17.júl 2018

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    „V deň, keď prestanete horieť láskou, mnohí zomrú hladom.”

~FRANöOIS MAURIAC~

12.06.2003 - (čítanosť3392 reakcie20)


Mt 5, 13-20

      13 Vy ste soľ zeme. Ak soľ stratí chuť, čím ju osolia? Už nie je na nič, len ju vyhodiť von, aby ju Ľudia pošliapali. 14 Vy ste svetlo sveta. Mesto postavené na návrší sa nedá ukryť. 15 Ani lampu nezažnú a nepostavia pod mericu, ale na svietnik, aby svietila všetkým, čo sú v dome. 16 Nech tak svieti vaše svetlo pred ľuďmi, aby videli vaše dobré skutky a oslavovali vášho Otca, ktorý je na nebesiach.
      17 Nemyslite si, že som prišiel zrušiť Zákon alebo Prorokov; neprišiel som ich zrušiť, ale naplniť. 18 Veru, hovorím vám: Kým sa nepominie nebo a zem, nepominie sa ani jediné písmeno, ani jediná čiarka zo Zákona, kým sa všetko nesplní. 19 Kto by teda zrušil jediné z týchto prikázaní, čo aj najmenšie, a tak by učil ľudí, bude v Nebeskom kráľovstve najmenší. Ale kto ich zachová a tak bude aj učiť, ten bude v nebeskom kráľovstve veľký.
      20 Preto vám hovorím: Ak vaša spravodlivosť nebude väčšia ako spravodlivosť zákonníkov a farizejov, nevojdete do nebeského kráľovstva.

18.      Lk 16, 17.

      Archív / Kartotéka
12.06.2003 | Čítanosť(3684)
Mt 5, 43-48
12.06.2003 | Čítanosť(3503)
Mt 5, 33-42
12.06.2003 | Čítanosť(2934)
Mt 5, 21-26


14.08.2010 - 02:45   smn  
» Mt 5, 20

Možno by sme namiesto prekonávania farizejov v oblasti množstva vecí, ktoré robíme - či spravíme päť krokov namiesto troch -, mali myslieť na to, aké veci robíme. Pomôže nám, keď si uvedomíme, že Je žiš hneď potom, ako nám hovorí, že máme ísť ďalej než zákonníci a farizeji, pripomína, že sa nemáme na seba navzájom hnevať. Hovorí, že si máme rýchlo odpúšťať, a varuje nás pred tým, aby sme jeden druhého nazývali bláznami. Spravodlivosť, o ktorej rozpráva Ježiš, teda neznamená, že máme robiť viac. Znamená, že máme viac milovať. Taká spravodlivosť znamená veľkoryso dávať, pohotovo odpúšťať a o okamžite sa zbavovať hnevu či nenávisti.


30.12.2006 - 11:36   a.o.  
» Mt 5,13-16

Vy jste světlo světa!
Učedník, který v sobě zakusil štěstí z přicházejícího a aktivně přijatého Božího království se nemůže snažit být nenápadný, aby se např. vyhnul pronásledování a ústrkům. On prostě „je“ (ne: „má být“) solí (srov. Lv 2,13; Ex 30,35; 2 Kr 2,20) a světlem (Mt 4,16!). Kdyby svoji pravou přirozenost zapíral, bude rozpolcen a „nehodí se k ničemu“.


30.12.2006 - 11:36   a.o.  
» Mt 5,17-19

Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit.
Ježíš nepřišel Zákon (hebr. „Tóra“ = ukazatel, směrník k životu) a Proroky (tj. výklad Tóry do nových podmínek) „zrušit“, ani pouze doslovně „zachovávat“. Přišel je „naplnit“ (srov. 3,15), tj. ve svém vlastním životě a hlásání dovršit a přivést k jejich pravému smyslu. Žádný příkaz není zrušen - pouze v jiných podmínkách může mít „plnění“ jeho smyslu (služba životu) odlišnou podobu. Klíčem k plnění „dovršené“ Tóry (a tak i ke vstupu do Božího království zde a nyní), je pak (dosl.) „naplněná spravedlnost“, tj. otevřený, závazný a darující se vztah s Bohem i lidmi.


19.11.2006 - 15:10   a.o.  
» Mt 5,17-19

„Zákon“ („Tóra“ = Gn až Dt) a „proroci“ („Nebíím“, včetně našich tzv. knih historických) nejsou pro Ježíše nějakým „starým“, zákonem spravedlnosti, který je třeba nahradit „novým“ zákonem lásky. „Tóra“ je (srov. obraz chrámu) velesvatyní Božího sdílení se člověku, „proroci“ jsou jejími vykladači a ochránci (svatyně) a nejpozději vzniklé „spisy“ (hebr. Ketubím) jsou přípravou na vstup do Božího slova (chrámové nádvoří). Ježíš tedy nepřišel tzv. Starý zákon (lépe „První smlouvu“) „zrušit“, ale po jeho „vyprázdnění“ zákonickým židovstvím své doby „naplnit“ původním obsahem, zpečetit jej a dovršit jeho hlásání „okolním národům“.


10.10.2006 - 15:58   -ls-  
» Mt 5,13-16

Když lidé něco chtějí v krátkosti a trefně vyjádřit, používají všelijaká přirovnání. Slyšel jsem nedávno, jak jedna maminka řekla o svých dvou chlapcích: „Jeden je jako vítr, druhý zase jako šnek.“ A hned jsem věděl, že má jednoho syna čiperného a druhý je lenoch.
Pán Ježíš taková přirovnání také rád používal. Říkáme jim podobenství. A on jich uměl používat mistrně. Naše dnešní evangelium má všehovšudy pět vět. A přece nám v něm pomocí dvou přirovnání dává směrnici pro celý náš život.
V prvním podobenství přirovnává náš život k soli: Říká, že my křesťané jsme sůl země.
Každý ví, co dělá sůl s jídlem, a tak každý tomu podobenství rozumí. Jistě znáte, jak to je, když maminka někdy zapomene jídlo osolit. Nemá to žádnou chuť. Sůl jídlo vylepšuje, dává mu tu pravou chuť.
Když Pán Ježíš říká, že máme být zemi - to je světu kolem nás - tím, co je sůl jídlu, hned tomu rozumíme: My křesťané máme také dělat svět chutnějším. Jako sůl dělá chutným pokrm, tak máme my měnit svět k lepšímu.
Jak a čím? Snadno poznáme, kdy je třeba přisolit žertem, kdy úsměvem, kdy ochotou někomu pomoci, kdy jiným dobrým činem.
Je tu však ještě druhé podobenství Pána Ježíše. Máme být světu nejen solí, ale také světlem, které všem svítí.
Solí světu jsme, když dobro konáme. Světlem jsme, když svět naši dobrotu vidí, když si z nás může vzít dobrý příklad.
Když někde není světlo, je hned vše chmurné, tmavé, člověk by se tam málem bál. Ale jak zasvítí světlo, je to lepší: Vidíš na cestu, nezakopneš, nezamotáš se, nezabloudíš.
Světlo našeho dobrého života má lidem pomáhat, má jim svítit, aby trefili k Pánu Bohu.
To je vážný životní úkol pro nás křesťany: činit svět lepším, chutnějším tím, že jsme dobří, svým příkladem. Co vy na takový úkol říkáte? Být solí! Být světlem!
Tak nám to uložil Pán Ježíš. Jistě uznáváte, že je to krásný životní úkol. Jistě si i říkáte: Budu to tak dělat, až budu velký, až vyjdu školu, až se ožením, až půjdu do penze a budu mít na to čas. - Ale pozor na to „budu“! Budulínkovství není k ničemu. Kdo stále jen plánuje, co bude dělat, neudělá nikdy nic. Poslyšte, co o tom říká svatý František Saleský:
Ptali se ho:
- Která hodina je v životě nejdůležitější?
Odpověděl: Vždy ta, kterou prožíváš teď. Protože máš možnost využít ji k dobrému.
- Který člověk je pro nás nejdůležitější?
Odpověděl, že ten, kterého máš před sebou - máš možnost mu prospět.
- Která práce je nejdůležitější?
Ta, kterou děláš teď - máš možnost dělat ji dobře a s láskou.
Taková moudrá rada stojí za to, abychom si ji zapsali, hleděli zapamatovat, stejně, jako životní program z dnešního evangelia:
Chci být solí - pomáhat, aby svět kolem mne byl chutnější, veselejší.
Chci být světlem - pomáhat lidem svým příkladem, aby rozpoznali krásu křesťanství.
A chci s tím začít hned dnes. Amen, tak se staň.


17.03.2006 - 11:00   JR  
» Mt 5, 17-19

Nepřišel jsem zákon zrušit
Křesťané v prvních dobách si spontánně kladli otázku: Platí pro nás ještě Starý zákon? Je užitečné jej číst ve shromáždění? Proti heretikům, kteří jej považovali za dílo Boha tvrdého, odlišného od Boha lásky, zjevujícího se v Novém zákoně, církev se starozákonních textů zastala a přijala je za své. Platí pro nás jako výmluvný obraz toho, co se stalo v příchodu Krista a po něm. V Adamovi jsme se všichni narodili k životu na zemi. Vyšli jsme z prázdnoty, z ničeho. V Kristu všichni vycházíme z prázdnoty hříchu k věčnému životu. Abrahám byl otcem vyvoleného národa, Izraele. Kristus je hlavou nového Božího lidu, církve. Abrahám obětuje svého syna, Bůh Otec vydal jednorozeného Syna za spásu světa. Mojžíš vyvedl lid z Egypta do zaslíbené země. Kristus nás vede z údolí stínů a smrti do věčných příbytků. David založil království Izraele, Kristus ohlašuje příchod království Božího, atd. atd. Není to pouhá hra představ, ale skutečnost Boží pedagogie, která začíná tělesným, které vede k hodnotám duchovním a všelidským. Takový je smysl každého uměleckého díla a v tom duchu se musíme naučit číst i Bibli, zrozenou z inspirace Ducha.


17.03.2006 - 11:00   JR  
» Mt 5, 17-19

„Pedagog ke Kristu“ (srv. Gal 3,24)
Schématicky se shrnuje obsah Staré smlouvy do dvou slov: zákon a proroci. Všechny události židovské historie mají prorocký charakter, ukazují na význam příští, očekávaný, novozákonní. Jiný byl postoj křesťanů, pokud jde o předpisy Mojžíšova zákona. Už ve Skutcích apoštolů čteme prohlášení sv. Petra, že tyto normy už křesťany nezavazují. Sloužily jako příprava na příchod Kristův Zajímavá však byla debata, která přišla o něco později. Křesťané už nebyli jen obrácení židé, ale jejich převážná část pocházela z prostředí pohanského. Ty pak Bůh nepřipravoval, aby došli ke Kristu? Alexandrijský inteligent Klement, autor mnoha spisů, zaujal pozici ve prospěch pohanů. Vyšel z řecké kultury a věděl, že i tam bylo mnoho krásného a pravdivého. Prohlásil tedy, že Platon byl pro Řeky tím, čím byl Mojžíš pro Židy, vychovatelem ke Kristu. Dnes jeho myšlenku rádi přebíráme v duchu misijním a ekumenickém. Snažíme se ocenit všechno dobré, kdekoliv se najde, protože všecko vede v rukou Boží prozřetelnosti ke Kristu.


17.03.2006 - 11:00   JR  
» Mt 5, 17-19

Obraz křesťanského vývoje
To, co se děje ve vývoji světa, má ohlas i ve vývoji každého jednotlivce. I ten prochází různými stádii. Každý z nás začíná Starým zákonem a ponenáhlu přechází v Nový. Kirkegaard rozlišil v náboženském vývoji člověka tři fáze: periodu estetickou, mravní a náboženskou v pravém slova smyslu. Na počátku nás do kostela přitahuje jakýsi „estetický“ cit. Vidíme tam něco jiného, odlišného od denního života, a to nás přitahuje. Časem však zjistíme, že zpěvy, čtení, liturgický život ne jsou to hlavní, že je potřeba změnit sebe, zachovávat Boží přikázání, stát se mravně bezúhonným. Ale ani toto stádium nemůže být poslední, abychom nepadli do farizeismu. Ve třetím stádiu hledá člověk důvěrný styk s Bohem, modlitbu. To se pak, jak věří křesťané, uskuteční jenom skrze Krista a v Kristu. Tím předcházející stádia došla svého cíle, nezrušila se, ale „naplnila“, a člověk došel „do plnosti míry Kristovy“ (Ef 4,13).


01.03.2006 - 14:03   JR  
» Mt 5, 13-16

Světlo
Světlo se v jazycích národů přirozeně spojuje s dobrem, krásou a životem. Tma znamená nevědomost, hřích, neštěstí a smrt. Stvoření světa začíná Božím rozkazem: „Budiž světlo!“ (Gn 1,3). Vjednom starém patristickém spisku, zachovaném jako dílo učedníka Kristova Barsabáše, autor dává židovskému rabínovi tuto otázku: Jak to, že Bůh stvořil světlo hned na počátku, zatímco zdroje světla, tj. slunce, měsíc, hvězdy až později? Když ten nezná odpověď, dostane se mu poučení: Pravé světlo světa je Kristus, prvorozený ze všeho stvoření (Kol 1,15), slunce, měsíc a hvězdy jsou jen odlesk jeho slávy a obraz jeho činnosti, proto se při druhém a posledním příchodu Kristově zase znovu zatmí, nebude jich už potřeba. Protože světlo znamená také poznání a křesťané dostávají osvícení Duchem svatým, řečtí Otcové vysvětlovali žalm 36,10: „V tvém světle uvidíme světlo,“ - ve světle Ducha svatého poznáváme pravé světlo, osvěcující tento svět, tj. Krista, pravdu a život. „Kdo zná Krista, zná všecko,“ píše Tomáš Kempenský, autor knížky Následováni Krista.


01.03.2006 - 14:03   JR  
» Mt 5, 13-16

Světlo světa
V Novém zákoně se tedy jeví Kristus jako světlo, osvěcující celý svět. Tmy povstávají proti němu, ale přinese světlo i do říše temnot, do údolí stínů a smrti. Je to světlo, které se prozatím skrývá, probleskuje jenom částečně. Ale na hoře Tábor viděli apoštolé Ježíše ve světle, tj. vítězství života, svět proniknutý světlem Božím. Nakonec dostali i oni poselství, aby nesli toto světlo do světa, pohrouženého ve tmy. Církev pak osvěcuje svět svými svátostmi, svým učením, příkladem věřících. Když po seslání Ducha svatého začali apoštolé v Jeruzalémě kázat, bylo hlavním tématem jejich řečí svědectví, že Kristus vstal z mrtvých. Mohli ovšem slyšet dotaz: “Jestliže opravdu vstal z hrobu, kde je nyní? Kde ho můžeme vidět?“ Odpověď nám písemně zanechal sv. Pavel: Kristus žije v nás! „Nežiji já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal2,20). Sama existence křesťanů po dva tisíce let osvěcuje dějiny lidstva, ukazuje, jak všechno ostatní pominulo, jenom pravda Páně vítězí.


01.03.2006 - 14:03   JR  
» Mt 5, 13-16

Sůl země
Sůl sice všichni používáme, ale nevážíme si jí dostatečně, jak to ukazuje známá pohádka „Sůl nad zlato“. V době, kdy nebyly ledničky a zásobování bylo zdlouhavé, byla sůl jediným konzervačním prostředkem pokrmů. Lidská společnost tvoří hodnoty Ale dovede je uchovat? Denně se rodí noví lidé. Ale kdo jim dá věčný život? To je funkce Kristových učedníků, jeho mystického těla, církve. Dítě, zrozené tělesně, se přináší ke křtu, aby se jeho život uchoval a stal věčným. Ostatní svátosti slouží k tomu, aby se uchoval duchovní život v neporušenosti, čistotě a síle mládí. Typickou vlastností liturgie je tzv. anamnéze, připomínka minulého, tj. života a smrti Kristovy. Touto svátostnou vzpomínkou se stává minulé přítomnou skutečností. Při mši to platí především o kříži a zmrtvýchvstání Ježíšově. Ale do toho tajemství je zahrnut i náš život, naše skutky a touha po dobrém. I ony se uchovají svatou „solí“ církve.


01.03.2006 - 11:58   JR  
» Mt 5, 17-19

Dokud nepomine nebe a země, nepomine ani jediná čárka ze Zákona
Zákon je souhrn Božích přikázání. Ale těch je mnoho. Je možné, abychom je všechny zachovali? Tu otázku si klade každý křesťan. Ale zvlášť aktuální se jevila sv. Basilovi Velikému. Byl částečně typ, kterému dnes říkáme „konvertita“. Začal intenzivní duchovní život, až se vrátil z dlouhých studii. Ale brzy nato ho zvolili biskupem a vysvětili. Ujal se správy celé provincie ve velmi těžké době sporů s ariány, semiariány a jinými nepravověrnými směry. Církev se těmi rozepřemi rozkládala, rostl zmatek. Kladl si tedy otázku: Čím to je? Vždyť se přece všichni odvolávají na Písmo! Dlouho nevěděl, co si má odpovědět. Ale pak se přiznal, že mu vzešlo velké světlo. Písmo obsahuje Boží slova. Ale ta všecka tvoří harmonii. Musejí se zachovávat všecka. Heretici chtějí zachovat jenom některá. Tím však pokazí harmonii celku a nastává zmatek. Tak je tomu v církvi i v životě jednotlivců.


01.03.2006 - 11:58   JR  
» Mt 5, 17-19

Platnost Božího zákona
Kazatelé rádi užívají analogie, přirovnání mravních předpisů se zákony přírodními. Postavme dům bez ohledu na zákony zemské tíže, zřítí se. Zasejme obilí v opačném ročním období a v jiných klimatických podmínkách, co sklidíme? K takovému výsledku dospěje i lidský život, který je v rozporu s mravním zákonem daným od Boha. Ale je tu i něco víc. Boží zákony jsou Boží slova. Zachovat slovo je vůči druhému znak věrnosti a úcty. Proto se u židů posuzovala věrnost Hospodinu podle toho, jak kdo zachovával Zákon. I Kristus prohlásil, že ho miluje ten, kdo zachová jeho přikázání (Jan 14,15). Proto se křesťan bojí porušit i „nejmenší z Božích přikázání“, aby nebyl „posledním v Božím království“.


01.03.2006 - 11:58   JR  
» Mt 5, 17-19

Nepřišel jsem Zákon zrušit, ale naplnit
Když jsme to všechno řekli o platnosti Božího zákona, můžeme uslyšet námitku, kterou slyšeli už první křesťané: Proč tedy nezachováváte předpisy Starého zákona? Proč nesvětíte sobotu, proč jíte zakázaná jídla? Abychom na tuto námitku dobře odpověděli, musíme si uvědomit, že přikázání, které čteme v Bibli, jsou na prvním místě Boží slova a ne abstraktní principy. Matematické formule jsou jednou provždy platné, nemění se. Když však mluvíme s člověkem, řekneme mu i něco, co může platit jenom pro chvilku. Tak např. poprosíme někoho, aby otevřel okno. Za chvíli nato prohlásíme: Stačí, prosím zavřete! Rozkaz se vyplnil a také naplnil, přestal platit. Mnoho z toho, co Bůh žádal ve Starém zákoně, byla příprava na příchod Kristův. Když přišel, není potřeba přípravy Proto je potřeba u všech příkazů znát jejich smysl. jenom tak pochopíme jejich platnost.


16.12.2005 - 15:43   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Mt 5, 13-16

      Metafora soli a svetla má uviesť rovnováhu medzi pripútaním k tradícii -a túžbou po pokroku.
      Túžba po pokroku, ako aj sám pokrok, sú prirodzeným javom, hodným pochvaly. Aj ľudia majú ambície kráčať dopredu; hlásajú pokrokové heslá, majú spravidla pokrok na perách. Avšak po prvé: skutočný pokrok - to je pokrok v dobrom, v pravde, v spravodlivosti; predovšetkým v osobnej pravde a spravodlivosti, v osobnej dokonalosti. Pre takýto pokrok Boh stvoril človeka, takýto pokrok mu vyznačil. Netreba teda dodávať, že pokrok v dobrom - to je pokrok podľa Božích prikázaní a v ich vernom plnení. Všetko, čo je proti prikázaniam -je spiatočníctvom a barbarskou zaostalosťou, ktoré odsudzujú ľudstvo k zničeniu. A po druhé: nestačí šermovať pokrokovými heslami. Slová osvecujú myseľ, ale až príklad zapaľuje srdcia. Preto Pán Ježiš, keď nám odporúča postoj svetla, hovorí: Nech tak svieti vaše svetlo pred ľuďmi, aby videli vaše dobré skutky...
      Ale ešte predtým je reč o soli. Soľ konzervuje, zachováva pokrmy. Ak máme byť soľou - to znamená, že máme strážiť všetky dávne, správne hodnoty. Skutočný pokrok musí vyrastať z dobrých tradícií, musí sa opierať o hodnoty už vyskúšané a preverené. V tomto zmysle treba povedať, že bez minulosti niet budúcnosti.
      Ježiš Kristus dáva život na obranu večných Božích vecí a hodnôt. A zároveň od plameňa jeho obety tu, pri oltári, zapaľuje sa naše svetlo, ktorým máme ukazovať cestu pokroku.


16.12.2005 - 15:43   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Mt 5,17-19

      S bolesťou pozorujeme, ako dnešný svet (a ide tu o ten svet vzdialený od Božích zásad) by sa chcel v mene údajnej „slobody“ a „dôstojnosti“ oslobodiť z pút Božích prikázaní. Priamo sa odmietajú alebo rušia tieto prikázania: alebo na základe parlamentných schválení (ako zákony pripúšťajúce potrat či eutanáziu) - alebo sa ignorujú tieto posvätné zákony ich praktickým podceňovaním a porušovaním. Ak aj nie je odvaha otvorene ich odmietnuť - tak sa hľadá ich nejaká slobodnejšia interpretácia, že akoby áno, ale však „za určitých podmienok“, „v určitých situáciách“, „nemožno byť fanatikom“, „nemožno sa stavať proti životu“, „proti prírode“ atď. Rado sa tiež nahradzuje výraz „prikázania“ slovom „pokyny“ alebo „odporúčania“ (žiadne pokyny, ale jasné príkazy!).
      Pán Ježiš, ako počujeme, vylučuje takéto manipulácie: Kým sa nepominie nebo i zem, nepominie sa ani jediné písmeno, ani jediná čiarka zo Zákona.
      Zároveň Pán Ježiš napráva falošné mienky, akoby prikázania popierali dôstojnosť slobodného človeka. Človek ostáva slobodný, veď môže zachovať prikázanie - alebo ho porušiť. Ale poslušnosť prikázaniam vyvyšuje človeka do skutočnej veľkosti, ako to jasne počujeme: Kto ich zachová... ten bude v nebeskom kráľovstve veľký. Jeho veľkosť vyplýva zo zjednotenia s Bohom a Božou vôľou. Kto zachováva prikázania - chce to isté, čo si praje Boh - a plní to, čo Boh chce skrze neho plniť; zjednotenie vôle je oveľa ťažšie a dokonalejšie, než zjednotenie mysle a srdca. Takéto zjednotenie plní rozhodujúcu rolu pri formovaní človeka, čo najdokonalejšieho, stvoreného nielen Bohom - ale tiež podľa Boha pre Boha. Práve tento človek, ktorý plní Božiu vôľu, a teda i Božie diela - zakladá svoju silnú pozíciu v nebeskom kráľovstve.


11.12.2005 - 21:45   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Mt 5, 17-19

      Neprišiel som zrušiť, ale naplniť Zákon a Prorokov. Možno to tak chápať, že Kristus chce naplniť všetky proroctvá, ktoré sa na neho vzťahujú, aby ukázal, že práve on je očakávaným Mesiášom. Tieto slová možno tiež vysvetliť Kristovým prianím, aby zdokonalil zákony Starého zákona, aby ich doplnil vlastnými odporúčaniami vyšších zásad dokonalosti. Alebo jednoducho uznajme dnešný úryvok evanjelia za ešte jedno silné potvrdenie božských prikázaní.
      Toto potvrdenie je potrebné dnešnému svetu, ktorý je ochotný považovať normy Dekalógu za neaktuálne, nie dnešné, nepraktické, neživé, či tiež pohŕdať tým, čo sa zdá drobnosťou. Ale - Pán Ježiš vystríha: Kým sa nepominie nebo a zem, nepominie... ani jediná čiarka zo Zákona. Keby šlo len o takú či inú „čiarku"! Ale napriek tomu, že božských prikázaní je len desať (a to nie je žiadne percento voči stovkám a tisíckam paragrafov tohto sveta), ľudia dnes začínajú preberať medzi prikázaniami ako medzi zhnitými hruškami.
      Nám, tu prítomným, môže sa zdať, že sme dostatočne verní prikázaniam. Ale plniť ich čo možno dokonale - to znamená vnikať čoraz hlbšie do ich obsahu; neobmedzujúc sa na primitívny pocit poctivosti: nezabíjam, nekradnem, nekrivdím, nerobím nič zlého - ale klásť si otázku: čo v takom prípade robím dobrého? Čiže hľadať celý rozsah prikázaní, rozšíriť ich zmysel a napĺňať ich stále novým obsahom. Práve takto „napĺňa" prikázania Kristus, keď nás učí trpezlivosti, ovládaniu, ústupčivosti, obetavosti, odpúšťaniu; pretože toto všetko možno nájsť v prikázaniach - a bez tohto všetkého nemožno dokonale plniť prikázania.
      Ježiš Kristus sa dovolil pribiť na kríž nielen kvôli tomu, aby sme nezabíjali, nekradli a nezlorečili.


04.02.2005 - 08:40   Angelo Scarano  
» Mt 5, 13-16

      Po blahoslavenstvích ohlašujících blízkost království nám evangelista předkládá dva výroky o „etice království“, tj. o postoji a chování těch, kteří přijali Boží království a stali se světlem a solí. Je nutné připomenout, že království předchází etiku: bytí (být solí a světlem) předchází konání (svítit všem lidem – 16).
      V obou výrocích o soli a světle leží důraz na zájmenu „vy“ (.13.14). Obě přirovnání jsou paralelní: „sůl země“ stojí v paralele k „světlo světa“. Po každém výroku následuje určité rozvedení, paralelní obsahově (ne však formou): sůl neslaná je neužitečná stejně tak jako světlo ukryté. Konečně máme ve verši 16 aplikaci formou imperativu vztahujícího se k oběma přirovnáním. Tento imperativ má svoji sílu z indikativu: vy jste světlo, proto ať svítí toto vaše světlo.

      Mnoho dohadů vyvolalo přirovnání „vy jste sůl země“. V jakém smyslu chápat sůl? Jako konzervační látku (chránící před hnilobou), jako dochucovací prostředek, jako symbol moudrosti, jako výraz pohostinnosti, jako součást oběti či jako znamení smlouvy? Ani jeden z těchto výkladů nepřesvědčuje. Pravděpodobně je lepší chápat sůl zcela všeobecně jako něco životně důležitého (Sir 39,26 – „Co člověk nejvíc potřebuje k životu je: voda, oheň, železo a sůl…“). Toto přirovnání se tak v zásadě neliší od druhého přirovnání o světle: učedníci jsou pro svět životně důležití a nezastupitelní, tak jako sůl a světlo se nedají ničím nahradit.
Další otázky vyvolává formulace „ztratí-li sůl chuť“ (v. 13). Přece jen sůl nemůže ztratit chuť, jak tedy chápat tento výrok? Pravděpodobně tu máme slovní hříčku, kterou máme chápat na pozadí dvojznačného řeckého slovesa, které může znamenat ztratit chuť a stát se pošetilým (v bibl. slova smyslu, tj. opustit Boha a jeho slovo). Stát se „neslaným“ tak znamená ztratit Krista, svoji křesťanskou identitu.
      Přirovnání o světle nepůsobí tak velké potíže. Světlo je velmi důležitým symbolem v Bibli. Bůh je světlo (1 Jan 1,5), Kristus je světlem světa (Jan 8,12; 9,5). U Pavla jsou křesťané označeni jako děti světla (Ef 5,8; 1 Thess 5,5), a proto mají svítit jako hvězdy (Fil 2,15). Věřící jsou povoláni k tomu, aby byli světlem pro druhé, tak jako Izrael měl být „světlem národů“ (Iz 42,6). Být světlem znamená žít takovým způsobem, který by vyjevoval přítomnost království, přicházejícího zde a nyní (jak potvrzují blahoslavenství). Být světlem znamená svědčit dobrými skutky před lidmi. Ale nemáme se snad varovat konat skutky před druhými, jak nabádá Kristus na jiném místě (Mt 6,1-6)? Kristus varuje konat dobré skutky na odiv, kvůli sebeoslavování. Je správné však konat skutky „kvůli Otci“, aby On byl oslaven.
      Výraz „nebeský Otec“ obsahuje jak rys Božího otcovství (Bůh jako blízký, takřka „imanentní“), tak i rys Boží jinakosti (Bůh jako vzdálený, v nebesích, přesahující člověka, transcendentní).
      Aby byl skutečně oslaven nebeský Otec, sůl má být solí a světlo světlem. A ty konkrétní skutky, které máme konat, jsou popisovány v následujících verších horského kázání.


04.02.2005 - 08:40   Angelo Scarano  
» Mt 5, 13-16

      Chameleón má zvláštní vlastnost: mimetizuje se tak dokonale s prostředím, že se v něm… ztrácí. Prostě není rozpoznatelný, identifikovatelný. A jaký příklad si z toho můžeme pro sebe vzít? Že si nemáme brát příklad od chameleóna! Křesťan se totiž nemá ztotožnit s okolím, nemá být temnotou ve tmě, ale světlem! Nemá se připodobnit okolnímu postředí, vytratit se v něm (podobně jako chameleón), stát se anonymním, ale má být světlem a solí. Být temnotou jako ostatní je pohodlnějsí: mohu se schovat v davu, být ve skrytu „nekritizovatelnosti“, protože nevybočuji z “normálu“. A takový postoj Kristus pranýřuje! Věřící může a má něco přinášet: světlo a slanost. A to přinese právě tím, že bude autentický, že se nebude schovávat, lépe řečeno, že nebude schovávat světlo Kristova evangelia. A pokud se rozhodne pro chameleónský styl, pak se stává bezcenným jako světlo „pod kbelíkem“. Nepřináší nic svému okolí, ničím jej neobohacuje.
      Učedník Kristův má být autentický, prostě a jednoduše tím, čím je: ničím méně, ani více. To není málo. A vyžaduje odvahu „nést kůži na trh“, stát se terčem kritik, pomluv, nepochopení i nepřijetí. To je ovšem pouze jedna strana mince, ta negativní. Tou pozitivní je vědomí, že touto jinakostí přináším něco druhým: něco, co oni sami nemají. Světlo nepatří pod kbelík, ale do temnoty: má ukázat cestu. Sůl nepatří do kredence, ale do těsta: má ochutit. A rovněž naše světlo nemá být schované v kostele, nemá se projevit pouze při liturgii, ale má vyzařovat do našich vztahů, do nejprofánnějších záležitostí.
      Anonymní křesťan, mimetizovaný a ztotožněný se světem, není věrohodným Kristovým svědkem. Takový ztratil slanost, chuť: je nevýrazný. Je zbytečné a nesmyslné být takovým křesťanem. Často se za takovým postojem skrývá strach, že se ostatní budou dívat skrz prsty. Anebo obava, že ztratím hodnotu v očích druhých. A nemám snad hodnotu právě jako „světlo“, jako „sůl“? Není moje hodnota v tom, že jsem Kristovým učedníkem? Pokud jsem toto nepochopil a stavím na ocenění a uznání druhých, pak jsem nepochopil skoro nic. A moje křesťanství je prázdné.
      Budu-li mít odvahu projevovat se slovy i skutky jako Kristův učedník, pak díky mně ostatní mohou prohlédnout. A díky této mé autentičnosti pak třeba někdo poděkuje, možná jen v duchu:
      Děkuji, že jsi nebyl temnotou.
      Děkuji, žes měl odvahu přinést světlo.


28.02.2004 - 17:27   PaedDr. František Dancák  
» Mt 5, 16

      Duchovný spisovateľ Ernest Kirchgässer píše, že bol na rekreácii v horskom hoteli, ktorý bol plne obsadený. A tam si všimol, ako tri ženy, katolíčky, ktoré sa tým ani netajili, sa správali veľmi zvláštne. Celý hotel vedel, že každý deň ráno chodia na sv. liturgiu do blízkej dediny, a aj to, kedy chodia. Každý deň ráno sa totiž chodbou ozývalo: Už ideme! Každý deň si jedna druhej klopali na dvere. Tak chceli na seba upozorniť. Aj na kabátoch mali nápadné medailónky sv. Antona. A pri obede spolustolujúcim hovorili: Viete šesť hlavných právd? Poznáte hlavné hriechy?... A hovorili tak dotieravo, že hostia sa od nich vytrácali a nikto s nimi nechcel sedieť.
      A kňaz - spisovateľ, hovorí: Ani jeden hosť sa od nich nechcel dať poučiť. Každému sa priečilo ich vyzývavé, pyšné a namyslené kresťanstvo. Nikto s nimi ani nechcel sedieť pri stole.
      Spisovateľ hovorí, že inakším spôsobom musíme byť svetlom sveta.
      „Svet možno zmeniť iba vtedy, keď každý na svojom mieste bude žiť a vystupovať ako kresťan“ (Ján Pavol II., Orvieto, 16.06.1990).



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet