16.september 2019

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    Nech je niekto v teológii sebaviac zbehlý, ak však zamešká modlitbu, vykoná ako kazateľ málo alebo vôbec nič. Nech je učený, nech vie umelecky a krásne hovoriť, nech sú v jeho kázni čiastky, ktoré treba vychvaľovať ako umelecké diela rétoriky a ktoré treba považovať za osobitne klasické, - na tom všetkom nespočinie požehnanie Božie...“

~J. B. Bossuet~

12.06.2003 - (čítanosť3033 reakcie10)


Mt 5, 1-12

      1 Keď Ježiš videl veľké zástupy, vystúpil na vrch. A keď sa posadil pristúpili k nemu jeho učeníci. 2 Otvoril ústa a učil ich:
      3 Blahoslavení chudobní v duchu, lebo ich je nebeské kráľovstvo.
      4 Blahoslavení plačúci, lebo oni budú potešení.
      5 Blahoslavení tichí, lebo oni budú dedičmi zeme.
      6 Blahoslavení lační a smädní po spravodlivosti, lebo oni budú nasýtení.
      7 Blahoslavení milosrdní, lebo oni dosiahnu milosrdenstvo.
      8 Blahoslavení čistého srdca, lebo oni uvidia Boha.
      9 Blahoslavení tí, čo šíria pokoj, lebo ich budú volať Božími synmi.
      10 Blahoslavení prenasledovaní pre spravodlivosť, lebo ich je nebeské kráľovstvo.
      11 Blahoslavení ste, keď vás budú pre mňa potupovať a prenasledovať a všetko zlé na vás nepravdivo hovoriť; 12 radujte sa a jasajte, lebo máte hojnú odmenu v nebi. Tak prenasledovali aj prorokov, ktorí boli pred vami.

3-12.      Lk 6, 20-23.

      Archív / Kartotéka
12.06.2003 | Čítanosť(3968)
Mt 5, 43-48
12.06.2003 | Čítanosť(3768)
Mt 5, 33-42
12.06.2003 | Čítanosť(3663)
Mt 5, 13-20


28.04.2007 - 20:51   Karl Rahner  
» Mt 5,8

Blahoslavení čistého srdca, lebo oni uvidia Boha. (Mt 5,8)
Len dobrí ľudia, alebo tí, čo po tom aspoň úprimne a pevne túžia, môžu milovať Boha, ktorý je Dobrota sama. Aj keď nespáchame ťažké hriechy, ktoré lásku uhášajú, predsa aj iné hriechy a zlé návyky prekážajú v rozmachu našej lásky... Čím však dávame lepší pozor na hlas nášho svedomia, čím vážnejšie, rozhodnejšie a vytrvalejšie konáme v každom okamihu to, čo pokladáme za svoju povinnosť, tým viac vnikáme do tamtoho iného sveta, tým viac sa blížime k Bohu. Rastie v nás poznanie jeho dobroty, vždy viac a viac sa rozvíja sväté príbuzenstvo medzi čistou dušou a svätým Bohom a človek začína milovať Boha z celého srdca, z celej mysle a zo všetkých svojich síl.
Keď chceme rásť v láske, musíme jej pripraviť nielen čisté srdce, ale musíme o ňu aj prosiť. Boh podľa svojej záľuby pôsobí vzklíčenie, vzrast a dokonalé rozvinutie svätej lásky v nás. On nás prvý miloval; bola to jeho milosť, ktorá k nám prehovorila v prvých hnutiach lásky, ktorá jediná vie naše srdcia očistiť. Preto Boh chce, aby sme sa o tú milosť modlili: Roznecuj v nás, Bože, svoju lásku...!
Žiadnemu človeku sa nedostalo ešte väčšej milosti, ako je Božia láska. Ona obklopuje celý náš život, je naším šťastím, pokojom nášho nepokojného srdca, náplňou našej večnosti. Či sa nemáme modliť o túto lásku, či nás Otec nevyslyší, ak od neho nebudeme nič iné žiadať, iba aby nás pritiahol na svoje srdce, ak nebudeme žiadať nijaké iné bohatstvá, iba jeho lásku? (Karl Rahner)


17.03.2007 - 06:00   TK KBS, RV dj; pz  
» Mt 5, 5

Vatikán (16. marca, RV) – „Blahoslavení tichí, lebo oni budú dedičmi zeme“
(Mt 5,5) – nad týmto veršom z Evanjelia podľa Matúša dnes uvažoval vo
svojej druhej pôstnej kázni otec Raniero Cantalamessa. Do vatikánskej
kaplnky Redemptoris Mater si ju prišiel vypočuť pápež Benedikt XVI. so
svojimi spolupracovníkmi z Rímskej kúrie. Kazateľ Pápežského domu poukázal
na to, že absolútnym prejavom tichosti a miernosti Ježiša Krista bolo jeho
umučenie. Žiadna hnevlivá reakcia, žiadna hrozba: „Keď mu zlorečili on
nezlorečil, keď trpel, nevyhrážal sa“ (1 Pt 2,23).

Podľa otca Cantalamessu sa tento rys Kristovej osobnosti natoľko vtisol do
pamäti jeho učeníkov, že svätý Pavol s úmyslom povzbudiť Korinťanov k
niečomu vzácnemu a svätému, napísal: „Ja sám, Pavol, vás prosím pre
Kristovu miernosť a skromnosť“ (2 Kor 10,1). Podľa kazateľa nadobudli
slová miernosť a tolerancia zvláštny význam v diskusii o náboženstve a
násilí zvlášť po 11. septembri 2001 a aj pre súčasných veriacich platia
slová z Prvého Petrovho listu: „Uctievajte sväto Krista, Pána, vo svojich
srdciach, stále pripravení obhájiť sa pred každým, kto vás vyzýva
zdôvodniť nádej, ktorá je vo vás. Robte to však skromne, s bázňou a s
dobrým svedomím“ (1 Pt 3, 15-16).


30.10.2006 - 15:35   -ls-  
» Mt 5,1-12a

„Ve jménu zákona!“
Když se v detektivce ozve tohle zvolání a pan rada Vašátko či komisař Maigret položí ruku na rameno zločince, čtenář nebo divák si oddechne. Dobro zas jednou zvítězilo, narušitel zákona je zneškodněn.
V občanském životě to máme jednoznačné: zachovej zákony a budeš dobrý.
Jako křesťané to máme složitější. Zdaleka ještě nemusí být dobrý, kdo zachovává do puntíku náboženské předpisy, když může prohlásit:
„Nejím v pátek maso, nikoho jsem nezabil.“ Kristův zákon žádá nejen naplnění litery, ale i ducha vnitřního smyslu:
- Nejen ten, kdo zabije bratra, ale i ten, kdo se na bratra zlobí, propadá soudu Božímu.
- Nejen ten, kdo se rozvede se ženou, ale i ten, kdo se jí odcizí srdcem, propadá soudu Božímu.
- V občanském životě jsou slovíčka obojaká, kterými se můžeš vykroutit, ale Ježíš žádá tvé jasné ano, ano - ne, ne.
- V občanském životě máš právo, vymáhat soudně, co ti je bratr dlužen, ale Ježíš žádá, abys svému dlužníkovy pomáhal z bídy.
- V občanském životě se velké činy odměňují tituly a řády, ale Ježíš žádá, abychom o tom, co uděláme dobrého, nemluvili: „Ať neví tvá levice, co činí tvá pravice.“
Ctnost plného lidství
Je to jako jiný svět, k čemu nás vede křesťanství, a není snadné tu cestu pochopit.
Není ani snadné pochopit, jak by tento způsob života mohl vést k radosti mé a lidí kolem mne, k blaženosti.
Ono to totiž není „jako“ jiný svět, on je to opravdu jiný svět. Je to svět plného opravdového lidství, do kterého nás křesťanství uvádí:
Svět lidí blažených a šťastných. Lidí šťastných tím, že ovládají v sobě živočicha a osvobozují tvora Božího. Zatím osvobozují; - docela osvobodí až na konci života..
Pojďme se tedy učit chápat tuto moudrost života, která je světu k smíchu, ale která jediná umí naučit člověka šťastně se smát.
Jakže jsme si to dnes četli v evangeliu? Pokusme se povědět si blahoslavenství v dnešní myšlenkové a slovní podobě:
- Blaze těm, kdo jsou chudí smýšlením, neboť ta chudoba je činí svobodnými: nemají starost, kam co schovat.
- Blaze těm, kteří nepoužívají násilí: všechno jim bude darováno.
- Blaze těm, kteří touží po spravedlnosti pro bratry, neboť sami dojdou spravedlnosti.
- Blaze těm, kdo milosrdně odpouštějí, neboť bude odpuštěno jim.
- Blaze těm, kdo si zachovají srdce dětí, neboť budou patřit na tvář nebeského Otce.
- Blaze těm, kdo milují usmíření a pokoj, neboť sami míru a pokoje dojdou.
- Blaze vám, jednáte-li s bratrem tak, jak chcete, aby bratr jednal s vámi. Vaši radost vám nikdo nevezme.
- A budete-li takto žít a svět se vám pro to bude vysmívat, vy budete blažení a šťastní.
Cesta středu - usmíření protikladu
Jistě jste dojati krásou a ušlechtilostí těchto myšlenek a budete chtít se k nim dnes odpoledne v pokojné chvilce znovu vrátit. Najdete je na začátku 5. kapitoly evangelia sv. Matouše. A stojí za souvislé přečtení celá 5. - 6. kapitola, tzv. Horské kázání Pána Ježíše.
Proslulá jsou tato blahoslavenství. Lidé je čtou, obdivují.
Ale žít v duchu těchto blahoslavenství není žádná jednoduchá záležitost. Není to cesta extrémů, ale cesta středu, usmíření protikladů. Není to cesta fanatiků, ale také ne cesta peciválů.
Je to cesta silných lidí, které ztvárnilo trápení a bolest tak, že se umí radovat z věcí malých a vidět jejich velikost. Je to cesta lidí, kteří pochopili, že hmotné statky, - tedy co mám, co jsem si pořídil, je málo, jestliže nemám k tomu moudrost rozumu a vyváženost srdce.
V řádu křesťanství může být pronásledovaný šťastnější než pronásledovatel, slabší se může cítit bezpečněji, než násilný silák.
Jestli dnes o něco víc než tento paradox křesťanství pochopíme, získáme užitečnou životní moudrost: umění důvěřovat Bohu. A o to pojďme prosit ve vyznání víry:


10.10.2006 - 15:58   -ls-  
» Mt 5,1-12a

CHUDÍ SMÝŠLENÍM, BOHATÍ LÁSKOU
Dnešní evangelium - osmero blahoslavenství, patří k nejznámějším textům Nového zákona. Jazykovědci se stále znovu pokoušejí o co nejvýstižnější překlad, násilníci je zavrhují, politici s ním polemizují, křesťané se jím chlubí: - hleď světe, jak jemnocitné, pokojné a krásné je naše náboženství!
Na amerického presidenta Trumana zůstala ve světě dvojí vzpomínka. Ta první: uměl státnické projevy proplétat zbožnými povzdechy, např.: „Kdyby se celý svět řídil zásadami Horského kázání, stal by se rájem.“ A druhá vzpomínka: Použil poprvé atomové energie k válčení.
Někteří křesťané to dělají také tak. Kristovým učením se honosí, ale pro praktický život je nepoužívají. V tom se spokojují se starozákonním Desaterem. Blahoslavenství, to je jen pro ty, kdo pěstují vyšší dokonalost - pro řeholníky a Velké Svaté.
Jenže tak to Ježíš nemyslil. Jako desatero bylo dáno Mojžíšovi na hoře Sinaj, tak vystupuje Ježíš znovu na horu a dává tam nový, závazný zákon pro ty, kdo chtějí být jeho učedníky, kdo chtějí být křesťany. Zachovávání desatera je předpokladem, aby kdokoli byl považován za slušného člověka. Zachovávání Horského kázání je podmínkou, aby někdo měl právo považovat se za křesťana.
Měli bychom vlastně všichni 5. - 7. kapitolu ze svatého Matouše znát doslova, nazpaměť. Zatím jsme na tom tak, že mu ani pořádně nerozumíme. Všimněme si hned prvního:
Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské.
Co zmatků už nadělalo špatné vykládání hned tohoto prvního přikázání. Jakoby se tím mínila chudoba hmotná, hospodářská. Kdyby to tak bylo, pak by nemělo smyslu usilovat o lepší výdělek, o pomoc bližnímu v nouzi, usilovat o povznesení nevyvinutých národů. Pak by bylo velmi křesťanským skutkem sebrat lidem, co mají, a nadělat z nich nádeníky, kteří žijí z ruky do úst, od výplaty k výplatě.
Jenže Ježíš neřekl: „Udělejte ze sebe navzájem žebráky.“ Chudoba ducha, jak ji přikazuje Kristus, znamená nečinit své štěstí odvislé od majetku, peněz, společenského postavení. Znamená ten majetek, co máme, spravovat tak, aby sloužil a nestal se pánem nebo smyslem našeho života.
Abrahám tohoto ducha chudoby měl. Bůh zavolal - a Abrahám opouští rodné město, rodnou zem, pozemky, přátele, majetek a jde v důvěře za hlasem Božím.
Adam s Evou ducha chudoby neměli. Nebyli ochotní vzdát se jediného stromu.
K jakému stromu ses upoutal ty, bratře? Co sis zamanul ty? Také si říkáš: dokud nedosáhnu toho a toho cíle, nemohu být šťasten? Pochop ducha chudoby - první zákon Ježíšova království, a zbavíš se tohoto zotročení, zbohatneš duchem pravé chudoby.
Stejně nepochopeny jsou v praxi i ostatní zákony.
Blahoslavení „plačící“ - tak bylo po staletí překládáno. Jiní říkali „lkající“, „truchlící“. Copak pláč a zármutek je štěstím? Copak Ježíš znovu a znovu nehlásal, nevyzýval: Radujte se, radujte se a veselte se?
On totiž správný překlad podle smyslu zní: blahoslavení trpící. Kristus tu blahoslaví lidi, kteří trpí nedokonalostí vlastní a druhých; kteří trpí, protože bezmocně stojí před trápením bližního a nemohou pomoci; kteří trpí, protože by chtěli jiným předat své štěstí a jistotu víry, ale oni si pomoci nedají.
Třetí blahoslavenství ukládalo ve starých překladech tichost. Míní se tím: Sedávej, panenko, v koutě? Je to tedy velebení slabošství, pasivity?
Ale kdepak: Ze souvislosti Ježíšova učení, ze správného překladu jasně vyplývá, že Ježíš tu svým vyznavačům ukládá mírnost.
A mírnost, ta je trpělivá, ale i vytrvalá. Usiluje o dobro stále, ne však bouřlivě. Nepovolí, ale nedá se vyprovokovat. Dovede uprostřed temné noci věřit na to, co hezkého viděla v poledním světle.
Čtvrtému blahoslavenství, Hladovění a žízni po spravedlnosti, rozumí náš národ velmi dobře. Zažil dost útisku. Dost nespravedlnosti musel snést, aby toto blahoslavenství pochopil ztělesněné v těch, kteří bojovali ne pro zisk a slávu, ale pro spravedlnost a svobodu.
Pátému blahoslavenství milosrdní, také dobře rozumíme, ale už ne tak dobře je plníme: milosrdný je, kdo se nemstí, kdo umí odpustit, kdo se první přestane zlobit.
Když Adam v ráji zhřešil, zalezl si trucovitě do křoví, obrátil se k Bohu zády. Bůh mu neoplácí stejným, neodvrací se od něj. Jde za ním, první začne mluvit, volá ho: Adame, kde jsi? Nech toho trucování, to k ničemu není.
Milosrdný je ten, kdo se usmívá nejen na ty, co se smějí na něho, ale kdo se usměje i na toho, který se mračí.
Nestačíme dnes probrat tuto Chartu křesťanství až do konce. Ale prosím vás, nenechte toto evangelium projít kolem sebe jen tak. Vyhledejte si ještě dnes doma tu pátou a šestou kapitolu v evangeliu Matoušově - opakuji Mt kap. 5-6. A nespokojte se jen přečtením a pochválením: je to hezké, je to dojemné. Ptejte se s velkou důsledností: dělal jsem to tak v minulém týdnu - v dosavadním životě? Budete-li dobře číst, zůstane záložka za touto stránkou Písma trvale, a naučíte se častěji nad Horskou řečí přemýšlet.
Zde je symbol Hory blahoslavenství, symbol Krista mezi námi: náš obětní oltář. Obraťme se k němu, a Učiteli Kristu odpovězme na jeho zákon, kterým se nám dnes ohlásil, svým pevným: VĚŘÍM.


01.03.2006 - 14:03   JR  
» Mt 5, 1-12

Konstituční proslov Božího království
Blahoslavenstvím uvádí sv. Matouš kazatelskou činnost Mesiášovu. I Kniha žalmů začíná stejným příslibem: „Blahoslavený člověk, který se bojí Pána...“ (Žl I,1). Bázeň Boží je totiž podle Písma začátek moudrosti (Př 1,7). Moudrost pak je umění žít. Proto se Izraelitům slibuje úspěch. Bůh je blaženost a věčné štěstí. Slibuje je těm, kdo zachovají jeho zákony a budou vzývat jeho jméno. Starý zákon neskrblí přísliby. Ke všem Božím přikázáním se hodí závěr který recitujeme u čtvrtého v Desateru: „Abys dlouho žil a dobře ti bylo na zemi...“ Platilo-li to ve všech dobách, mělo se to zvláštním způsobem vyplnit v době mesiášské, při příchodu Vykupitele. Ale přesto všechno už Starý zákon oznamuje jakousi rezervu. Protože Židé, jako celek národa, smlouvu s Bohem opětovně nedodržovali, Bůh ohlašuje u pozdních proroků své stanovisko. Pošle svého Vykupitele, který přinese spásu, ale ne všem, ne těm zbohatlým, který ho opustili, ale těm zapomenutým, chudým, opuštěnému zbytku Izraele. Ježíš jim tedy ohlašuje splnění tohoto posledního příslibu: „Vy chudí, jste blahoslavení, k vám teď přichází Boží království.“


01.03.2006 - 14:03   JR  
» Mt 5, 1-12

Zvrat hodnot - metanoia
Současně s ohlášením Božího království vybízí všechny jak Jan Křtitel, tak Kristus k tomu, aby se obrátili: „Čiňte pokání!“ (Mt 3,2). Řecké slovo metanoia má trochu jiný zvuk než české pokání. Slovo „obrácení“ spíš odpovídá termínu hebrejskému: vrátit se na cestě, změnit směr. Řecké metanoia znamená toto obrácení v myšlenkách: začít myslet jinak, opačně než předtím. Tak se také jeví osmero blahoslavenství. Považujeme za šťastné, kdo získali jmění, kdo žijí v klidu, kdo jsou tak spokojení, že se smějí, atd. V horské řeči je tomu všemu naopak. Blahoslaví se ti, kdo všecko pozbyli, kdo jsou chudí, které nespravedlivě pronásledují, kteří pláčou. Často se to pokoušejí vysvětlit přirozenou moudrostí. Tolstoj např. psal poučné povídky o tom, jak jsou chudí lidé daleko šťastnější než ustaraní boháči. Nedá se snadno říci, nakolik jsou tato kázání přesvědčivá. Smysl evangelního poselství je hlubší. Království Boží je především vnitřní, a proto žádá změnu, opravdovou revoluci v myšlení, v cenění věcí, ve vidění světa jinak než brýlemi hříchu.


01.03.2006 - 14:03   JR  
» Mt 5, 1-12

Blaženost Boži
Myšlení, má-li být souvislé, vychází z jistých základních principů. Má-li být naše hodnocení světa v souladu s Božím královstvím, musíme ovšem vyjít z Boha. jeho říše je svět štěstí a blaženství, kde není nedostatek, ani pláč, ani strach z nepřátel. Kristovým vtělením však Bůh vstupuje do světa plného bídy, smutku a pronásledování. Ztrácí tím Bůh svou blaženost? Ve své lidské přirozenosti trpí všecku bídu světa. Ale je nerozlučně spojen v jedné osobě se svým božstvím. Tedy i při té bídě a při všem pronásledování zůstává věčně blaženým Bohem a svou blaženost nese všude tam, kde není, ale kde po ní lační a touží. Je to velké tajemství, ale dosvědčují je všichni světci, že nebyli nikdy tak šťastni jako v těch okamžicích, kdy podle úsudku světa všecko ztratili. Napsal to např. jeden kněz, který se vrátil z dlouhého a těžkého vězení pro víru: „Bylo to zlé, ale přece jenom to byla krásná léta. Nevím, jak to vysvětlit!“ Jde tu o blahoslavenství, které se nevysvětluje, ale které zakusí ti, kdo přijmou poselství evangelia.


16.12.2005 - 15:43   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Mt 5,1-12

      Vo všeobecnosti sa myslí, že tieto Kristove blahoslavenstvá - to je také utešovanie; utešovanie chudobných, smutných, tých, ktorým sa krivdí, trpiacich; utešovanie, že kedysi „tam“ a kdesi „tam“ bude im vynahradené.
      Ale to nie je utešovanie. Ten, kto utešuje, nič vlastne nemení; keby zmenil niečo k lepšiemu, nemusel by potešovať. Čímsi iným než útecha - je to skutok, konanie: to je už zmena k lepšiemu.
      Prísľub nebeského kráľovstva, večného života, nesmrteľnej odmeny -mobilizoval ľudí, robil ich schopnými veľkých činov. Tí, ktorí dôverovali tomuto prisľúbeniu, ktorí uverili blahoslavenstvám, stávali sa tichými, spravodlivými a milosrdnými; a oni fakticky menili svet, tak ako sv. František, sv. Vincent, sv. brat Albert. To boli „ľudia blahoslavenstiev“, ktorí uverili v existenciu nebeského kráľovstva. Pre nich táto viera nebola utešovaním, ale dynamizovala ich k činnosti. Oni ale „neutešovali“ trpiacich a plačúcich - ale niečo pre nich robili - a takto menili svet.
      Takúto moc dáva ľuďom viera v nebeské kráľovstvo. Za túto pravdu o kráľovstve Kristus obetoval svoj život.


27.01.2005 - 18:33   Angelo Scarano  
» Re: Mt 05, 01-12

      Tak jako z hory zazněl Zákon smlouvy (Dt 5; Ex 19-20), tak i teď zaznívá zákon smlouvy nové: v horské řeči Ježíš vystupuje jako nový Mojžíš. Tato řeč je pronesena vsedě, podobně jako při jiných příležitostech (13,2; 24,3; výraz „otevřel ústa“ udává slavnostnější tón). Horské kázání začíná blahoslavenstvími, která nejsou něčím zcela novým, protože se občas vyskytují už v žalmech (Ž 1,1; 31,1) a mudroslovné literatuře (Př 5; Kaz 1; Mdr 1; Sir 11). Přesto se nikdy neobjevují v tak radikální a zhuštěné formě. I o těchto slovech evangelia platí to, že je na prvním místě uskutečnil Kristus ve svém životě.


27.01.2005 - 18:32   Angelo Scarano  
» Re: Mt 05, 01-12

      1-2 Struktura blahoslavenství je neměnná: označení „blahoslavený“, skupina lidí s určitým postojem, odpovídající přislíbení-dar (trpný rod vyjadřuje, že Bůh je podmětem obdarování).
      Blahoslavení: výstižněji by se to dalo přeložit jako „šťastní“. V NZ se tento pojem používá pro označení jedinečné radosti prýštící z účasti na Boží spáse, jak vysvětluje rozvedení posledního blahoslavenství v 5,12: „radujte se a jásejte“. Blahoslavení jsou ti, kdo jásají a plesají proto, že mohou prožívat naplnění Božích slibů, příchod Božího království.
Blahoslavenství jsou radostnou zvěstí v nejsilnějším slova smyslu: zvěstují radost největší a nejskutečnější, protože darovanou Bohem. Jsou začátkem Ježíšova učení, určují jeho základní vlastnost jako radostnou zvěst. Kristus přišel hlásat plnost radosti: nejen hlásat, ale i darovat (srv. Jan 2,1-11: zázrak v Káni, dar vína jakožto symbol radosti). Ve slovech tohoto začátku horské řeči (Mt 5-7) vidíme naplnění příslibu z Iz 61,1: „Pán mě poslal hlásat radostnou zvěst chudým“ (a právě první blahoslavenství je určeno chudým, 5,3). Bylo by špatné vidět v těchto slovech především mravní nárok: na prvním místě se zde zvěstuje radost, která je Božím darem. Je sice pravda, že tato radost je přislíbena lidem splňujícím určité požadavky (chudobu, čistotu srdce…), nicméně tyto nároky nejsou přikazovány výslovně: mravní požadavek tedy ustupuje radostné zvěsti.
      3 Chudí v duchu uznávají, že závisí na Bohu a že bez něj by neměli život. Jim patří už teď Boží království, tj. Bůh se jim prokazuje jako mocný král přinášející požehnání. Sloveso je v přítomném čase, vždyť toto království se přiblížilo už nyní! (Viz předchozí neděli: Přiblížilo se Boží království – Mt 4,17).
      4 Truchlící: Služebník přišel utěšit zarmoucené a rozradostnit smutné (Iz 61,1-3). Toto je nejparadoxnější blahoslavenství: šťastní jsou ti, kdo jsou smutní! Nemusíme „spiritualizovat“ tento verš: nejedná se nutně o truchlení pouze nad hříchy či nad morálním zlem. Zde jde o jakýkoli smutek: nad bolestí vlastní či druhých.
      5 Tiší: tento překlad je zavádějící (nejsou blahoslavení ti, kdo nemluví!). Zde jsou spíš míněni mírní, tedy ti, kdo nedávají průchod sobeckým projevům ve vztahu k druhým (Mt 11,29; Mt 21,5). K pochopení tohoto verše nám výrazně pomůže Ž 37,7-11: „Odlož hněv a zanech rozhořčení, nevzrušuj se, ať se nedopustíš zlého, neboť zlovolníci budou vymýceni, ale kdo naději skládá v Hospodina, obdrží zemi. Ještě maličko a bude po svévolníkovi, všimneš-li si jeho místa, bude prázdné. Ale mírní obdrží zemi a bude je blažit dokonalý pokoj.“ Mírní jsou ti, kdo se neprosazují širokými lokty, kdo ovládají hněv, ctižádost, bezohlednou touhu po sebeuplatňování.
      6 Žízeň a hlad vyjadřují silnou a spontánní touhu. Šťastní jsou ti, kdo mají palčivou touhu žít podle evangelia. Matoušovská spravedlnost neodpovídá našemu pojetí, není to spravedlnost právnická („dát každému, co mu náleží“), ani etická („správně jednat“), je to mnohem víc: jednání podle Božího slova (viz Mt 7,21.24-27).
      7 Milosrdní nezavírají srdce vůči potřebným. Kristus výslovně vybízí k milosrdenství vůči hříšným (9,13) nebo hladovým (12,7): prostě vůči těm, kdo se nacházejí v duchovní či hmotné bídě.
      8 Čistí srdcem nejsou pouze ti, kdo se neproviňují proti šestému přikázání! V tomto blahoslavenství jsou zahrnuti ti, kdo mají nitro očištěné od hříchu a prostoupené Boží vůlí, Božím slovem (Mt 15,1-20). Takoví budou vidět Boha (viz Ž 24,3-4; Zj 22,3-5; 1 J 3,2n): Bůh vyjde ze své skrytosti a setká se s nimi tváří v tvář.
      9 Pokoj v sedmém blahoslavenství máme chápat v širším slova smyslu jako smíření, Boží požehnání. Tvůrci pokoje přinášejí usmíření, svornost, pokoj, Boží obdarování (Mt 5,44n; Bůh je označen jako Bůh pokoje – Ř 13,33, Kristus sám je tvůrce pokoje – Ef 2,14-16; Kol 1,20). Oni budou nazváni Božími syny: Bůh se ve vztahu k nim prokáže jako Otec a oni prožijí, že patří do Boží rodiny.
      10 Pronásledovaní pro spravedlnost: poslední blahoslavenství rozšiřuje „blaze těm, kdo hladoví a žízní po spravedlnosti“. Týká se to těch, kteří kvůli věrnosti evangeliu zakusí pronásledování, příkoří, dokonce smrt.



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet