16.september 2019

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    „Vnútorný človek sa chytro spamätá, pretože sa nikdy celkom nerozptýli vonkajšími vecami.”

~TOMÁŠ KEMPENSKÝ ~

12.06.2003 - (čítanosť3817 reakcie22)


Mt 7, 13-29

      13 Vchádzajte tesnou bránou, lebo široká brána a priestranná cesta vedie do zatratenia a mnoho je tých čo cez ňu vchádzajú. 14 Aká tesná je brána a úzka cesta, čo vedie do života, a málo je tých, čo ju nachádzajú!
      15 Chráňte sa falošných prorokov: prichádzajú k vám v ovčom rúchu, ale vnútri sú draví vlci. 16 Poznáte ich po ovocí. Veď či oberajú z tŕnia hrozná alebo z bodliakov figy? 17 Tak každý dobrý strom rodí dobré ovocie, kým zlý strom rodí zlé ovocie. 18 Dobrý strom nemôže rodiť zlé ovocie a zlý strom nemôže rodiť dobré ovocie. 19 Každý strom, ktorý neprináša dobré ovocie, vytnú a hodia do ohňa. 20 Teda po ich ovocí ich poznáte.
      21 Nie každý, kto mi hovorí: „Pane, Pane,“ vojde do nebeského kráľovstva, ale iba ten, kto plní vôľu môjho Otca, ktorý je na nebesiach. 22. Mnohí mi v onen deň povedia: „Pane, Pane, či sme neprorokovali v tvojom mene? Nevyháňali sme, v tvojom mene zlých duchov a neurobili sme v tvojom mene veľa zázrakov?“ 23 Vtedy im vyhlásim: Nikdy som vás nepoznal; odíďte odo mňa vy, čo páchate neprávosť!
      24 A tak každý, kto počúva tieto moje slová a uskutočňuje ich, podobá sa múdremu mužovi, ktorý si postavil dom na skale. 25 Spustil sa dážď, privalili sa vody, strhla sa víchrica a oborili sa na ten dom, ale dom sa nezrútil, lebo mal základy na skale.
      26 A každý, kto tieto moje slová počúva, ale ich neuskutočňuje, podobá sa hlúpemu mužovi, ktorý si postavil dom na piesku. 27 Spustil sa dážď, privalili sa vody, strhla sa víchrica, oborili sa na ten dom a dom sa zrútil; zostalo z neho veľké rumovisko.
      28 Keď Ježiš skončil tieto reči, zástupy žasli nad jeho učením, 29 lebo ich učil ako ten, čo má moc, a nie ako ich zákonníci.

13-14.      Lk 13, 24.
15-23.      Lk 6, 44-45.46; Lk 13, 26-27.
24-27.      Lk 6, 47-49.
28-29.      Mk 1, 22; Lk 7, 1; 4, 32.


      Archív / Kartotéka
12.06.2003 | Čítanosť(4430)
Mt 7, 1-12


30.12.2006 - 11:36   a.o.  
» Mt 7,15-20

Poznáte je po jejich ovoci.
Ne každý prorok (tj. člověk vykládající Boží zvěst do současné situace), který je pravověrný, zbožný nebo i misionářsky horlivý (viz zítra 7,22) je automaticky prorokem pravým. Tím je pouze takový, který jde „úzkou bránou“ (viz 7,14), tj. nese ovoce činné lásky.


30.12.2006 - 11:36   a.o.  
» Mt 7,21-29

Dům na skále a dům na písku.
Tento protiklad je zde evangelistou nabídnout jako shrnutí smyslu celého „Horského kázání“: Uvedení slov Horského kázání ve skutek (v. 24) není předpokladem nutným pro posmrtný vstup do „nebe“, ale je důležité pro toho, kdo nechce žít „marně“ a nechce stavět na písku (srov. 1 Kor 3,12-15). Rozhoduje se zde „jen“ o tom, zda už zde a nyní vstupujeme do „nebeského království“ (v. 21), nebo zda se naše pozemská minulost jednou zhroutí a zanikne jako bezcenná (v. 27).


25.10.2006 - 22:10   -ls-  
» Mt 7,21-27

Kdybych se vás zeptal, jestli jste křesťané - jistě bez rozpaků každý odpovíte: Jsem křesťan. Jsem pokřtěný, modlím se, chodím do kostela. Jsem křesťan.
Podle toho lidé zpravidla měří, jestli jsou křesťané nebo ne: jestli chodí do kostela, jestli se modlí. Ale Pán Ježíš nám dnes říká něco jiného: Modlit se v kostele Pane, Pane, to je málo. Rozhodující není, co se modlíme, ale co od rána do večera děláme. Jen ten, kdo činí vůli Otce mého, vejde do nebeského království.
Podle Boží vůle jednat, říká Pán Ježíš, znamená stavět dům na skále. Myslí tím dům života, náš život. Kdo se neřídí podle vůle Boží, ten staví svůj život na písku - a on se mu zboří.
Vy, mladí křesťané, stavíte právě základy svého budoucího života. Základy jsou část domu, kterou není vidět, když je budova hotová. Proto může někoho svádět, aby ty základy odbyl: Dokud jsem malý, dokud jsem mladý, to ještě není to důležité. Až budu dospělý, to bude teprve ten pravý život, to teprve budu vše dělat důkladně, dám si záležet. - Jenže když jsou špatné základy, mládí - dům spadne.
Máme se dnes tedy znovu rozhodnout, že chceme každý den co nejlépe využít a stavět základy svého života co nejlépe. Copak o to, kdyby to stačilo, udělat jednou pořádné, sváteční, velkolepé rozhodnutí, že chceme všechno dělat každý den pořádně, to by snad nebylo lajdáků, to by nebylo zkrachovalých lidí.
Jenže ono je to tak, že se musíme rozhodovat stále a stále znovu, každý den, ba víc - každou chvilku: Udělám to pořádně - odbudu to?
Hned jak vstáváš, je ranní modlitba. Bude pořádná - předsevzetí, plán na den - nebo si řekneš: Dnes mám pilno. - Pořádně se pomodlím až zítra. A tak to jde při každé věci, po celý den: Zavážu si pořádně boty, nebo jen tak nahonem a na ulici si ušlápnu tkaničky? Zapnu všechnu pozornost ve škole, nebo nechám myšlenky toulat jinde? Budu dnes vše dělat pořádně, nebo jen tak - tak? Budu ochotný, nebo dnes povolím ufňukanosti a lenosti a chlapem budu až jako „dospělý“?
Den co den, hodinu za hodinou, minutu za minutou stavíme svůj život. - Na skále Božích přikázání, neb na písku nepořádnosti?
Teď si možná teprve uvědomuješ, jak je to vlastně těžké, žít stále podle vůle Boží, den co den, každou chvilku. Jde to tak vůbec? Dá se to vydržet?
Neboj se. Jistě se ti stane, že se i při dobré vůli přistihneš při nějaké nedbalosti na písku. Ale kvůli tomu nemusíš být smutný. Máš-li opravdu pevnou vůli dělat vše pořádně, podle vůle Boží, tak jak se to Bohu líbí, pak se chyba snadno opraví.
Pán Bůh nás zve všechny; abychom dům svého věčného života stavěli dobře. Říkám: věčného života, protože svou věčnost už si stavíme teď. Je to veliká věc, veliké dobrodružství života, které stojí za to.
Pojďme teď vyjádřit svou víru ve věčný život, který si budujeme.


24.03.2006 - 15:30   JR  
» Mt 7, 15-20

Pozor na nepravé proroky
Slovo prorok souvisí se slovem rokovati, mluvit. Prorok je tedy člověk, který mluví, ale na místě někoho jiného. Ve Starém zákoně mají proroci zvláštní funkci. Mluví jménem Božím. Začínají své řeči obyčejně tímto úvodem: „Toto praví Hospodin“ (srv. Jer2,5). Ale už tenkrát se vyskytovalo mnoho falešných proroků. Stěžuje si na ně Jeremiáš. Vydávají za Boží slovo výmysly a fantazie vlastní hlavy. Klamou tedy lidi (srv. Jer 23,9 nn.). I v prvních křesťanských dobách bylo mnoho těch, kteří „prorokovali“. Ale i tu bylo mnoho těch, kterým se nemohlo věřit. Tak došlo k tomu, že samotné slovo prorok se stalo podezřelým. Zdá se tedy, jakoby tato funkce z církve zmizela. A1e tím by církev popřela své vlastní poslání. Vždyť musí mluvit na místě Božím. Je to povinnost především papeže, biskupů, kněží, ale také rodičů, vychovatelů a všech věřících. To pak je velká odpovědnost a vyžaduje velkou moudrost, aby se nevydávaly za Boží slovo vlastní výmysly. “Je nás mnoho, co mluvíme,“ píše sv. Maxim Vyznavač, „málo těch, co konáme. Ale dej nám, Pane, alespoň tu milost, abychom nefalšovali tvá slova a nezasloužili za to tvůj trest.“


24.03.2006 - 15:30   JR  
» Mt 7, 15-20

Poznáte je podle jejich skutků
V duchovní literatuře aplikují zásady o prorocích také na myšlenky. I naše hlava je plná inspirací. Rádi a s velkým nadšením něco hlásáme nebo proti něčemu bouříme. Ale zůstává jen při myšlenkách. Nahlas se neprozradíme. Lidé se ospravedlňují zásadou: „Myslet si můžeme, co chceme. Alespoň tu svobodu máme!“ Na to se však hodí jako odpověď text sv. Pavla: „Všechno mohu, ale ne všechno mně prospívá“ ( 1 Kor 6,12). Ilustruje to pěkně historie obrácení sv. Ignáce z Loyoly. Myšlenky, které ho povzbuzovaly k Boží službě, mu dávaly mír a odvahu do života, světské fantazie ji naopak podlamovaly, znepokojovaly srdce. Jeremiáš obviňuje falešné proroky, že vypravují lidem to, co se jim líbí, nevarují před zlým. To pak se dostaví vzápětí jako katastrofa. Něco podobného se děje i ve vnitřním životě. Rádi se zabýváme myšlenkami líbivými, které na chvilku oslňují, ale vzápětí se dostaví zklamání. To nás má poučit, abychom se už podruhé nedali oklamat ani vlastními nápady, ani líbivými slovy falešných vykladačů Božího slova.


24.03.2006 - 15:30   JR  
» Mt 7, 15-20

Dobrý strom nese dobré ovoce, špatný špatné
Toto přirovnání, velmi jednoduché, se může aplikovat v mnoha oborech. Duchovní autoři je však nejraději vztahují na srdce člověka. To je strom, nebo lépe řečeno, kořen, ze kterého vyrůstají jako výhonky skutky, myšlenky a přání. Srdce znamená stálou dispozici, trvalý postoj k něčemu. Každý se může pomodlit. Ale často se k tomu musí nutit a není mu to příjemné. Kdo se naopak modlí ze srdce, dělá to rád, je mu to přirozené a vyplní modlitbou každý volný okamžik. Přinutit se, abychom se k druhým chovali přívětivě, může být velmi záslužné. Ale jak je to naopak krásné, když to jde ze srdce, když se cítíme dobře v dobrém styku s bližními. Boha máme milovat z celého srdce (Mt 22,37). Nedivíme se tedy, že se mystičtí autoři zabývali především otázkou,jak očistit srdce. Odpověď, kterou dávali, je však velice prostá: stálým úsilím konat dobro. Jeden nebo druhý skutek je záslužný, ale nezmění člověka. Přetvoříme se však vytrvalostí a trpělivostí v dobrém.


24.03.2006 - 15:30   JR  
» Mt 7, 21-29

Ne, kdo mi říká „Pane, Pane,” ale ti, co činí vůli mého Otce vejdou do Božího království
Vědy se zabývají tzv. abstraktním poznáním. Do češtiny byl tento výraz přeložen jako „poznání odtažité“, tj. to, které se odtáhlo od životní souvislosti a zůstalo jen všeobecnou formulí. Opak je poznání konkrétní, a to počeštili jako „srostité“, tedy to, co s životem srostlo, neoddělilo se od něho. Je jasné, že náboženství nemůže zůstat v abstraktní sféře, ale že musí pronikat do života. Ale pokušení k náboženskému idealismu je velké. Řeší se tu vysoké a zajímavé problémy. Když se k nim postavíme nezávazně, stávají se předmětem brilantních debat. Kostely a bohoslužba jsou po staletí výrazem umění. Lidé s estetickým vkusem se tu rádi zapojí. Není jim to těžké, když se od nich nežádá změna života. Tak snadno zpívají na kůru „Pane, Pane“, ale v životě se řídí jinými principy Protože tato pokušení odvléci náboženství od života jsou častá, duchovní obnovy, exercicie mají jako hlavní cíl spojit náboženské vyznání s denní praxí.


24.03.2006 - 15:30   JR  
» Mt 7, 21-29

Dům na pisku
Písek je obraz pohyblivosti, skála pevnosti. Při stavbě budov se s tím počítá, když se začnou klást základy I život stojí na jistých základních rozhodnutích, která dávají směr další činnosti. Scholastická filosofie tvrdí, že je na počátku našeho mravního života jisté počáteční rozhodnutí pro dobro (optio fundamentalis). Sartre myslil, že je to dokonce jakási konkrétní představa z mládí, která nás vede po celý život, obdiv pro vojenskou kariéru, zážitek z koncertu, atd. Známe skutečně lidi, kteří mnoho čtou, o všem diskutují, ale nakonec se všechno převede na to, kolik se z čeho vyzíská peněz. Jiní jsou v čele mnoha dobrých podniků, ale vycítí se brzo, že to dělají proto, aby je obdivovali. Staví dům svého života, ale na písku. I peníze a obdiv lidí jsou hodnoty pohyblivé. Kolikrát jsme viděli,jak se takové domy sesunuly Ale pohyblivé je na světě všecko. Starořecký filosof Herakles učil pověstnou větu: ,
,Všecko se hýbe.“ Byl prý velmi smutný a umřel v melancholií. I malé zkušenosti denního života nám potvrdí, jak jsme se zklamali v tom, s čím jsme tolik počítali.


24.03.2006 - 15:30   JR  
» Mt 7, 21-29

Dům na skále
Častým motivem v dramatech H. Ibsena je člověk, který vybudoval svůj život na iluzích. Ti, kteří mu je chtějí vyvrátit,jej zabijí, protože mu vzali poslední jistotu. Totéž téma převzal Viktor Dyk ve Zmoudření Dona Quijota. Podívat se tváří v tvář skutečnosti znamená ztratit ideály Nač tedy dál žít? Nepochybujeme, že tito autoři vyslovili velkou tragiku lidských životů. Stojí na iluzích, tedy na pochybných základech. Psychologové se často ptají, nakolik je rozumné lidem jejich iluze ponechávat, abychom jim nebořili dům jejich života, aby neztratili chuť pokračovat. Nakonec se však i oni shodli v tom, že jedinou pravou útěchou je smířit se s pravdou. Tu nikdo nevyvrátí. Není tedy potřeba „zmoudřet“. jsou ovšem různé stupně v poznání pravdy. Pravda částečná povzbudí jenom na čas a v malém horizontě. Úplná pravda je jenom v Kristu. Kdo buduje v něm, tj. na jeho učení a na spojení s ním, ten buduje na skále a může se s přesvědčením modlit: „V tebe, Pane, jsem doufal, na věky se neoklamu“ (srv. Žl 31,15).


17.03.2006 - 11:00   JR  
» Mt 7, 6.12-14

Vcházejte úzkou branou!
Pythagorovi žáci znázorňovali lidský život písmenem ypsilon - Y Těm, kdo začínají na úzké straně, se časem cesta rozšíří. Zúží se naopak těm, kdo začnou ze široka. Evangelium tedy potvrzuje to, co je všeobecná lidská zkušenost. Voda, říkají, když sejí zúží břehy, stoupá do výše. Tak je tomu i s lidským duchem. Ale nauka Kristova dává lidské moudrosti hlubší, nadpřirozený smysl. Brána k Otci je Ježíš (Jan 10,7). jeho život pak byl „úzký“ v plném slova smyslu, protože byl celý ve znamení kříže. Knížka Následováni Krista mívala ve starších vydáních obrázek stromku, který se ohýbá na všecky strany. Přichází k němu Kristus jako zahradník a přivazuje jej k opěrnému kůlu kříže, aby se vyrovnal. Ten obrázek byl umístěn na konci první knížky, která končí známou větou: „V dobrém natolik pokročíš, nakolik se přinutíš.“


17.03.2006 - 11:00   JR  
» Mt 7, 6.12-14

Málo je těch, kteří ji najdou
Vždyť tak jednají všichni! Kolik věcí se dá tímto zvoláním ospravedlnit! Děti se tak obyčejně hájí před rodiči. Matky pak mívaly odpověď: „Kdyby všichni skákali do vody a topili se, skočíš také?“ Ale teoreticky není problém tak jednoduchý. Demokracie se buduje na předpokladu, že je velká většina lidí rozumných a že máme proto dát na všeobecné mínění. Podle Kanta je morální, mravné jenom to, co může platit jako norma pro všechny. Nepopíráme, že tento postoj má výhody, když jde o veřejné zákonodárství, o vnější předpisy. Ale zkusme tu zásadu aplikovat v umění! Krásný obraz by měl být jenom takový, který dovedou namalovat všichni? Nebo který dovedou všichni pochválit? Ve skutečnosti je velikost Michelangela právě v tom, že je nenapodobitelný, že dokázal to, co nikdo jiný nedovedl. Křesťanský duchovní život je umělecké dílo. Vytváří Boží obraz v duši. Proto je každý světec svým způsobem jedinečný. Každý si byl vědom, že musí jít ne tudy, kudy jdou všichni, ale svou vlastní úzkou cestou, kde najde jenom málo společníků. Ale půjde po ní spolu s Kristem.


17.03.2006 - 11:00   JR  
» Mt 7, 6.12-14

Neházejte svaté věci psům
Výraz je drastický. Takové se obyčejně nahrazují slovem vzatým z cizího jazyka. V tomto případě mluvíme o profanaci. Je to doslova vyhození věci, která byla uvnitř chrámu považována za posvátnou. Takových profanací se dopouštějí ti, kteří pustoší nebo vykrádají kostely. Ale v duchovním smyslu je tento pojem daleko širší: Vždyť chrámem je každý křesťan a Duch svatý bydlí v srdci (srv. Gal 4,6). I lidské tělo je proto posvátné. Pohlavní čistotu sv. Pavel hájí důvodem, že nemůže znesvětit údy, které patří Kristu (srv. 1 Kor 6,15). V dnešním světě se mluví o tzv. sekularizaci. Zvyky i slova ztrácejí svou souvislost s náboženstvím a stávají se, jak říkáme, docela světskými. V takové sekularizované společnosti se jakýkoli rozhovor o náboženství, modlitba nebo i pouhé pokřižování zdá něčím cizím, nepatřičným. A mluví-li se tu o církvi,je to jen z hlediska světského, politického, společenského. Náboženské úkony se vysvětlují psychologicky Svaté věci jsou tedy v pravém slova smyslu zprofanizované, vytržené ze souvislosti chrámu a modlitby. Jenom víra je zase může vrátit na jejich přirozené místo.


16.12.2005 - 15:43   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Mt 7 ,6.12-14

      Z dnešného poučenia nevyplýva, že ľahšie a pohodlné cesty musia viesť do záhuby, že teda nesmieme si uľahčovať cestu k šľachetným cieľom. Ale Pán Ježiš vystríha, že cesty, ktoré vedú do záhuby, nevyžadujú úsilie: je ľahké takúto cestu nájsť, vkročiť na ňu a ísť po nej. A ľahkosť býva zradná; kvôli ľahkosti človek často začína podceňovať aj najzodpovednejšie veci. Uľahčenia, možno nám vrodené alebo aké nám vytvára život, alebo skôr akými nás obdarúva Boh, sú šancou, vďaka ktorej môžeme urobiť viac a lepšie, majú nás zmobilizovať k aktivite a úsiliu. Má to byť úsilie predovšetkým pre osobný rozvoj a zdokonalenie. Ale práve následkom ľahkosti neraz človek, ktorý má všetky predpoklady byť dokonalý, zanedbáva prácu na sebe, upadá do priemernosti a vlažnosti, ktorá sa Bohu hnusí, až nakoniec celkom stráca šancu, akú mu dávala ľahkosť.
      Priestranná cesta ponecháva človeku pohodlné krajnice, široké okraje, okraje malých a nepodstatných vecí, keď človek stráca spred očí správny cieľ - a sám sa privádza do záhuby. Na každom kroku stretávame takých zblúdilých ľudí, ktorí zabúdajú kam a prečo idú. Ich cesta je široká - ale nakoniec nikam nevedie.
      A zasa tesná je brána a úzka cesta... života. Po celú časnosť, deň po dni, predierame sa cez tiesňavy a úžiny. To sú tie pravidlá rôznych morálnych príkazov a zákazov, pravidlá neustálych povinností; cesta, ktorú neslobodno opúšťať, ani sa na nej zdržiavať. Ale je to cesta kamsi; na konci tejto cesty, ako na konci tesného tunela alebo hustého lesa, vidno svetlo. A na začiatku tejto cesty bol kríž Ježiša Krista, ktorým nám túto cestu otvoril. Vstup do neba musí byť vykúpený námahou a obetou; aby sme tam mohli vstúpiť, namáhal sa Kristus, a kvôli tomuto cieľu sa musíme namáhať aj my.


16.12.2005 - 15:43   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Mt 7,15-20

      Namnožilo sa tých falošných prorokov okolo nás veľmi veľa, hlásajú heslá civilizácie a pokroku; pod zdaním vstupu do Európy vyzývajú k odmietnutiu náboženských zásad, a vôbec všetkých morálnych pravidiel, k voľnosti mravov, k údajnému oslobodeniu. Aké je ich „ovocie“ - prinášajú nám denne oznamovacie prostriedky.
      Napriek tomu, že otrávené ovocie výrazne vidno v našom spoločenskom živote, ba aj rodinnom - nerobíme z toho žiadne závery, ochotne podliehame príjemným fatamorgánam. Pretože naše civilizačné oneskorenie spôsobuje emotívny vzťah k výdobytkom civilizácie, ktorý sťažuje triezve uvažovanie. Sme v situácii hladného človeka, ktorý sa ocitol pri bohato prestretom stole, s tým, že polovica jedál na stole - to je otrava (A. Tatarkiewicz). Samozrejme, hlad núti jesť, ale treba sa pozorne zamyslieť, ktoré z ponúkaného ovocia je zdravé a ktoré nás otrávi.
      Nie je to ľahké zamyslenie. Lebo „proroci“ sľubujú ľuďom to, čo pochlebuje náruživostiam: pýche, lakomstvu, zmyselnosti, prehnaným ambíciám. A človek vždy skôr verí v to, čo mu vyhovuje. Preto za falošných prorokov treba uznať na prvom mieste vlastné náruživosti, samozrejme náruživosti nekontrolované, ktoré nám sľubujú veľa príjemných vecí, v podstate však klamú a balamutia; ak nekriticky počúvame ich hlas - ovocie tohto počúvania musí byť trpké.
      Dobrým alebo falošným prorokom je aj naše svedomie. Svedomie pestované počúvaním jeho hlasu — to je pravý a neomylný Boží prorok. Svedomie zahlušované — mĺkne alebo sa stáva falošným prorokom (J. Zieja).
      Najšľachetnejší prorok - to je Ježiš Kristus: z jeho ovocia, z ovocia jeho spasiteľnej obety žijeme a máme zaistený večný život.


16.12.2005 - 15:43   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Mt 7, 21-29

      Človek veľa stavia (často príliš veľa) na ľudských slovách: na ľudských prísľuboch, uisteniach, prísahách, na manželskej prísahe muža, na uisteniach priateľov, na prísľuboch politikov; býva to často stavanie na piesku. Staviame tiež veľa na vlastných slovách, prísahách a sľuboch; ak tieto slová sa nepotvrdzujú činmi - bude to tiež stavanie na piesku.
Počujeme, že Kristus poukazuje na svoje vlastné slová - ako na nevyhnutný základ nášho stavania: kto stavia na jeho slovách - ten stavia na skale.
      Ide však o tie jeho slová, ktoré uvádzame do života, ktoré premieňame na skutok; slová jedine vypočuté, hoci aj s najväčšou nábožnosťou, sa nestanú základom. Povedzme to ešte inakšie. Ide nielen o slovo z Kristových úst. Ide o Slovo, ktorým je Kristus sám. On je totiž vtelené Božie Slovo, prostredníctvom ktorého sa Boh najdokonalejšie vyslovuje. Kristus je Božím Slovom, ktoré zjavuje a prináša spásu; toto Slovo dovoľuje nám poznať Boha a zdokonaliť seba a dosiahnuť spásu. A teda prijať Kristove slová - znamená prijať jeho samého a celého; pravdy, ktoré hlása; vzor života, akým nám zanechal; milosti, aké nám udeľuje vo sviatostných znakoch; nakoniec jeho osobne - vo sviatosti Eucharistie. Len pod podmienkou, pod podmienkou úplného prijatia Krista, stáva sa on naším základom; to, čo postavíme na tomto základe, ukáže sa odolným voči dažďu, vodám a víchriciam.


12.12.2005 - 19:59   -ls-  
» Mt 7,21-27

   Stavět dům na písku - není to směšná představa? Kdo by něco takového dělal. Vždyť každý ví, že písek ujede pod nohama, ani pevně stát se na něm nedá. I malý domeček, co si na písku uplácají děti, se rozsype.
   Dům, co má dnes na mysli Pán Ježíš, to není domeček, ale dům života - celý život.
   Pošetilý, kdo staví svůj život na písku.
   Co zobrazuje písek? Nepevnost, proměnlivost, nestálé názory. Říkáš si teď možná: V tom souhlasím. Stavět na nestálých názorech, to je špatné. To já stavím na pevných: na svých vlastních!
   Jsou tvé názory stálé? Nemění se? Jak ses na věci díval v 5, 10, 20, 50 letech?
   Stále znovu poznáváš: Tomu jsem špatně rozuměl, to bylo dětinské. - Teď to chápu líp.
   Znám z vlastní zkušenosti, jak se mění představa, kdo je starý člověk. Když jsem byl školák, zdáli se mi staří legruti, branci, co šli k odvodu. Když jsem byl sám legrut, zdál se mně moc starý třicátník. Ve třiceti jsem šel vinšovat padesátníkovi a myslel jsem si: Chudáčku, něčím ti to musíme osladit, že jsi už tak starý. Dnes živě souhlasím, když mi někdo řekne: On ještě není tak starý, má teprve pětašedesát, to ještě není žádné stáří!
   Že se vede jiným stejně jako mně, mi v tyto dny připomněla jedna dívenka. Vinšovala mi velmi soucitně: Nic si z toho otče, nedělejte, že jste tak starý! - Náš dědeček už má sedmdesát a ještě je živý.
   Tak je to se všemi lidskými názory - mými, tvými, všech lidí: mění se, jsou nestálé - jako písek. Kdo by chtěl stavět život na svých názorech, každých deset let by se mu vše zbořilo a musel by začínat znovu, jinak.
   Co myslel Pán Ježíš skálou? Co je neměnné?
   Přírodu? Ta mění tvář stále. I naše poznání přírody je stálý proces omylů. Nebo snad filosofii? I ta mění názory od generace ke generaci. Či snad vědu? I ta vytváří stále nové teorie. Neměnná skála uprostřed všeho pohybu je jen jediná: Bůh:
Jen Bůh je Praživot stále stejně mladý, krása bez módních změn, půvab nestárnoucí, láska nechladnoucí, moudrost odvěká.
   „Když vše se v světě mění - ty sám jsi bez proměny“ - tak zpíváme v krásné kostelní písni.
   Přeji vám, abyste tyto pevné základy svého života objevili, abyste se rozhodli stavět na Boží skále. Věřte, vyplatí se to. Pravda, přijdou i tak přívaly a vichřice, ale opřen o skálu víry, líp je přečkáš.
   Naše společné vyznání víry ať je tedy dnes pevným přimknutím k pevné skále - věčnému Bohu.


28.05.2005 - 14:15   Angelo Scarano  
» Mt 7, 21-27

      Přicházíme k závěrečné části horské řeči, obsahující naléhavou výzvu k uskutečnění Ježíšových slov. I Ježíš, tak jako Mojžíš (1. čtení), vyžaduje určité rozhodnutí. Společným motivem 1. čtení a evangelia není jen výzva žít podle Božího slova, ale také zaslíbení o požehnání (resp. „zlořečení, ztroskotání“) plynoucí z takové poslušnosti (či neposlušnosti). Není zde žádný rozpor s požadavkem „pouhé víry“ z druhého čtení, protože tam se hovoří o člověku dosud nevykoupeném, zatímco zde je řeč o vykoupených, kteří skutky prokazují své synovství.
      Nejprve se mluví o specifické skupině lidí, tzv. falešných proroků (prorok v širším slova smyslu jako ten, kdo vystupuje Božím jménem): jsou to lidé konající podivuhodné skutky, ale nežijící podle evangelia (viz předcházející verše 15-20: „Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Po jejich ovoci je poznáte. Což sklízejí z trní hrozny nebo z bodláčí fíky? Tak každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale špatný strom dává špatné ovoce. Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce a špatný strom nemůže nést dobré ovoce. Každý strom, který nedává dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. A tak je poznáte po jejich ovoci.“). Tito lidé se vykážou před Kristem-soudcem slovy: „Pane, Pane!“ Matoušovská komunita jen stěží v těchto slovech nemohla neslyšet narážku na základní křesťanské vyznání „Ježíš je Pán“. Toto vyznání je prázdné, pokud „nevyznávají činy“. Tito „křesťané naoko“ konali mimořádné skutky: prorokovali (opět, i to je třeba chápat v širším slova smyslu, nejen jako předpovídání budoucích událostí, ale jako charizmatické zvěstování Božího slova), vyháněli zlé duchy, konali „mocné činy“ (pravděpodobně uzdravování): mějme na paměti, že všechny tyto skutky konali i praví učedníci (10,1.8; Sk 5,16; 16,18; 19,12), a to na výslovný Ježíšův příkaz. Činnost takových lidí bychom mohli charakterizovat jako „pokračování samotné služby Kristovy a apoštolů“, jako službu naprosto běžnou v životě prvotní církve. Tito lidé nejsou kritizováni proto, že konali takové činy, ale proto, že na nich záviseli a jimi nahradili „poslušnost evangeliu“ (to zřetelně vyplývá ze slov obhajoby: „copak jsme neprorokovali …“, v. 22). Charizmatické skutky, které nejsou provázené poslušností Slovu, nejsou platnou vstupenkou u bran Božího království. Proto Kristus takovým lidem řekne, že je nezná (viz Mt 25,12): on s nimi nemá společenství, protože „se dopouštěli nepravostí“ (u Matouše slovo „nepravost“ neoznačuje ani tak konkrétní hřích, jako spíš obecně „porušení Otcovy vůle“, viz 13,41).
      Další část, těsně navazující na verše 21-23, je podobenství o dvou stavitelích. Opakuje a podtrhuje předchozí varování a celkový „důraz“ horské řeči na poslušnost Ježíšovu slovu. Podobenství má dvě části, každá z nich popisuje
      a/ jak byl postaven dům
      b/ jak se přihnala bouře
      c/ následky
      Nejprve se uvádí jednání moudrého člověka (slovo „moudrý“ se vyskytuje sedmkrát u Mt, neoznačuje ani tak člověka „moudrého“ podle našeho pojetí, jako spíš obezřetného, jednajícího podle evangelia, srv. Mt 25,45). Pošetilý je opakem moudrého: je to člověk, který zná Ježíšovo slovo, ale podle toho nežije (viz podobenství o moudrých a pošetilých družičkách, Mt 25,1–13).
      Evangelista pak popisuje typickou bouři v horkém a suchém klimatu Blízkého východu: vítr a silné deště brzy vytvoří potoky tam, kde dřív bylo jen suché údolí. Není to nezvyklý obraz eschatologického soudu (srv. Ez 13,10–15, vykazující mnoho společných rysů s naším podobenstvím; viz také Iz 28,17). Kdo nebere horské kázání zcela vážně, dává v sázku nebe. Jednotlivec rozhoduje o tom, zda se jeho konkrétní život v tomto světě stane také „kouskem věčnosti“ – nebo zda se jeho pozemská minulost jednou zhroutí a zanikne jako bezcenná.


28.05.2005 - 14:14   Angelo Scarano  
» Mt 7, 21-27

      Upadneme opět po radostných velikonočních svátcích do ponurého křesťanství lopocení a zákonického skutkaření? Pokud je tomu tak, jsme většími ubožáky než příslušníci jiných náboženství, protože jsme vázáni mnohem přísnějším zákonem než kdokoliv jiný! Avšak nepřišel snad Kristus „zdokonalit zákon“? A není snad Ježíš tím novým Mojžíšem? A nemá naše spravedlnost převyšovat spravedlnost zákoníků a farizeů? A nemáme „Nový zákon“?
      Bylo by snadné vyvodit z horského kázání křesťanskou podobu zákonictví. Avšak tento závěr, na první pohled neoddiskutovatelný, nebere v potaz širší kontext horského kázání, které je uvozeno radostnou „zvěstí“ o Božím království, přítomném tady a teď v osobě Ježíše Krista. Tedy vidíme, že zvěst o Božím království předchází „nový zákon“. Milost předchází zákon. V italštině existuje přísloví, že se nemá stavět vůz před vola: vůl má táhnout vůz, ne naopak. A stejně tak nemáme postavit „skutky“ před milost, ale naopak: milost má „táhnout“. „Milost velikonoc“ nás má táhnout… Je třeba přijmout „zcela zdarma a beze skutků“ dar nového života (druhé čtení!), abychom mohli žít jako autentičtí noví lidé (a ne jako obílené hroby, které zvenčí vypadají pěkně, ale uvnitř jsou plné lidských kostí a všelijaké nečistoty). Nový člověk, nové skutky…
      Pokud jsme přijali vážně evangelní zvěst o primátu milosti, možná jsme přece jen upadli do jiného extrému: „jen milost“ (to je opak „zákonictví“). Je to postoj, kdy člověk očekává všechno od milosti, aniž by se musel nějak namáhat… Milost se tak stává lacinou milostí: je to milost „za sníženou cenu“, která mě „moc nestojí“. Je sice pravda, že každá milost je zdarma (nedá se tedy koupit „výkonem“, jinak není milostí!), ale pravá milost je „drahá“: v tom, že ode mě vyžaduje jako odpověď to, co je mi „drahé“ (a někdy i dar mučednictví, čili dar života, toho, co je mi nejdražší).
      Drahá milost je právě ta milost, kterou beru vážně. Milost, kterou považuji za „vzácnou a drahocennou perlu“. Milost, která mě nenechává lhostejným a „mnou hýbe“, přitahuje mě … k novému stylu života.
      Právě drahá milost mi nedovolí upadnout do nebezpečí polovičatosti a laciných slov (či laciných modliteb). Nebyli snad ti falešní proroci „zbožní“? Vždyť volali „Pane, Pane“! A nekonali mimořádné skutky? Neobdrželi tak mimořádné milosti? Ty milosti však považovali za laciné, protože zůstali v laciném „stylu života“, polovičatém. Nebyla to „drahá milost“, která by je vedla k odevzdání celého života „věci evangelia“. Tito falešní proroci jsou nám výstrahou, že se nestačí zbožně modlit, nestačí chodit do kostela, nestačí vyznávat Krista… Pokud je pro nás evangelium drahocennou perlou, pak nemůžeme setrvat u laciné milosti. Život podle evangelia je víc než modlitba, víc než oslňující skutky… A celý svůj život postavím na evangeliu tehdy, když prohlédnu, že milost nabízená v Božím slově není laciná, ale drahá: stojí tedy za to investovat všechno!


07.03.2005 - 19:28   JR  
» Mt 7, 21.24-27

Dům na skále
V Itálii se středověkým hradům říká prostě rocca, skála. jsou totiž do skalnatého vrchu přímo vestavěny a mají stejnou pevnost jako ten nerost, stávají se částí přírody. Ale co je vlastně příroda? Všecko, co existuje, je dílo Boží, uskutečnění jeho vůle. Dělat tedy skutky podle Boží vůle je podobné jako stavět hrad na nedobytné skále. Nešťastní jsou lidé, kteří vyhořeli a musejí stavět dům znovu. Zoufalý je obchodník, který vložil všechny peníze do podniku, který ztroskotal. Ale po mravní stránce je takových vícekrát ztroskotaných daleko víc. Jak smutně působí student, který se ve třiceti letech zapsal na univerzitě na třetí fakultu, protože předcházející dvě nedokončil. Začínat vícekrát rodinu je daleko tragičtější. Vidíme však na všech stranách, jak se dnešní svět, aby obstál ve vichřici přechodných změn, které se na nás valí, potřebuje znovu opřít o Kristovu skálu.


07.03.2005 - 19:27   JR  
» Mt 7, 21.24-27

Dům na písku
Domky na písku se názorně vidíme v Africe např. v Zaire. Okolí Kinšásy je pískovité. Když pak přijdou letní lijáky, provalí se prolákliny, do kterých se snadno sesune, co stojí na okraji a nemá hluboké základy. Taková půda je tedy symbolem proměnlivosti, nestálosti, nebezpečí. V mravním životě má tato nestálost ovšem mnoho stupňů. Manželství spojené jenom na lehkomyslných pocitech končí rozlukou. Říká se proto: Nedejte se unést citem, musíte se svobodně rozhodnout a mít pevnou vůli! Ale i ta „pevná vůle“ není vždycky tak pevná, jak by se zdálo. Člověk se totiž mění, začne věci vidět jinak a změní své rozhodnutí, o kterém tvrdil, že je na věky Potřebuje tedy i lidská vůle oporu. Tou pak jsou Boží přikázání. Býval v modlitebních knížkách obrázek Krista jako zahradníka, který přivazuje k mladému stromku opěrný kůl. Nedělá to proto, aby jeho růst omezil, ale právě upevnil, aby se nezlomil ve větru. Takový je smysl přikázání.


07.03.2005 - 19:27   JR  
» Mt 7, 21.24-27

Ne každý, kdo mi říká: „Pane, Pane!“ vejde do nebeského království, nýbrž ten, kdo koná vůli nebeského Otce
Stará řecká filosofe neměla tak jasné rozlišení mezi rozumem a vůlí jako později scholastika. Nedovedli si totiž dobře představit, že by člověk jinak myslil a jinak jednal. Pro Sokrata je hřích prostě nevědomost. Kdyby věděl hříšník, co je dobré, udělal by to. Latinský básník Ovidius už je realističtější, když píše: „Vidím, co je lepší a schvaluji to, ale dělám to, co je horší.“ Často totiž pozorujeme sami, že je v nás vnitřní nejednota, rozpor Projevuje se to především ve styku s druhými. Navenek nemáme rádi rozepře. Mluvíme tak, jako by byl mezi námi úplný soulad. Přitom jsme však stále ve střehu, abychom se mu nemuseli podřizovat. Tato neupřímnost se ovšem přenáší i na styk s Bohem. Není nám těžké recitovat Otče náš. Ale říci „Buď vůle tvá ` opravdu ze srdce vyžaduje víc odvahy a síly, než by se zdálo. A přece Bůh hledí na srdce a ne na pouhý zevnějšek.


19.11.2004 - 05:55   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček  
» Mt 7, 21.24-27

      Solídny základ je potrebný nielen pod materiálnu stavbu, ale – tým viac – pod duchovný vzrast človeka, vo všeobecnosti pod jeho život. Tým základom sa má stať Božie slovo. Vidíme, ako v zmluvách medzi ľuďmi, základom sa stáva ľudské slovo. O základ takéhoto slova, ako o čestné slovo, vyznanie lásky, manželskú prísahu – opierajú ľudia svoju nádej, svoju budúcnosť, dokonca aj najvzdialenejšie perspektívy. Ale aký krehký a neistý býva tento základ, je to neraz budovanie na piesku...
      Pevným základom sa stáva iba Božie slovo. Bolo základom veľkých diel: stvorenia, vtelenia, vykúpenia. Ono tiež, stvoriteľské, posväcujúce a prinášajúce spásu. Slovo, ktoré formuje osobný život človeka. Ale len pod podmienkou, že nie je pre nás jedine prázdnym zvukom. Prázdnou frázou môžu byť slová evanjelia, ak urobíme ich výlučne niečím, čo patrí k nedeli, k veľkému zvonu, nejakou ozdobou, dodatkom k nášmu životu, nejakým jeho ozdobným zakončením – ale Kristus ho chcel urobiť základom. A prázdnou frázou môže byť aj naše nábožné volanie: Pane zmiluj sa! Ak ten Pán spolu so svojimi zásadami nepreniká skutky človeka, tak všetky náboženské „zaklínadlá“ budú len sypkým pieskom, na ktorom sa nič nepostaví.
      Nemožno nič vybudovať na prázdnej fráze. Základom musí byť konkrétum. Slovo – to ešte nie je konkrétum. Konkrétum to je skutok, akým sa stalo Slovo. Čiže: Slovo vtelené do života, ktoré sa stáva telom – to je konkrétum, to je základ. Presvedčivým a účinným je skutok.
      Ľudia hovoria: evanjelium je priťažké, nedá sa celkom praktizovať – a upadajú do znechutenia. Začnime však praktizovať tie náročné Kristove odporúčania, pokúsme sa, začnime už dnes – a presvedčíme sa, že sa dajú splniť. Aj naše nábožné slová sa majú stávať telom, skutkom. Až to bude konkrétny základ a budovanie na skale.
      Advent to je čas očakávania na toto Slovo, ktoré sa stane Telom, aby sme na ňom, ako na pevnom základe, budovali každý náš deň.



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet