiž porušujeme vlastný vnútorný pokoj, pokoj svojho svedomia.
      Blahoslavený, kto pre lásku ku Kristovi má odvahu postaviť sa proti svojmu okoliu; ešte viac je blahoslavený ten, kto to vie urobiť v duchu žičlivého dialógu, úcty, pochopenia, odpustenia.
      Keď počujeme pred svätým prijímaním Kristove posvätné slová: Svoj pokoj vám dávam - snažme sa pochopiť, že nie je to tzv. svätý pokoj za každú cenu.


12.12.2005 - 19:59   -ls-  
» Mt 10,26-33

   Občas se někde ozývá tvrzení , že víra v Boha vznikla ze strachu. Člověk se bál neznáma a tak mu dal jméno, aby je mohl oslovit modlitbou, aby je mohl usmířit obětí a naklonit si.
   Kdo takhle soudí, nic nepochopil z hlubin víry v Boha.
   Ze strachu roste úzkost, zoufalství, ale ne naděje či víra.
   Víra roste z opačných semen, než je strach: totiž z důvěry. Uvěřím tomu, komu mohu důvěřovat.
   A komu můžeme na tomto našem světě důvěřovat?
   Říká se, že naše dvacáté století je nejhorším stoletím lidstva. - Ono jistě každé století zakusilo své hrůzy, ale jedno je jisté: V žádném století se vraždění, násilí, zlo, nepáchalo tak systematicky, tak masově, v tak velkém stylu, jako ve století našem.
   Technika a psychologie daly do rukou jednotlivců obrovskou moc zbraní a propagandy, možnost snadného ovládání a manipulování lidových mas.
   Kdo čekal, že násilí skončí s první světovou válkou, zklamal se. Kdo čekal, že násilí skončí s druhou světovou válkou, zklamal se. Na šachovnici světa se změnily figurky, změnila se jména, zlo zůstalo.
   Kdo je tím vinen?
   Našli si viníka a postavili ho na lavici obžalovaných: Ježíš Kristus je tím viníkem. Jeho náboženství selhalo při řešení světových problémů. - Aby nemuseli hledat vinu ve špatném myšlení, v lidských loutkách, které jsou nástroji zla, - vlečou na soudnou stolici Ježíše Krista.
   Pro Ježíše není lavice obžalovaných nic nového. Přivedli ho na ni jeho současníci rozhodnuti udělat s ním krátký proces a zprovodit ho ze světa.
   Naše století nezůstává pozadu s křikem: Kristus je vinen za všechnu bídu ve světě! Jeho náboženství je jedem, opiem lidstva! Pryč s ním, na kříž s ním, hoden je smrti!
   Francouzský spisovatel, poctěný Nobelovou cenou, Francois Mauriac, se kdysi zamýšlel proč je Kristus stále tak fanaticky obviňován a odsuzován. Píše: „Tolik zla na světě, to je člověku nepochopitelné, nevysvětlitelné. Tajemství existence zla - velké neznámé X - stačí jen trochu pootočit, a má podobu kříže. Kristův kříž je symbolem všeho zla, co lidstvo trpí.
   Celý život Ježíšův byl zápasem se zlem. Konec jeho života byl obklopen nenávistí. Byl to pekelný koncert zla, ve kterém hrál každý na svém nástroji: Barabáš, Pilát, Herodes, Annáš, Kaifáš, spoluukřižovaný lotr, úředníci velekněze, vojsko, celý národ. Ten koncert trvá.
Kristův kříž je věčné Dnes. Každá lidská bolest nese na sobě pečeť příslušnosti ke kříži Kristovu. Buď se trpící člověk přidá do koncertu rouhačů pod křížem, nebo připojí své trápení k Ježíšovu kříži.“
    A Mauriacova úvaha končí vyznáním:
   „Na světě je příliš mnoho krásy a dobra, než abych mohl pochybovat o dobrém Bohu a jeho lásce k lidem. Ale na světě je také příliš mnoho zla, než abych mohl pochybovat o realitě lidského hříchu, o lidské vzpouře proti Bohu. Bez víry v Kristův vykupitelský kříž a jeho obětující se lásku lidstvo nikdy záhadu zla na světě nepochopí a nezvládne.“
To je cesta k zvládnutí lidské bolesti a strachu: Postavit svou víru v Boha mezi sebe a strach. Schoulit se do dlaně Boží. Uvěřit Bohu.
   Uvěřit Bohu, který nás každého stvořil jako jedinečný unikát mezi vším lidstvem. Každá linie na tvé dlani je tak jedinečné, že se u žádného člověka mezi miliardami lidí neopakuje. Každá čárka na špičce tvého prstu je jedinečná, nikde se neopakuje. Ty celý jsi jedinečný na celém světě. Tak tě stvořil Bůh, tak si dal na tobě záležet. Lidé mohou převzít tvou práci, ale nahradit tě nemohou. Jsi nenahraditelný. Když tě Bůh takto stvořil, nenechá tě padnout. Ví o tobě, můžeš mu důvěřovat.
   Paul Claudel, také nositel Nobelovy ceny za literaturu, kdesi napsal, že víra v Boha se podobá pochodni: Čím pevněji a výš ji třímáš, tím lépe zahání temnoty kolem tebe.
   S tímto obrazem svítící pochodně víry předstupme před Boha: Věřím...


08.07.2005 - 09:49   Angelo Scarano  
» Mt 10,37-42

      Poslední část řeči k vyslaným apoštolům se dotýká bolestné skutečnosti rozdělení v rodině kvůli evangeliu. Ne všichni totiž přijmou Krista, a proto se v mezilidských vztazích vyskytnou napětí, ba dokonce i nepřátelství (viz předcházející verše 34-36). Samozřejmě je v takových situacích „jednodušší“ couvnout a postavit na vedlejší kolej evangelium, aby se odstranily příčiny napětí. A před tím Kristus varuje: kdo takto jedná a upřednostňuje falešný pokoj ve vztazích, není pravým učedníkem (toto varování je adresováno všem učedníkům, nejenom poslaným misionářům – to nám napovídá uvozovací „kdo“, resp. „kdokoliv“ na začátku každého verše).


08.07.2005 - 09:48   Angelo Scarano  
» Mt 10,37-42

      Rozdělení a nevraživost nejbližších nesmí způsobit, že by se věřící odklonil od Krista. Rodinné vztahy, tak důležité ve všech kulturách (a v Izraeli důležitější než v našich zeměpisných šířkách) nemají být přednější než vztah ke Kristu. Láska k příbuzným nemá být silnější než láska ke Kristu: láskou se nemíní „cit“, ale oddanost, která se projevuje rozhodnutím v určité situaci. Kdo si v takové chvíli cení více svých nejbližších, ukazuje, že nestojí tolik o Krista, tj. že ho není hoden. Rozhodnout se pro Krista může být někdy skutečně „křížem“: slovo kříž symbolizuje odumírání sobě, výhodám, ale někdy i přirozeným vztahům. Kříž byl v římském světě (do kterého patřil v té době i Izrael) výmluvným symbolem smrti, ba dokonce smrti potupné a velmi bolestné. Slavný řečník Cicero řekl, že už samotné slovo „kříž“ má být daleko od rtů římských občanů. Právě symbol kříže velmi příhodně vypovídá o tom, jak bolestné může být „odumírat sobě a nejbližším“ při střetu kvůli evangeliu. Učedník musí někdy zakusit pohrdání a výsměch – a i toto vyznívá ve slově „kříž“ (vzít kříž tedy v žádném případě neznamená přijmout „běžné problémy“, vlastní slabosti, či nemoc – v tomto významu se to používá dnes, ale ne v biblické mluvě!). A že se jedná o „kříž“ smrti a potupy kvůli Kristu (a ne o kříž „každodenních starostí“), to nám potvrzují i slova „…a nenásleduje mě“ (navazují na větu „kdo nebere svůj kříž“! – v. 38): tato „potupná smrt kříže“ jde ruku v ruce s následováním Krista, s věrností jeho učení a příkladu. A další potvrzení, že kříž znamená odumírání kvůli věrnosti Kristu (a ne „přijetí problémů“), máme ve verši 39: „kdo ztratí svůj život pro mě…“. Odmítnout nepříjemnosti kvůli evangeliu (tj. odmítnout kříž) znamená najít život, čili výhody, falešný klid. Takové výhody však nemají trvání, kdežto „nevýhody“ kvůli Kristu se promění v plný život.
      Od těchto výroků, vztahujících se ke všem křesťanům bez rozdílu, se evangelista vrací k specifickému poslání misionářů (v. 40-42). V této krátké závěrečné části se pozornost soustřeďuje na přijetí těchto hlasatelů. Takové přijetí nezůstane bez odměny: jestliže se slibuje odměna za pohostinství poskytované těmto misionářům, pak se tím nepřímo sděluje, jak důležité je jejich poslání. Hned verš 40 odhaluje vztah mezi učedníky a Ježíšem na jedné straně, a Ježíšem a Otcem na straně druhé. Přijímat zde neznamená jen poskytnout určité zázemí, ale zároveň uznat samotné poslání, ba i poselství hlasatele (proto se připojuje odůvodnění: „kdo přijímá … protože je to prorok, spravedlivý, můj učedník“). Tím poselstvím je evangelium, proto neudivuje, že přijetí hlasatele je zároveň přijetím Krista. Můžeme však nacházet i další důvod, proč přijímání zvěstovatele je i přijetím Krista: rabíni měli známou zásadu „poslaný je jako samotný posílající“. Ten, kdo je poslaný, představuje a zastupuje samotného posílajícího (proto i Kristus „zastupuje“ Otce), protože je jakousi prodlouženou rukou posílajícího.
      A jaké konkrétní důsledky přináší přijetí poslaného, dokládají verše 41-42: přijetí proroka (spravedlivého, učedníka) se neobejde bez odměny. Proroci vykonávali v prvotní církvi velmi důležité poslání, protože v moci Ducha hlásali Boží slovo, které se někdy týkalo i budoucnosti (proroci byli považováni za autentické hlasatele Božího slova, něco jako v dnešní době biskupové). Slovem spravedliví jsou míněni ti, kdo žijí podle „nové spravedlnosti“ zjevené v evangeliu (jinými slovy: spravedliví jsou ti, kdo žijí podle Kristových slov; u Matouše slovo „spravedlnost“ označuje skoro vždycky evangelium).
      Trochu nejasný je smysl vět: „dostane odměnu proroka“ (resp. spravedlivého). Jedná se o podíl na odměně, kterou obdrží prorok či spravedlivý v „poslední den“? (Tento výklad je odzrcadlen v liturgickém překladu: „dostane odměnu jako prorok, jako spravedlivý“) Nebo se jedná o odměnu od proroka, či spravedlivého? (Tou odměnou je ta samotná zvěst, kterou hlasatel obdaří dobrodince.)
      Odmítnout Kristova vyslance pak znamená odmítnout Krista, a následky toho se projeví „v poslední den“ (10,14-15: „A když vás někdo nepřijme a nebude chtít slyšet vaše slova, vyjděte ven z toho domu nebo města a setřeste prach svých nohou. Amen, pravím vám, lehčeji bude zemi sodomské a gomorské v den soudu, než tomu městu.“). Učedník – hlasatel je také nazýván „maličký, nepatrný“ (v. 42), protože se podřizuje Kristu a jeho slovu (označení „maličký“ je běžné v evangeliích, srv. Mt 18,6; Lk 17,2). I pouhý pohár vody je dostatečným znamením přijetí: toto znamení je ještě výmluvnější v suchém palestinském klimatu, kde je nedostatek vody. Slavnostní „amen, pravím vám“ je stvrzující pečetí, že odměna je určitě zajištěna a „nemine“. Z těchto slavnostních příslibů je zřejmé, že přijetí hlasatele je dokonce podílem na misijním poslání (jak dosvědčuje i 3 Jan 1,8: „Proto jsme povinni takových (misionářů) se ujímat, abychom měli podíl na práci pro pravdu.“).


08.07.2005 - 09:48   Angelo Scarano  
» Mt 10,37-42

      „Kdo miluje matku nebo otce více než mě, není mě hoden“. Nesmíme zapomenout, že tato slova jsou zarámována slovy o střetu s nejbližšími kvůli Kristu: tyto střety jsou „hodinou pravdy“, zda se přiklonit ke Kristu… či k člověku. Pro dnešního člověka není tak neslýchané postavit se proti rodičům („hájit vlastní názor“), avšak slova z evangelia vyzněla jinak v tehdejší židovské společnosti, která víc než ta naše ctila vztah a poslušnost vůči rodičům: Kristův nárok vyzněl jako revoluční. Někdy může být náročné zachovat věrnost evangeliu i za cenu nepochopení rodičů, avšak je často těžší jít proti proudu v okruhu nejbližších přátel a kamarádů, kteří mohou pro nás znamenat víc než rodiče. Kdybychom dávali najevo, že bereme vážně evangelium, nepřišli bychom o jejich přízeň? Nesmáli by se nám? Nepřestali by s námi komunikovat? A nepociťujeme třeba stejnou potíž ve vztahu k nevěřícímu partneru, kterému se snažíme ve všem vyhovět (a třeba zapomenout na evangelium), jen abychom nepřišli o jeho náklonnost? Domníváme se, že přiznat své barvy a nepřistoupit na kompromisy by neznamenalo „konec vztahu“?
      Kdybychom v současné době chtěli aktualizovat Kristova slova, tak bychom museli dnešní evangelium trochu poupravit: kdo miluje svoje rodiče, přátele, známé, ba i partnera víc než mě, není mě hoden. Upřednostnit druhé lidi před Kristem může znamenat najít „životní naplnění“: dobré společenské postavení, citové naplnění, lidské zázemí. A postavit Krista na první místo může někdy znamenat přijít o takové výhody, „ztratit život“. A to není atraktivní. Avšak toto je jen „první polovina příběhu“. Druhá polovina obsahuje „happy end“, resp. „tragický konec“: dočasná ztráta se promění v zisk, zisk ve ztrátu. Dočasná seberealizace bez Krista se promění v prázdnotu a frustraci. A naopak. Není totiž žádný skutečný život bez Krista. Následovat Krista bezesporu něco „stojí“: nezapomeňme však, že „vydanost“ Kristu neznamená jen „výdaje“, ale i „příjmy“. Pravda, tato vydanost je někdy „nákladnou záležitostí“ – ale copak v běžném životě nejsme ochotni velkoryse investovat tam, kde o něco opravdu stojíme (partner, kariéra, dům …)? A Kristus nám za to nestojí?


11.06.2005 - 10:12   Angelo Scarano  
» Mt 10, 26-33

      Máme tu pokračování Ježíšovy řeči k apoštolům (celá 10. kapitola obsahuje jednu dlouhou řeč s různými pokyny a povzbuzeními pro tyto první misionáře).
      Celý úryvek je nesen úvodními slovy: „Nebojte se lidí“. Všechny následující výroky motivují k nebojácnému zvěstování Krista, navzdory nepřijetí a úkladů ze strany lidí. Centrálnost tématu „nebojte se“ zřetelně ukazuje toto stručné schéma:
      1) zvěstování toho, co je skryté:
            26 – obecný princip vyjádřený dvěma paralelními výroky (výrok „nic není tak tajného, že by to nebylo odhaleno“ je paralelní k „nic není tak skrytého, že by to nebylo poznáno“)
            27 – specifická aplikace uvedeného obecného principu, opět ve dvou paralelních větách (ve tmě – do ucha, na světle – ze střech)
      2) povzbuzení k neohroženosti:
            a) koho se nebát (lidí – 28a)
            b) koho se bát (Boha – 28b)
      3) dva příklady ze života, které ukazují, že je nesmyslné podlehnout strachu, protože Bůh se stará a pečuje o učedníky
            a) vrabci (v. 29.31b)
            b) vlasy na hlavě (v. 30)
      4) překonat strach myšlenkou na Kristovo přiznání u „nebeského soudního dvora“ (v. 32-33):
            a) pozitivní: přiznání učedníka ke Kristu – přiznání Krista k učedníku
            b) negativní: zapření učedníka – Kristovo zapření učedníka


11.06.2005 - 10:12   Angelo Scarano  
» Mt 10, 26-33

      Evangelium, dosud zahalené a ponechané v tajnosti, má být zvěstováno skrze hlásání učedníků. Toto veřejné hlásání je jistým způsobem nezvratné, jak nám dosvědčuje výrok: „neboť není nic zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude poznáno.“ (v. 26 – tak ekumenický překlad). Liturgický překlad překládá tento verš velmi nešťastně: „Nic není tak tajného, že by to nebylo odhaleno, nic skrytého, že by to nebylo poznáno.“ Tento překlad neodpovídá jednak gramatickému tvaru použitých sloves (řečtina používá budoucí čas!), jednak kontextu: zde nejde o to, že by žádná sebeskrytější myšlenka či skutek nebyly jednou odhaleny (u Božího soudu?), ale spíš o to, že zahalené evangelium (zvěstované ve tmě a do ucha – v. 27) bude odhaleno a poznáno (hlásáno ze střech – v. 27).
      Tam, kde se bude hlásat evangelium, je možné očekávat odpor. Hlasatel však nesmí podlehnout strachu. Evangelium má být hlásáno a Bůh se jistě postará o své služebníky. Strach je velmi přirozený obranný reflex každého člověka, tedy i učedníka, proto Kristus uvádí další důvody, jež relativizují strach z lidí a ze smrti. Člověk je víc než tělo, má i duši (zde je Matouš očividně ovlivněn helenizovaným židovstvím, které chápe člověka jako bytost z těla a duše, viz Mdr 16,13-14; 2 Mak 6,30). Lidé nemají moc nad duší, nad vnitřním životem jednotlivce, proto není třeba se jich bát, ale spíš Boha. Je třeba zdůraznit, že se nejedná o „strach“ z Boha, ale spíš o bázeň, která v biblickém pojetí zahrnuje úctu a poslušnost vůči Božímu slovu. Strach z obyčejné smrti má být překonán starostí, aby člověk nepodlehl pravé smrti – v údolí smrti, tj. v Gehenně (liturgický překlad „v pekle“). Gehenna, neboli údolí Hinnom (srv. Joz 15,8; 18,16), bylo opovržené místo na jihozápadě od Jeruzaléma, kde se kdysi obětovaly lidské oběti bohu Molochovi (srv. 2 Kr 23,10). V pozdější době zde bývali pochováváni vyobcovaní. Toto údolí se tak stalo výmluvným obrazem „trvalé smrti“, jak dosvědčuje i evangelní text. Tuto smrt nemusíme chápat jako úplné zničení těla i duše (tak např. adventisté), ale jako radikální protiklad života u Boha: ne-život bez Boha je spíš smrtí než „jakýmsi životem“. Proto mluví-li se v Bibli o smrti těch, kdo nepřijali společenství s Bohem, nemusíme mít na mysli anihilaci (tj. úplné zničení člověka), ale naprostý protiklad k životu, který se nejpříhodněji může označit slovem „smrt“. Větu „Bůh má moc zahubit tělo i duši“ nesmíme vyložit tak, že by Bůh z nenávisti uvrhl do pekla své protivníky (Bůh nezná nenávist!). Spíš tomu rozumějme v tom smyslu, že Bůh je pánem života i smrti a jako jediný smí připustit k životu. Přes brány vedoucí k životu pustí ty, kteří stojí o společenství s ním (ne ty, kteří ho odmítají – Bůh nechce odporovat lidské svobodě).
      Učedník se při hlásání evangelia nemusí bát, protože Bůh se stará o ty nejmenší detaily: jak o „bezcenné vrabce“ (co se týče zvířat určených k obživě, na trhu byli nejlevnější právě vrabci, dva vrabci se prodávali za šestnáctinu denáru, tj. za šestnáctinu denního platu), tak o vlasy na hlavě. Jestliže se Bůh stará o tyto bezcenné maličkosti, tím spíš o učedníka, který má mnohem větší cenu!
      Velká důležitost svědectví je nyní ještě silněji potvrzena dvěma posledními výroky (32-33). Veřejné vyznání Krista (snad v kontextu soudní obhajoby) má jako důsledek to, že i Kristus se přizná „před nebeským dvorem“ (Otce i andělů). A samozřejmě platí i opak: zřekneme-li se Krista, on se k nám nepřizná (jiným slovy: rozhodneme-li se odejít od něj, on nás nedonutí, abychom přebývali v jeho společenství „na věčnosti“). Není možné si zvolit střední cestu či neutralitu: volba pro Krista či proti němu je tak výlučná a zásadní, že není možné „zůstat jen nezávislým pozorovatelem“. Je jasné, že je zde řeč o soudu eschatologickém, na konci věků – soud, který bere v potaz naše konečné rozhodnutí, ve kterém setrváme až do konce života. Jinak i zřeknutí se Krista (apostaze) je odpustitelné: Petr zapřel Krista třikrát, a dosáhl odpuštění – Kristus mu zůstal věrný.


11.06.2005 - 10:11   Angelo Scarano  
» Mt 10, 26-33

      Není lehké se poctivě „poprat“ s tímto evangelním úryvkem. Jsou v nás skryty mnohé zábrany, které nám nedovolují „vidět a slyšet“ Ježíšova slova bez zkreslujících brýlí a šumů. Pokud patříme například k té generaci, která má ještě čerstvě v paměti komunistickou dobu, nevybaví se nám spíš ostražitost, že nesmíme dát druhým najevo, že jsme křesťany? Strach, že se o nás nesmí rozšířit, že chodíme do kostela, protože jinak to bude zlé? A pokud jsme třeba „nechali v šuplíku“ tyto vzpomínky, nestačí otevřít noviny a začíst se do některých článků proti ziskuchtivé církvi? Proti zajímavému, ale jinak neaktuálnímu evangeliu? Jak máme pak odhodit ty obavy, že se nám nebudou vysmívat (a to v nejlepším případě)? Anebo není nám spíš vlastní nemluvit o svém „náboženském přesvědčení“ a nechat ostatní na pokoji? „Neovlivňovat“ jejich svobodu? Anebo není nabíledni ještě „prostší“ námitka, že se prostě stydíme přiznat se ke Kristu? Že nevíme, jak „to říct“ a „co říct“? A pokud jsme sečtělí, vynoří se možná „intelektuálnější“ námitka, že v době prvotní církve nebylo tak divné mluvit s druhými lidmi na náboženské téma, koneckonců všichni něčemu věřili – ale dnes? A v naší kulturní oblasti?
      Možná jsme nevyčerpali všechny možné námitky proti Ježíšovým slovům o neohroženém vydání svědectví. Nicméně jedno je jisté. Ve všech dobách měli křesťané strach přiznat se ke Kristu. A v některých obdobích bylo toto veřejné přiznání zaplaceno draze, vlastním životem. A ne všichni byli tak odvážní, že nezapřeli Krista. Jinými slovy: ty naše těžkosti s vydáváním svědectví zakoušeli i lidé jiných kultur a prostředí. Všichni bez rozdílu se s tím museli konfrontovat – a to poctivě.
      Nakolik je důležité vystopovat tyto různé zábrany, které by nám nedovolily přijmout Kristovo slovo nefalšovaně, natolik je ještě důležitější nezastavit se u těchto „kořenů našich obav“, ale vypořádat se s nimi. A k tomu poslouží dnešní evangelium. Ježíš velmi dobře věděl, co je v člověku, nebylo mu skryto, jak hluboko v nás vězí kořeny našich strachů, a proto poskytuje několik léků na naši strnulost a němotu. Jeho slovo je účinnou protilátkou na všechny ty viry, které „nás infikují strachem a uzavřeností“. Anebo jinak: Ježíš mečem svého slova odtíná ty konkrétní provazy strachu, které nás spoutávají a nedopřávají svobodu.
      Jedno je slovům dnešního evangelia společné: Bůh je větší a silnější než to, co mi mohou způsobit lidé. A v jeho očích mám takovou cenu, že mám spočteny všechny vlasy na hlavě – řečeno jinak, Bůh vidí a stará se o všechny maličkosti mého života. Nejsem mu lhostejný. Proto mi také daroval Ježíše Krista, slovo evangelia, které přináší život. A jestliže „přiznání se ke Kristu, k evangeliu“ je provázeno slibem, že i samotný Kristus se bude k nám znát před Otcem, pak toto svědectví zřejmě není maličkostí, ani „volitelným přídavkem“, ale „nutnou výbavou“ každého křesťana. Nemá být křesťan kvasem? Solí? Světlem? Někdy k tomu stačí skutky, ne však vždycky. Je pro nás evangelium slovem života? Pak si jej samozřejmě nenecháme pro sebe.
      Nakonec – způsoby vydávání svědectví budou přizpůsobené okolnostem a prostředí. Tyto formy se budou lišit také podle obdarování každého jednotlivce (ne každý je povolaný zvěstovat evangelium neznámým lidem, všichni však máme tu výsadu, že můžeme obdařit lidi ze svého okolí svědectvím o Kristu, jak skutky, tak slovy). Jedno však zůstává – je nesmyslné zapřít Krista, neznat se k němu a k jeho slovům (od toho je třeba odlišit – „budou-li vás pronásledovat, utečte jinam“, Mt 10,23). Zapřít Krista v podstatě znamená zapřít sebe sama, ztratit sebe, svoji identitu. A to nevede k ničemu dobrému, jen k chaosu a zmaru. A to nám koneckonců říká i samotný Kristus.


03.08.2004 - 13:01   pd  
» Mt 10, 39

Apoštoli často videli Rimanov, ktorí obsadili ich krajinu, ako trestali smrťou na kríži svojich vlastných ľudí. Slová nášho Pána pripomínali zvyk, podľa ktorého zločinci museli niesť svoj kríž, na ktorom mali byť ukrižovaní. Kríž bol vrcholovou udalosťou jeho života, prvoradým dôvodom jeho príchodu, preto pozval svojich učeníkov, aby sa dali ukrižovať. Je nemysliteľné, aby ich pobádal k výkupnej smrti, keby ju nechcel sám pre seba ako Baránok, určený na obetu od počiatku sveta. Peter a Ondrej neskôr pochopili, na čo v ten deň myslel, keď boli aj oni ukrižovaní.
Kríž nebol nijakou náhodou v jeho živote; a nebude náhodou ani v živote jeho nasledovníkov.


19.06.2004 - 13:39   PaedDr. František Dancák  
» Mt 10, 32

      Sv. Polykarp, biskup a mučeník, žiak apoštolov, bol za svoju vieru odsúdený na spálenie. Pred svojou smrťou velebil Boha slovami: „Velebím ťa, Bože, že si mi v tento deň dal podiel v počte svojich mučeníkov.“ Takto aj zomrel ako 86-ročný a vydal svedectvo živej lásky k Cirkvi Pána Ježiša.
      Verejné svedectvo viery žiada Ježiš od svojich učeníkov. Náboženstvo je síce predovšetkým osobným vzťahom jednotlivca k Bohu, avšak je potrebným svetlom pre celý svet a každý kresťan je z lásky k ľudstvu povinný slovom i svojím životom vydávať svedectvo pre Boží dar spásy. Božie posolstvo nie je pokútnou náukou tajných krúžkov a šeptanou propagandou nejakého podzemného hnutia. Je darom Božej lásky pre všetkých ľudí dobrej vôle. Kresťan je preto povinný vydávať svedectvo, pretože je prostredníkom Božej lásky k svetu.


23.08.2003 - 10:27   Homiletik  
» Mt 10, 34

      Ježiš Kristus hovorí síce o rozdelení „mečom a ohňom“ (porov. Mt 10, 34), ale to treba rozumieť tak, že tí, čo uverili, nebudú útočiť na tých, ktorí ho nepočúvajú a neveria. Ich zbraňami bude disciplína, príklad, odpustenie a láska. Triumf evanjelia odstráni všetky konflikty a rozpory človeka proti človeku, rodiny proti rodine, triedy proti triede a národa proti národu. Ak evanjelium v prvom momente sa zdá byť príčinou rozdvojenia a nesúhlasu, vina nie je na strane pravdy, ktorú evanjelium učí, ale v tom, že tieto pravdy sa ešte neuskutočnili. Kristus – prvorodený medzi bratmi (porov. Rim 8, 29) – zakladá vnútorné kráľovstvo. Ono je v našom vnútri. Obnovuje ľudskú osobnosť. Pôsobí znovuzrodenie každej bytosti. Predchádza mu bolesť, ukrižovanie a odpustenie. Vylučuje sa z neho pokrytecké lichotenie orientálnych modlitieb a chvastúnstvo farizejov. Ani plačlivé kvílenie starozákonných prosebníkov, ani prísnosť rozhnevaného sudcu, nemá v ňom miesta. Všetkých spojuje jediné slovo modlitby „Otče náš“. Tento Otec nedáva miesto ryby hada, ani miesto chleba skalu. Prosíme o odpustenie, ale zároveň manifestačne odpúšťame svojim vinníkom. Poznávame priepasti hriechu, ale ho premáhame láskou.



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet