18.júl 2018

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    Pesimizmus je z nálady, optimizmus je z vôle.

~ÉMILE CHARTIER~

12.06.2003 - (čítanosť2868 reakcie13)


Mt 10, 1-15

      1 Zvolal svojich dvanástich učeníkov a dal im moc nad nečistými duchmi, aby ich vyháňali a uzdravovali každý neduh a každú chorobu. 2 A toto sú mená dvanástich apoštolov: prvý Šimon, zvaný Peter, a jeho brat Ondrej, Jakub Zebedejov a jeho brat Ján, 3 Filip a Bartolomej, Tomáš a mýtnik Matúš, Jakub Alfejov a Tadeáš, 4 Šimon Kananejský a Judáš Iškariotský, ktorý ho potom zradil.
      5 Týchto dvanástich Ježiš vyslal a prikázal im: „K pohanom nezabočujte a do samarijských miest nevchádzajte; 6 choďte radšej k ovciam strateným z domu Izraela! 7 Choďte a hlásajte: „Priblížilo sa nebeské kráľovstvo.“ 8 Chorých uzdravujte, mŕtvych krieste; malomocných očisťujte, zlých duchov vyháňajte. Zadarmo ste dostali, zadarmo dávajte. 9 Neberte si do opaskov ani zlato ani striebro ani peniaze; 10 ani kapsu na cestu si neberte ani dvoje šiat ani obuv ani palicu, lebo robotník si zaslúži svoj pokrm.
      11 Keď prídete do niektorého mesta alebo dediny, vypytujte sa, kto je vás tam hoden. Tam potom ostaňte, kým nepôjdete ďalej. 12 Keď vojdete do domu, pozdravte ho! 13 Ak ten dom bude toho hoden, nech naň zostúpi váš pokoj; ale ak toho hoden nebude, nech sa váš pokoj vráti k vám. 14 A keby vás niekto neprijal, ani vaše slová nevypočul, z takého domu alebo aj mesta odíďte a straste si prach z nôh. 15 Veru, hovorím vám: Krajine Sodomčanov a Gomorčanov bude v deň súdu ľahšie ako takému mestu.

1-4.      Mk 3, 14-19; Lk 9, 1; 6, 13-16.
5-15.      Mk 6, 8-11; Lk 10, 5-12; 9, 3-5.


      Archív / Kartotéka
12.06.2003 | Čítanosť(4049)
Mt 10, 16-23
12.06.2003 | Čítanosť(3520)
Mt 10, 24-42


17.04.2010 - 18:54   Teofil  
» Mt 10, 7

Treba svedčiť o blízkosti nebeského kráľovstva! A pretože sa začína čas spásy, treba sa obrátiť. To je Ježišovo vlastné volanie, ktoré teraz majú prevziať jeho zástupcovia – apoštoli. Slová, ktoré hovorí cirkev, sú Ježišove vlastné slová. Hoci sa tu nespomína volanie k obráteniu, predsa je zrejmé, že iba obrátenie je vstupnou bránou do nebeského kráľovstva. Mk 6, 12 to výslovne hovorí: „Oni šli a hlásali, že treba robiť pokánie.“


30.12.2006 - 11:36   a.o.  
» Mt 10,1-7

Jděte k ztraceným ovcím z domu izraelského.
Matoušovo evangelium (na rozdíl od Markova) spojuje vyvolení apoštolů hned s vysláním, které má být jakýmsi rozšířením Ježíšova působení (srov. Mt 10,27). V jejich působení (prvotně mezi nejbližšími - členy vyvoleného národa) má být zakusitelné přicházející Boží království.


30.12.2006 - 11:36   a.o.  
» Mt 10,7-15

Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte.
O přítomnosti Božího království nemají svědčit jen uzdravení, ale i způsob služby učedníků - nezištnost a odkázanost na okolí. Výraz „zasloužit si“ (ř. „axios“, v. 11 - 13) je pak třeba chápat v jeho původním významu: „rovnovážný, rovnocenný“, „ten, který je hoden“ - tj. „k něčemu se hodí“. Apoštol se má tedy nejprve rozhlédnout po lidech, kteří „se hodí“ k jejich poselství (jsou mu otevřeni). Ostatní počkají (čas milosti však nebude trvat stále a mohou jej promeškat).


01.03.2006 - 11:58   JR  
» Mt 10, 7-15

Hlásejte: „Přiblížilo se Boži království“
Když Bůh vyvolil izraelský národ, chránil ho a poskytoval mu pomoc mnohokrát a mnohými způsoby. A přece se po vnější stránce jeho dějiny tuze neliší od dějin jiných národů. Ku konci se pak stávají tragické deportacemi a okupacemi cizích vojsk. Ale přece jenom měli židé něco zvláštního. Sv. Pavel je srovnává s ostatními a dodává, že pohané nemají naděje, zatímco Židům dal Bůh přísliby (Ef 2,1). Bez té naděje by se byli sotva udrželi jako národ. Smísili by se s ostatními. Také nový Boží lid, církev, prožívá ve svých dějinách mnoho tragických událostí, neúspěchů, rozpadů. Ale i ona žije z příslibu: Ten, který vstoupil na nebesa, se vrátí (srv. Sk 1,11). Proto se modlili první křesťané: Maranatha, přijď, Pane Ježíši Kriste, (Zj 22,17.20,1 Kor 16,22). Zdá se, že jsme dnes na tu modlitbu pozapomněli. Proto se přidala v poslední liturgické obnově do mešního kánonu slova: „Očekávajíce blaženou naději a příchod Pána našeho Ježíše Krista.“ Bez naděje totiž není život a bez naděje na setkání se Spasitelem by nebyl život věčný.


01.03.2006 - 11:58   JR  
» Mt 10, 7-15

Uzdravujte nemocné, mrtvé volejte k životu!
Žertoval kněz s lékařem: „Říkáte, že uzdravujete nemocné. Ale přiznejte se, kolik jste jich už pochoval!“ Lékař se nedal: „A vy jste dostali moc od Krista nemocné uzdravovat a mrtvé křísit. Ale zatím provázíte všechny ke hrobu.“ Ale ani kněz se nedal: „Ke hrobu, aby země vyléčila všechny jejich nemoci a pak aby zdraví vstali z mrtvých.“ Za všemi těmi žerty se skrývá hluboká dogmatická pravda. Apoštolé, a tedy i jejich nástupci, dostali skutečně od Krista moc nad nemocemi a nad smrtí, protože mohou odpouštět to, co je jejich první příčinou, to jest hřích. Někteří světci skutečně modlitbou uzdravovali, podobně jako Kristus Pán. jsou i zprávy o vzkříšení z mrtvých. Ale jsou v životopisech starých světců, a za historičnost těch údajů se nechceme bít. Ale není to ani důležité. Přísliby, které dal Kristus, mají eschatologický ráz. V nynějším čase je jejich splnění jenom částečné. To však neznamená, že je jejich splnění daleko. Čas, který měříme našimi hodinkami, je před Božíma očima jen malý okamžik. Z hlediska věčné skutečnosti je Boží království opravdu blízko. A tam setře Bůh všechny slzy z očí svých věrných, všechny neduhy a smrt budou navždy přemoženy.


01.03.2006 - 11:58   JR  
» Mt 10, 7-15

Když vejdete do domu, pozdravte: „Pokoj domu tomuto!“
Pozdrav, který se tu doporučuje, je v semitském prostředí obvyklý. Je to známé arabské Šálem aleikum. U nás se užívá jen v liturgii. Snad je to proto, že si uvědomujeme, že dal Ježíš tomuto obvyklému, často i banálnímu pozdravu smysl hluboký, nadpřirozený. Proto je variací pozdravu „Pokoj s vámi“ ještě častější „Pán s vámi“. Římané definovali mír jako spravedlivý pořádek. Je to sice velké dobro, ale neznamená všechno. Jsme rádi, když vlaky jezdí přesně podle jízdního řádu. Ušetří nám to mnoho nesnází při cestování. Ale i v přesných vlacích mohou jezdit cestující, kteří se nenávidí. Hebrejské „šalom“ znamená méně vnější pořádek, ale spíš dobrý vztah k druhým. Apoštolé mají přinášet lidem dobrý vztah k Bohu a tím i ke všem lidem dobré vůle. Nesmějí se ovšem divit, že budou někteří, kteří takový pokoj nepřijmou, že o něj nebudou stát. Ale je to nezneklidní. Boží pokoj se navrátí k nim zpátky. Jejich vlastní poměr k Bohu a k lidem se tím nezhatí. Kdo dává, nezchudne tím, že někdo nebere. Naopak láska se tím stává čistší a podobnější Bohu.


16.12.2005 - 15:43   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Mt 10, 1-7

      Pán Ježiš opakuje to, čo už predpovedal na začiatku svojej činnosti: Priblížilo sa kráľovstvo. Tento raz sa priblížilo natoľko, že Pán Ježiš vysiela ľudí, ktorých zvláštnou úlohou je priblížiť svetu toto kráľovstvo; majú hlásať pravdy tohto kráľovstva a konať skutky, charakteristické pre toto kráľovstvo: uzdravovať, kriesiť mŕtvych, oslobodzovať od zlých duchov. Je to teda kráľovstvo pravdy a lásky.
      Hlásať toto kráľovstvo slovom a skutkom -je úlohou apoštolov; s týmto názvom sa stretávame v texte, ktorý sme dnes čítali. Názov apoštola určuje jeho funkciu: „apoštol“ znamená „posol“. A poslaný je každý z nás. Pán Boh posiela človeka k človeku, aby človek človeka približoval k Bohu, aby približoval druhému človeku Božie kráľovstvo. Aby približoval toto kráľovstvo svedectvom slova a skutku, slova pravdy a skutku lásky. Adam Mickiewicz napísal, že niet pravdy, kde nie je človek, ktorý ju zjavuje.
      Samozrejme, je ťažké zjavovať pravdu nebeského kráľovstva ľuďom, ktorí sú zahľadení na pozemské kráľovstvo, pre ktorých náboženstvom je hojnosť a kostolmi banky. Ale hojnosť či blahobyt nenahradí srdce; napriek blahobytu človek môže byť skľúčený chorobou, smútkom či priam nešťastný. V dnešnom evanjeliu je reč nie natoľko o misii vyučovania, ako skôr o misii dobroty a zľutovania. Čiže: Božie kráľovstvo (či nebeské) sa približuje nie natoľko slovom, ako srdcom.
      Obeta kríža, na ktorej sa zúčastňujeme, skutok Božej lásky, misia odpustenia, apoštolát srdca - najúčinnejšie nám približuje kráľovstvo, ktoré hlása Kristus.


04.06.2005 - 20:12   Angelo Scarano  
» Mt 9,36-10,8

      Máme tu začátek oddílu o poslání učedníků (10. kapitola). Ježíš poté, co ukázal cíl svého poslání (9,13 - být prostředníkem milosrdenství) a moc svého učení (kap. 5-7), daruje svoji autoritu a poslání těm, které si vyvolil.


04.06.2005 - 20:12   Angelo Scarano  
» Mt 9,36-10,8

      36 Při pohledu na zástupy byl Ježíš pohnut lítostí (jak napovídá použité řecké sloveso, není to povrchní lítost, ale silné pohnutí vycházející z nitra). Ježíš pociťuje lítost tváří v tvář určité „nouzi“ i při jiných příležitostech (14,14; 15,32; 20,34). Zatímco v těchto případech je soucit vyvolán konkrétní nouzí, zde je příčina uvedena jen všeobecně: byli vysílení a skleslí (druhé slovo znamená být zmaten, vyčerpaný, doslovněji „odhozený“, tj. „na dně“).
      To, co způsobuje hlubokou Ježíšovu lítost, nejsou četná „onemocnění“, ale spíš duchovní bída lidu, který pociťuje únavu a prázdnotu. Ježíš, jakožto slíbený mesiánský pastýř, se ujímá těchto „zemdlených ovcí“, a to prostřednictvím učedníků.
      38 Je jasné, že apoštolské poslání je Ježíšovým darem, přece však se jedná o dar vyprošovaný společenstvím.
      10,1-4 Předjímáním Boží odpovědi na „prosbu o dělníky“ je Ježíšovo vyslání učedníků. Střed pozornosti se nyní přenese od Ježíšovy služby k službě Dvanácti (i toto číslo nám ukazuje kontinuitu mezi Izraelem první úmluvy a „Izraelem úmluvy druhé“: kmenů Izraele bylo také dvanáct, apoštolové jsou „patriarchy a základními kameny nového Izraele“).
      1 Kristus dává svým apoštolům moc, kterou sám prokazoval v předchozích událostech. Tato moc je specifikována jako moc k vyhánění nečistých duchů a k uzdravování.
      2 Učedníci jsou nazýváni apoštoly – toto slovo znamená poslaný a, podle běžné židovské představy, takový člověk sdílel autoritu posílajícího.
      3-4 Výjimečný význam apoštolů (nejen pro prvotní církev, ale i pro další generace křesťanů) je podtržen tím, že se uvádí jejich jména (seznam apoštolů je několikrát v NZ).
      5 Zákaz jít k pohanům a Samaritánům je objasněn ve verši 6: „Raději jděte k ztraceným ovcím z domu izraelského“. I to nám ukazuje, že Bůh je věrný slibům daným praotcům: Izrael je vyvolený národ, proto „spása nejprve Židům, pak i pohanům“ (srv. Ř 1,16). Závěrečné „velké pověření“ (Mt 28,19) rozšíří poslání Dvanácti „až na samotný konec země“.
      7 Učedníci mají jít a hlásat, že se přiblížilo Boží království, tj. že Bůh jako mocný král se ujímá svého lidu (skleslého a vyčerpaného).
      8 A tato slova jsou provázená skutky, které dotvrzují, že Bůh je opravdu blízko a že je mocnější než nemoci, smrt a duch zla.
      Jestliže je pravda, že učedníci nemají zneužívat evangelium a svěřenou moc k vlastnímu zisku (srv. Sk 8,20), je také pravdou, že mají dostat obživu od těch, kterým slouží, protože dělník je hoden své mzdy (v. 10b).


04.06.2005 - 20:12   Angelo Scarano  
» Mt 9,36-10,8

      Povolání učedníků se zrodilo… z obyčejného pohledu. Ježíš se totiž podíval na zástupy a pocítil lítost, lítost proměněnou v konkrétní skutek vyslání učedníků. Na tomto příkladu vidíme několik principů platných pro zrod povolání. Nejprve ta jasná zásada, že Kristus je ten, kdo volá a posílá: bez toho je lidská snaha, byť sebelépe míněná, jen prázdným pokusem, karikaturou služby v Duchu. Dále: Kristus je ten, kdo vidí „ujařmenost“ a „bídu“ svého lidu. I to je stále platnou zásadou „povolání“: už ve SZ stojí, že Hospodin viděl, jak Izraelité trpí v Egyptě a rozhodl se zachránit je – proto povolal Mojžíše. Nejedná se o pohled „všeobecný a abstraktní“, ale konkrétní, všímající si určité konkrétní nouze. Dalo by se skoro říct, že je to pohled vtělený v konkrétní situaci, v určitém čase a prostoru.
      Jedná se o pohled vtělený i v jiném smyslu: povolání se rodí tak, že Bůh se totiž jakoby dívá „skrze člověka“, jinými slovy dává konkrétnímu člověku svůj pohled, otevírá mu oči, aby viděl hlouběji, „božsky“. Tento pohled vnějším okem je doprovázen pohledem vnitřním okem srdce. A tak se v člověku rodí povolání, započaté prostým pohledem na „zástupy“ (či na určité lidi z okolí). Vidím, jak mnoho lidí nezná evangelium? Jak mnozí mladí podléhají drogám? Alkoholu? Jak nemocní či starší lidé strádají? Z těchto obyčejných pohledů se může zrodit povolání ke specifickým formám služby. Dalo by se říct, že skrze obyčejný po-hled Bůh dává v-hled, hlubší pochopení. Vlastně – jen z neobyčejných pohledů se rodí autentické povolání. Ten pohled „Božíma očima“ je neobyčejný. Obyčejný pohled může vidět určitou „potřebu“, ale nemůže po-volat. Jen božský pohled, vtělený v pohledu člověka, rozechvěje nitro, vzbudí hluboký soucit a vy-volá ke službě.
      Velmi známá Matka Tereza je názorným příkladem, jak „obyčejný neobyčejný“ pohled změní radikálním způsobem život člověka. Jako mladá řeholní sestra se na jednom vlakovém nádraží v Indii střetla s jedním žebrákem, který volal: „Žízním“. Toto obyčejné slovo bylo něčím neobyčejným: volání žebráka se stalo po-voláním. Tak prostě se zrodilo povolání Matky Terezy k charitativní službě.
      Mít tedy otevřené oči… a otevřené srdce, které vnímá. Srdce, které se nechá zasáhnout a pohnout k soucitu – podobně jako srdce Ježíšovo.
      Že by otázka rozlišení povolání byla tak prostá? Ano, i ne. Protože je sice pravda, že stačí mít oko i srdce otevřené, ale je také pravda, že to má být oko a srdce, které vidí Božíma očima (ne jen lidskýma!). Jinými slovy – oko i srdce pročištěné a prozářené Boží přítomností. Takové oči má ten, kdo žije v Boží přítomnosti, pod Božím pohledem: ten pak vidí i obyčejné věci „pod pohledem Božím“. Ne každá potřeba je totiž povoláním ke službě. Člověk může vidět ve svém okolí mnoho potřeb (třeba nedostatek kněží), ale jen Bůh po-volává. A jen ten, kdo je ochotný se vystavit Božímu pohledu, dokáže rozlišit, které volání (o pomoc) je po-voláním.


29.07.2004 - 10:36   JR  
» Mt 10, 1-7

Velikost úřadu
Křesťanská pokora je podle sv. Augustina jako strom. Čím víc zapouští kořeny do hloubky, tím víc roste do výše. Když připočítávám zásluhy za práci druhému člověku, sám sebe umenšuji, znehodnocuji. Když je připočítám Bohu, zvětšuji se tím umenšením. Přiznávám, že jedná Bůh, ale ne mimo mne, nýbrž ve mně. Stávám se tedy mužem Božím. To ostatně vyjadřuje samo slovo „apoštol“. Je to řecký výraz, který znamená vyslance. Nesníží své postavení ve společnosti ten, kdo je vyslancem velkého národa. A čím věrněji jedná podle směrnic své vlasti, tím víc ho považují za důležitého. Daleko více jsou si vědomi své důstojnosti pokorní služebníci Boží. „Sloužit Bohu znamená kralovat,“ praví staré křesťanské rčení. O dalším osudu prvních dvanácti apoštolů víme z historie celkem málo. A přece jejich podobu malovávali na sloupech kostelů. Stali se totiž sloupy církve, které drží stavbu, aby se vzepjala do výše. A takoví jsou i jejich následovníci. (T. Špidlík)


29.07.2004 - 10:36   JR  
» Mt 10, 1-7

Neschopnost k posláni
Sv. Ignác z Loyoly doporučuje, abychom se nad touto okolností dobře zamysleli. V profánním životě se volí povolání výběrem, hledáním, zkouškami. Musíme najít, k čemu se kdo hodí, co dokáže. Bůh, když volá, dává existenci, schopnosti a moc vykonat to, k čemu posílá. A protože dává, nepředpokládá. jeho dar je čistý, nezištný. První povolání je stvoření světa z ničeho. Člověka sice stvořil z hlíny země, ale nesmrtelnou duši mu vdechl on sám (Gn 2,7). Něco podobného se opakuje v každém povolání k Boží službě. To, co člověk může nabídnout jemu, není víc než hlína země. Duše apoštolátu je z Božího vdechnutí, z inspirace Ducha svatého. „Milostí Boží jsem to, co jsem,“ píše sv. Pavel (1 Kor 15,10). Proto i velcí apoštolé lidstva, kteří obrátili národy a změnili tok dějin, neměli potíže zachovat si pokoru. Považovali se upřímně za největší hříšníky Báli se totiž, že neodpovídají dostatečně hlasu povolání a že nosí, jak zase píše sv. Pavel, vzácnou Boží milost v hliněných nádobách, které se mohou snadno rozbít (srv. 2 Kor 4,7). (T. Špidlík)


29.07.2004 - 10:36   JR  
» Mt 10, 1-7

Ježíš povolal dvanáct a dal jim moc
Všichni velcí lidé se starají o to, aby měli spolupracovníky a následovníky svého díla. Snaží se o to, aby jim dali dobré instrukce a zaučili je do práce. Nemohou jim však dát moc, která by přetrvala věky. Známý vědec Pasteur trávíval prázdniny ve francouzské vesničce a večer hrával šachy s místním farářem. Ale v sobotu jej duchovní odmítal, protože musel připravit kázání. Optal se samého Pasteura: “Jak byste vyložil našim lidem, že církev je Božího původu?“ Vědec se zamyslel a pak vyložil svůj návrh: „Řekl bych lidem: Vezměte z naší vesnice dvanáct mladíků! Dáte jim dvouroční všeobecný kurs o věcech, které se dají těžko pochopit. Pak pošlete jednoho do New Yorku, druhého do Londýna, třetího do Sydney, čtvrtého do Jižní Afriky, atd. Za dva tisíce let se přijdeme podívat, jestli o nich někdo ve světě něco ví.“ Lidsky řečeno, nebylo dvanáct apoštolů v lepší situaci než mladíci z francouzské vesnice. Jejich jména však vyslovujeme s úctou, stali se sloupy církve, protože s nimi byla Kristova moc. Slíbil jim výslovně: “Jsem s vámi až do skonání světa“ (Mt 28,20). (T. Špidlík)



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet