16.september 2019

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

     „Skús milovať každého, kto práve prechádza okolo teba, a odhalíš prvé výhonky predtým nepoznaných síl: ony dajú chuť a vôňu tvojmu životu a tiež odpoveď na tisíce tvojich otázok.”

~Chiara Lubichová~

12.06.2003 - (čítanosť2622 reakcie10)


Mt 5, 27-32

      27 Počuli ste, že bolo povedané: „Nescudzoložíš!“ 28 No ja vám hovorím: Každý, kto na ženu hľadí žiadostivo, už s ňou scudzoložil vo svojom srdci. 29 Ak ťa zvádza na hriech tvoje pravé oko, vylúp ho a odhoď od seba, lebo je pre teba lepšie, ak zahynie jeden z tvojich údov, ako keby sa malo celé tvoje telo dostať do pekla. 30 A ak ťa zvádza na hriech tvoja pravá ruka, odtni ju a odhoď od seba, lebo je pre teba lepšie, ak zahynie jeden z tvojich údov, ako keby malo ísť celé tvoje telo do pekla.
      31 Ďalej bolo povedané: „Kto prepustí svoju manželku, nech jej dá priepustný list!“ 32 No ja vám hovorím: „Každý, kto prepustí svoju manželku, okrem prípadu smilstva, vystavuje ju cudzoložstvu; a kto si vezme prepustenú ženu, cudzoloží.

27.      Ex 20, 14.
29-32.      Porov. Mk 9, 43-47; Lk 16, 18.
31.      Dt 24, 1.


      Archív / Kartotéka
12.06.2003 | Čítanosť(3968)
Mt 5, 43-48
12.06.2003 | Čítanosť(3768)
Mt 5, 33-42
12.06.2003 | Čítanosť(3663)
Mt 5, 13-20


14.08.2009 - 03:23   PaedDr. František Dancák  
» Mt 5, 27

„Oči sú najväčším nepriateľom človeka”, hovorila sv. Klára Montefalkonská mladším rehoľným sestrám... Osud Lotovej ženy, ktorá neposlúchla napomenutie, je výstrahou pre všetkých.
Čisté oko, v ktorom nešľahajú zlé žiadosti, to je človek, ktorý víťazí nad svojimi žiadosťami. V tom zmysle každý z nás musí byť bojovníkom až do smrti.


13.12.2006 - 21:27   a.o.  
» Mt 5,27-32

Příkaz „Nezcizoložíš!“ (měl sloužit společnému životu manželů) není „naplněn“, pokud učedníka nevede k tomu, že neusiluje ani o jakési vnitřní společenství ve vědomě sycené touze po cizím partnerovi. S tím je pak třeba skoncovat tak rázně, že to lze přirovnat k „vyloupnutí“ oka či „useknutí“ ruky. Další příkaz „dát rozlukový lístek“ (měl sloužit možnosti nového manželského života ženy) je „naplněn“ (a tak překonán) tím, že učedník pochopí hlubokou původní jednotu „jednoho těla“ manželů a na ní postaví řešení každé neshody („smilstvem“ se zde snad myslí na „incestu“ založený vztah, který není Boží vůlí a je nutné jej stejně „rozloučit“).


30.10.2006 - 15:35   -ls-  
» Mt 5 ,17-37

„Jdi a smiř se se svým bratrem!“
„Udělej to hned, dokud jsi ještě na cestě!“
Jak žiletka ostré jsou ty příkazy Pána Ježíše.
Proč na nás Pán Ježíš tak naléhá? - Všichni víme, že jenom ten člověk si žije pěkně, kdo žije ve spokojené rodině. Že jen ten má vydařený život, kdo si se svým okolím dobře rozumí.
A žít, to nelze odložit napřesrok. Žijeme dnes, proto i lidová moudrost říká: „Co můžeš udělati dnes, neodkládej na zítřek.“ Zítra by mohlo být pozdě, ale dnes to ještě jde, dnes jsi ještě se svým bližním na cestě.
Máme se smířit. Pro Ježíše je tento příkaz tak důležitý, že jej zahrnul do Otčenáše: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme.“ A my proti této výzvě Pána Ježíše v zásadě, v teorii, nemáme námitek. Potíže začínají až při pokusech o její uskutečnění. Tu se ukáže, že ono to není jen tak.
Nikdo z nás totiž neví, jak by se tento kostel vyprázdnil, kdybychom teď doopravdy udělali, co Pán Ježíš říká: „Přinášíš-li svůj dar k oltáři a vzpomeneš si, že tvůj bratr má něco proti tobě - nebo ty něco proti bratrovi - pak se obrať a jdi se napřed smířit se svým bratrem. Pak teprve přijď a obětuj svůj dar.“ Kdoví, jestli bych tu zůstal i já.
Nikdo z nás také neví, jak by se zachoval ten náš bližní, s nímž jsme se nepohodli. Nebude to brát jako přiznání, že on měl pravdu? Nebude to brát jako projev mé slabosti a tím víc bude na mne dotírat? Bude to považovat za mou prohru a svou výhru? - Ne. Není to nic lehkého, ani jednoduchého, dozrát k takovému vykročení ke smíru.
Musíme počítat i s tím, že krok ke smíru bude nutno udělat znovu a znovu, - že napoprvé budeme odmrštěni. Že na cestě ke smíru bude třeba naší velké trpělivosti. Ale copak Pán Bůh nemá velkou trpělivost i s námi?
Kde a proč lidská nepřátelství vznikají? Je to tam, kde každý hledí jen na své vlastní zájmy. Kde se na druhého neohlíží, kde není ochota ustoupit. Takový člověk nedomyslí, že tak ztrácí víc, než kdyby ustoupil: ztrácí pokojné prostředí, které je jen tam, kde je dobře mně i tobě.
Ano, není to nic snadného, tohle vykročení ke smíření. Sami bychom to snad ani nezvládli. Ale copak nemáme na toto smíření zvláštní svátost - svátost smíření - svatou zpověď?
Proč tahle svátost hraje v našem životě tak malou roli? Odpověď je jednoduchá: my se chceme smířit s Bohem - bez smíru s lidmi.
Naše zpověď se podobá jednání manžela, který své ženě dá občas k svátku kytici růží, ale jinak se o ni nestará, jinak na ni nedbá. My to s Bohem děláme také tak. Jednou - dvakrát za rok ve zpovědnici kytici pokorných slov, ale pak zas na všecko zapomeneme. Zpovědní sliby se nesnažíme uskutečnit.
Cesta k smíření a k přátelskému vycházení s lidmi kolem nás, ta bude asi u každého jiná. Bude výsledkem našeho uvažování, přemýšlení. Ale jsem přesvědčen, že každému z nás by to mělo stát za pokus.
Když se chystáme ke zpovědi, pokusme se napřed smířit s lidmi to, co chceme ve zpovědi smiřovat s Bohem.
Manžel, který nemá čas na ženu, na děti, měl by se už týdny před zpovědí zaučovat do pozornějšího vztahu k rodině. Na spoluzaměstnanci, který nám jde na nervy, bychom měli hledat dobré vlastnosti, aby nám byl snesitelnější.
Snad by bylo možné mezi manželi či sourozenci, povědět si navzájem, co komu svědomí vytýká ve vztahu k druhému; dohovořit se, jak vše napravit a zlepšit. To by bylo panečku naplnění příkazu Písma: „Vyznávejte se navzájem ze svých hříchů“ (Jak 5,16) a „Odpouštějte si navzájem“ (1 Kol 3,13).
Víme, že naše zpovědi zůstávají často neúčinné, že po nich zůstáváme stejní, že se po nich nelepší náš vztah k lidem. Teď jsme si řekli recept na nápravu: jdi a usmiř se s lidmi ještě před zpovědí Bohu. Začni s nápravou hned, jak si chybu uvědomíš. Nečekej, že začneš jinak až po zpovědi. Samotný den zpovědi ať je slavnostním smířením s Bohem a radostným svátkem vzájemného usmíření s lidmi.
To by byla krásná a účinná slavnost smíření, kde by náprava předcházela vlastní zpovědi.
Já vím, jít za druhým a doznat svou chybu, omluvit se, to jde proti srsti. Snadnější je zapírat, vylhat se, čekat, až jestli druhý udělá ke smíru první krok. Ale dosáhnout pokoje v rodině, mezi lidmi, mít pokojný domov - copak to nestojí za kus sebezapření?
V naší farnosti žije asi 500 pokřtěných. Na nedělní bohoslužbě se nás schází průměrně tak kolem 100 lidí. Nás sto má být světlem a solí těm ostatním, jak jsme to slyšeli v evangeliu minulou neděli. Tedy každý z nás má být světlem čtyřem lidem kolem sebe. Vychází z nás k nim opravdu světlo živé víry, teplo smířlivé lásky a vzájemného odpuštění? Pojďme prosit, abychom to uměli.


10.10.2006 - 15:58   -ls-  
» Mt 5 ,17-37

„Nebude-li vaše spravedlnost mnohem dokonalejší, než spravedlnost učitelů zákona a farizeů, do nebeského království nevejdete.“ - Jak těmhle výhružným slovům Pána Ježíše rozumět? Vždyť všichni víme, jak usilovně se zákoníci snažili jednat spravedlivě, zachovávat přesně Boží zákony. Pán Ježíš si na ně stěžoval, jak velká břemena lidem ukládají - a teď že by Pán kladl ještě větší břemena na nás? Někteří křesťané to tak chápou a jsou stále ustaraní: jestli se dost modlí, dost postí, dost sebezapírají. Vyhlašují proto stále nová modlitební tažení a postní akce. To pak Ježíšovo evangelium není zvěst radostná, ale zvěst hrozivá a Ježíšova církev vypadá jako cosi nadpřirozeného, od čeho je lépe raději se držet dál. Takoví křesťané nepochopili, že přijetí evangelia přináší radostné pozvednutí hlavy a ne strach a znejistění.
Abychom se takového nepochopení evangelia uchránili, měli bychom Ježíšova přikázání nazývat raději výzvy, - pozvání k radostnějšímu životu.
Všimněme si trochu, jak Ježíšovy výzvy odpovídají základním potřebám lidské existence.
Svět kolem nás - protože bez Krista - je plný vražd, surovostí, násilností. Celý svět, celou naši společnost naráz změnit nedokážeme. Ale existují už mezi námi malé oázy lásky a pokoje. Existují už taková místa, kde lidé na sebe zlostně nekřičí, kde se neperou, kde se mají rádi. Je to jak závan nebe, když do takového prostředí vstoupíš. Proč by to tak nemohlo být i kolem tebe: lidské mluvení, lidské chování, ochotná spolupráce?
Svět kolem nás - protože bez Krista - je plný rozvrácených manželství, dětí-sirotků po živých otcích, plný nenávisti na místě vyčpělé lásky. Všechny rozvrácené rodiny zachránit nedokážeme - ale tu jednu rodinu, tu naši, tu tvou, tu zachránit můžeme. Ovzduší vaší rodiny je ve vaší moci. A je to jak kus nebe na zemi, kde manželé hledají, co je k pokoji, místo aby hledali, co druhému hodit na hlavu.
Svět kolem nás - protože bez Kristova evangelia - je plný podvodníků, lží. Už ani jejich přísahám nelze věřit - protože nevěří v Boha. Celý svět nepředěláme, ale proč by se nemělo zachovávat osmé přikázání v našem domově, proč by řeč nás, křesťanů, neměla být ANO - ANO, NE - NE? Když přijdeš do prostředí, kde si lidé navzájem věří, tam ti zavoní nebeské království. Proč by upřímnost neměla být i mezi námi, křesťany, v našich domovech?
Sestry a bratří, věřte, že Ježíšovo evangelium, jeho výzvy, nevedou k úzkostlivosti, ke křečovitému pachtění. Vedou k radostnému uvolnění. Je to cesta od poměrů zvířecích k poměrům lidským. Kde se objeví jen trochu snahy žít v lásce a svobodě Božích dětí - tam se tvoří červánky nebes, začne růst ostrůvek Božího království.
Starý zákon chápal náboženství jako soubor příkazů a zákazů. Tušíte už, v čem Ježíšův Nový zákon je nový, jak Pán Ježíš staré zákony zdokonalil?
Bratří, z Boží dobroty jsme tu směli dnešnímu evangeliu naslouchat, uvažovat o něm.
Teď je na nás, abychom se touto ukázanou cestou každé ráno chutě vydali.


10.10.2006 - 15:58   -ls-  
» Mt 5 ,17-37

Vzpomínáte, jak jsme si tu před dvěma týdny četli osmero blahoslavenství? Vybízel jsem vás, abyste si nezapomněli doma přečíst 5. a 6. kapitolu Matoušova evangelia, celou Horskou řeč v souvislosti.
Kdo jste poslechli, dobře jste udělali. Pomůže vám to líp pochopit jednotlivé úseky Horské řeči, které si budeme při bohoslužbě ještě po celý měsíc předčítat.
V dnešním evangeliu je věta, která má stěžejní důležitost pro pochopení ducha tohoto řádu křesťanského života:
„Nebude-li vaše spravedlnost větší, než je spravedlnost zákoníků a farizeů, nevejdete do království nebeského.“
Na první pohled se zdá, že je to požadavek velmi snadný. Kdo by chtěl být farizejem! Komu se neprotiví přetvářka, falešné svatouškovství. Nenápadné vynášení vlastních ctností, povyšování se nad jiné, zkrátka farizejství, jak tomu výrazu běžně rozumíme.
Farizejský řád života
Jenže tak jednoduché to není. Farizeové měli svou představu o spravedlnosti, a velmi přísnou: Za nic by nevynechali bohoslužby, za nic by nezanedbali půst. Všechny náboženské předpisy zachovávali do puntíku, povinné příspěvky na kostel odváděli precizně. Proto byli ve veřejném mínění váženi a označováni za spravedlivce: Spravedlnost, zákonnost ve všem do puntíku, vše podle zákona. To bylo jejich.
A nyní přichází Pán Ježíš a říká, že to vše nestačí. Že naše spravedlnost musí být větší, jinak že Boží království ani neuvidíme. Co tedy? Máme si vymýšlet ještě víc předpisů a příkazů? Farizeové jich prý měli přes dva tisíce! Máme se víc postit, být ve všem ještě přehnanější?
To by už ani nešlo. Farizeové jsou ve spravedlivém plnění přikázání nepředstižitelní. Ježíšovi tu také jde o něco jiného. Sám na sobě ukázal, jak to myslí. Neptá se, co je povinen pro lidi udělat. Nekalkuloval, jestli a jak mu budou lidé za vykoupení vděční. Šel a nasadil za ně celý svůj mladý život zadarmo, gratis. Prostě z lásky.
Větší velkomyslnost
Pochopils, oč má být naše spravedlnost větší, než ta počtářská: Co jsem povinen, co musím? - O ochotnou velkomyslnou lásku, jako byla Ježíšova.
Kde to lidé nepochopí, tam nežijí v Božím království. Kde manželé se mezi sebou denně perou: To je tvá povinnost, ne má! - Kde sourozenci se hádají: Ať to udělá brácha! - Kde spolupracovníci říkají: Tohle je má povinnost a dál mě nic nezajímá, ať se třeba podnik zboří! - Tam všude zahubili ducha Božího království a vytvořili si menší či větší peklo.
Nový postní řád
Kde lidé pochopí zákon Božího království, tam porozumí i smyslu změn, které v církvi občas prožíváme. Například postní řád. Je tam mimo jiné, že páteční půst se může naplnit nejen zdrženlivostí od masa, ale čímkoli jiným, co nás stojí oběť, opravdový sebezápor.
Kdo nezná dnešní evangelium, mohlo by se mu zdát, že se tu zase cosi zpohodlňuje. Ale kdo ví, že Ježíš chce víc, než jen formální zachování předpisu, ten bude novému řádu rozumět: Půst se neruší. Mění se jen forma, která se už stala příliš snadnou, za formu náročnější. Jen tehdy se postíš, když tě to opravdu stojí nějaký sebezápor, když to opravdu pocítíš.
Podobně je tomu i při naší bohoslužbě. Pán Ježíš nám říká: Přinášíš-li svůj dar k oltáři a cestou se rozpomeneš, že máš zlost na bližního, nech svůj dar a jdi se nejprve smířit.
Všechna snaha o krásnou liturgii by byla k ničemu, kdyby při ní nebyla vzájemná láska.
Jak si to zapamatujeme:
„Kdo nemá srdce ze zlata,
ten ať dělá co dělá,
všechno je prázdnota.“
To je ta vyšší spravedlnost Nového zákona, ta větší než zákoníků a farizeů: Neptej se co musíš, co jsi povinen. Ptej se, co můžeš udělat, dělej to rád, s láskou, ochotně. Neboť veselého dárce miluje Bůh.


01.03.2006 - 14:03   JR  
» Mt 5, 27-32

Kdo pohlédne na ženu
Očima se dostáváme do styku se světem, který nás obklopuje. To, co nám nepadne do oka, často pro nás vůbec neexistuje. Zase však naopak to, co jsme uviděli, nás pobouří, vyvede nás z klidu. Buď nás to přitahuje, nebo to budí odpor Starověcí stoikové z toho vyvodili psychologické důsledky v duchu materialismu. Na počátku je smyslový vjem: vidění, slyšení, dotyk. Ten se přenese dovnitř a objeví se obraz ve fantazii, ve vnitřní obrazotvornosti. Tam probudí touhu zmocnit se toho, co máme v duchu před očima. Přivolíme a dojde k činu. Jde-li o něco zlého, hřešíme. I stoikové uváděli příklad s pohledem na ženu. Chceš-li se vyhnout tomu, abys se ženou zhřešil, raději se na ni nedívej! Pouhý pohled uvede do pohybu psychologický mechanismus, který už nezastavíš. Vysvětlovali takto křesťané text evangelia? Někdy, když mluvili o síle pokušení. Ale i tehdy jsou si vědomi, že není vnitřní proces mechanický, nezadržitelný. Máme svobodu jej vždy zastavit. Nehřeší tedy muž už v tom okamžiku, kdy na ženu pohleděl, ale až tehdy, kdy na ni pohlédne s úmyslem, aby hřešil.


01.03.2006 - 14:03   JR  
» Mt 5, 27-32

Pohoršuje-li tě oko
Nikomu nepřijde na mysl, že by měl brát tyto texty doslova. Komu vypíchnou oko, toho oslepí. Býval to barbarský trest válečným zajatcům, které odsoudili k točení kamenných mlýnů. Neviděli, tedy se nevzpouzeli. Ale člověk naštěstí má oční víčka a může v jistých okamžicích nevidět dobrovolně. Zrak je důležitý, abychom se orientovali na cestě. Stačí jej při jízdě autem upoutat na něco jiného a ta malá roztržitost nás může stát život. I duchovní život je cesta, někdy velmi intenzívní, vyžaduje napětí. Jen v této souvislosti chápeme jistou přísnost v životě světců. O sv. Aloisi se čte, že se nechtěl dívat ani na matku. Sv. Tomáš Akvinský se nikdy nedíval přímo na ženy, ačkoliv měl od Boha dar dokonalé čistoty Odůvodňoval to tím, že Bůh dává své dary těm, kdo se snaží, aby jich dosáhli. Tyto příklady se uvádějí v souvislosti se sexuální čistotou. Ale princip je všeobecný. Očí a vůbec smyslů je radno užívat všude tam, kde slouží duševnímu a duchovnímu pokroku. Když však rozptylují a zneklidňují, jsou jako nevhodní návštěvníci při práci. Je lépe se jich zbavit.


01.03.2006 - 14:03   JR  
» Mt 5, 27-32

Pohoršuje-li tě pravá ruka
Pravá ruka může sloužit za symbol práce. Kdo si ji poraní, je invalidou. Je proto velký Boží dar mít zdravé ruce a pracovat. Někteří lidé pracují rádi, s nadšením, ani se nezastaví. Vydělají peníze, postaví dům, dosáhnou blahobytu. Ale je to všechno? Vjednom švédském časopise uveřejnili zajímavý článek „Rozhovor otce se synem“. Otec je spořádaný, zámožný, vážený člověk. Syn nosí džíny, nečeše se, potlouká se po ulici. Otec je rozumný a ví, že to chlapec dělá vlivem okolí, společníků. Pokouší se tedy s ním zavést rozumnou řeč a vysvětlit mu, jak je to pěkné spořádaně pracovat. A jakou slyší odpověď? „Tvá řeč, otče, mně připadá, jako kdybys mi při jízdě autem stále vysvětloval, jak dobře auto jede, jak silný je motor, jak fungují světla, atd., ale doposud jsi mi ani slovem nenaznačil, kam vlastně jedeme.“ I práce musí mít cíl. Lidi, kteří jsou beznadějně pohlceni v činnosti, jen aby zbohatli, „pohoršuje pravá ruka“. Ti právě potřebují, aby si ji načas „uťali“ a zamysleli se nad životem, např. v duchovních cvičeních a modlitbě všeobecně.


16.12.2005 - 15:43   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Mt 5,27-32

      Ľudia sa radi odvolávajú na Kristovu zhovievavosť a pochopenie. Samozrejme, odpúšťal cudzoložniciam, skrúšeným a ochotným konať pokánie; ale neotváral žiadne dvierka tým, ktorí by mali chuť znevažovať sexuálnu morálku. Ako dnes počúvame, dokonca sprísnil tie morálne predpisy, ktoré rešpektovali jeho súčasníci: Počuli ste, že bolo povedané: Nescudzoložíš! No ja vám hovorím: Každý, kto na ženu hľadí žiadostivo, už s ňou s cudzoložil vo svojom srdci. A teda Kristus rozširuje tieto morálne predpisy aj na vnútornú sféru zážitkov.
      Prečo sa Kristus, a za ním jeho Cirkev, tak neústupčivo stavia k otázkam čistoty? Pretože po prvé: kresťanstvo zdôrazňuje (a my s tým súhlasíme), že morálnym problémom číslo jedna je láska; a čistota je spojená s láskou; hriechy proti čistote sa neraz ospravedlňujú láskou; možnože je to láska - ale láska zdeformovaná a nesprávna, a teda hriechy proti čistote sú deformáciou lásky.
      A po druhé: nakoľko čistota vyostruje, zjemňuje nadprirodzený zmysel (ľudia čistého srdca uvidia Boha), natoľko neovládaná zmyselnosť otupuje nadprirodzený pohľad: fakticky, človek často odpadá od viery, keď mu prikazuje zriecť sa nemravných záľub.
      Okrem toho také záľuby podlamujú silu vôle: človek, ktorý podlieha zmyselnosti, stráca schopnosť pre úsilie a obetu. Preto sv. Ján z Kríža uisťuje: Viac Boh od teba žiada hoci aj najmenší stupeň čistoty, než najväčšie diela, ktoré by si mohol vykonať. Ale tiež, človek čistého srdca - a len taký - bude schopný tých najväčších diel.
      Neudivuje teda, že Kristus až radikálnymi formuláciami prikazuje vyhýbať sa príležitosti k tomuto druhu pádov (vylúpiť oko, odťať ruku!) Vyhýbať sa - to často znamená jednoducho útek. Ale útek nie je vždy znakom slabosti; niekedy sa stáva najväčším dôkazom vytrvalosti a sily vôle (W. Milaszewska).


12.12.2005 - 19:59   -ls-  
» Mt 6,24-34

   Dvěma různým pánům sloužit nelze, říká Pán Ježíš v dnešním evangeliu.
   My to víme, ale v každodenním životě to přesto zkoušíme.
   Při ranní modlitbě máme dobrý úmysl: „Co dnes budu dělat, mluvit, myslet, vše ať je k větší cti a slávě Boží.“ Ale během dne hledáme, co je k slávě naší.
   Výsledkem je vnitřní rozpolcenost věřícího člověka, stálý pocit špatného svědomí. nectnost strachu z Boha namísto ctnosti bázně Boží. A to není dobré ovoce naší snahy o duchovní život, vždyť ovocem má být opak, radost.
   Jak to tedy dělat?
   Jak to tedy dělat? Což takhle: nechat ranní modlitby a nedělat žádná předsevzetí? Když nic nechci, nebudu mít výčitky, že jsem nesplnil.
   Tohle by dobrá cesta nebyla. Kdo začne lajdat v ranní modlitbě, nebo ji omezí jen na odbrebentěný Otčenáš, ten je brzo po krk v lajdání všeho druhu i přes den.
   Jak to tedy dělat? Nesmí z toho být úkol navíc, o povinnost víc - těch povinností máme beztak dost.
   Musíme si natrénovat, nacvičit návyk. Jako si dítě nacvičí chození tak, že nemusí přemýšlet, kterou nohu teď dát dopředu, jako si automobilista nacvičí řízení tak, že nemusí přemýšlet co nohou, co rukou, tak si my křesťané nacvičujeme stálé spojení s Boží láskou, ať děláme cokoliv.
   Jak se to dá natrénovat? Jsou na to dva cviky.
   Cvik přes den prvý
   Ten dobrý úmysl v ranní modlitbě: „Všechno dnes chci dělat ke cti a slávě Boží,“ ten si zachovejme a k němu navíc trénujme a natrénujme kontrolu přes den: „Mohu to, co právě dělám, nabídnout Pánu Ježíši jako svůj dar? Co teď chci udělat, je to opravdu dobré?“
   Když vytrváš s každodenní ranní a večerní kontrolou, - a denní modlitbu se snad modlíš, co bys to byl jinak za křesťana, - když si to tedy budeš dvakrát denně připomínat, navykneš si, abys při všem, co míníš dělat, zauvažoval i z toho hlediska, jestli to je správné před Božím zrakem, jestli z toho bude nakonec radost nebo znechucený pocit špatného svědomí.
   Cvik přes den druhý
   A pak je tu ještě druhý cvik, jak žít a pracovat ke cti a slávě Boží. Týká se věcí a lidí, kteří nám sami přicházejí takříkajíc pod ruku. Nevybíral jsem si, je to tu: U vás, školáci, třebas spolužák v lavici. Posadili ho k tobě a jde ti na nervy, je ti protivný, je zlý. Kdybys nebyl křesťan, asi bys nedokázal nic víc, než že bys chodil do školy s nechutí, že by sis nechal otrávit školu.
   Ale křesťan, ten ráno vše nabídl Pánu Bohu. To hezké k Boží cti a slávě, to bolavé a protivné jako pomoc Pánu Ježíši s jeho křížem: Vše nepříjemné chci dnes nést jako kousek kříže Pána Ježíše.
   A tak křesťanu jsou protivní lidé také protivní. Ale místo, aby nás z nich začala bolet hlava nebo téct nervy, říkáme si: Pane Ježíši, tys měl kolem sebe také všelijaké Jidáše a všelijaké farizeje. Ale nerozčiloval ses kvůli nim, jen ti jich bylo líto. Tak já to budu dělat také tak.
   Křesťanu je také nepříjemné, když má jít do nemocnice na operaci slepého střeva či na žlučové kameny. Ale vzpomene si na Pána Ježíše na Hoře Olivové a v duchu se modlí: Otče, já bych to raději nechtěl, jestliže to opravdu nemusí být. Ale jestli to být musí, nechám to na tobě.
   Jaký je z toho užitek?
   Jaký je z toho užitek? Veliký.
   Kdo každé ráno vstává s dobrým úmyslem:
    „Vše, co budu dnes dělat, chci dělat dobře, k Boží slávě!“
    „Vše nepříjemné chci nést jako kříž Pána Ježíše!“
   Kdo tedy ráno začíná s dobrým úmyslem; - kdo si nacvičí, dívat se na vše z tohoto pohledu; - kdo se při večerní modlitbě kontroluje zpytováním svědomí; - na takovém člověku se to pozná. Dobře sám sebe zná, má se pod kontrolou, nepoletuchuje, nezmatkuje, nesmutkuje.
   Kdosi o dobrém úmyslu řekl, že plní v životě funkci, jakou má spojka při jízdě autem: můžeš se tak přeřadit na hnací motor Boží lásky.



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet