18.september 2019

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    Naša biedna duša často zíde z cesty tým, že jej iní tlieskajú za dobré skutky a ona nachádza väčšie potešenie v tom, že ju nazývajú šťastnou, než v tom, že akou je... A to, čo malo slúžiť ako dôvod na chválu Boha, sa namiesto toho mení na príčinu nášho vzdialenia sa od neho.

~sv. Gregor Veľký~

12.06.2003 - (čítanosť3041 reakcie5)


Mt 4, 1-11

      1 Potom Duch vyviedol Ježiša na púšť, aby ho diabol pokúšal. 2 A keď sa štyridsať dní a štyridsať nocí postil, napokon vyhladol. 3 Tu pristúpil pokušiteľ a povedal mu: „Ak si Boží Syn, povedz, nech sa z týchto kameňov stanú chleby.“ 4 On odvetil: „Napísané je:
       Nielen z chleba žije človek,
      ale z každého slova, ktoré vychádza z Božích úst.“

      5 Potom ho diabol vzal do svätého mesta, postavil ho na vrchol chrámu 6 a vravel mu: „Ak si Boží Syn, vrhni sa dolu, veď je napísané:
       Svojim anjelom dá príkaz o tebe
       a vezmú ťa na ruky,
       aby si si neuderil nohu o kameň.“

      7 Ježiš mu povedal: „Ale je aj napísané: - Nebudeš pokúšať Pána, svojho Boha.“
      8 A zasa ho diabol vzal na veľmi vysoký vrch, ukázal mu všetky kráľovstvá sveta a ich slávu 9 a vravel mu: „Toto všetko ti dám, ak padneš predo mnou a budeš sa mi klaňať.“ 10 Vtedy mu Ježiš povedal: „Odíď satan, lebo je napísané:
      - Pánovi, svojmu Bohu, sa budeš klaňať
      a jedine jemu budeš slúžiť.“

      11 Tu ho diabol opustil a prišli anjeli a posluhovali mu.

1-11.       Mk 1, 12-13; Lk 4, 1-13.
4.       Dt 8, 3.
6.       Ž 91, 11-12.
7.       Dt 6, 16.
10.       Dt 6, 13.

      Archív / Kartotéka
12.06.2003 | Čítanosť(8921)
Mt 4, 12-17
12.06.2003 | Čítanosť(3593)
Mt 4, 18-22
12.06.2003 | Čítanosť(2783)
Mt 4, 23-25


29.09.2006 - 11:34     
» Mt 4,1-11

S Adamem od pokušení ke hříchu
„S člověkem Adamem od pokušení ke hříchu, s Ježíšem Kristem přes pokušení k vítězství.“
Tak nějak bychom mohli vyjádřit myšlenkové rozpětí dnešního slova Božího.
O stáří starozákonního čtení svědčí motivy z prastarých, ještě předbiblických mýtů (např. strom života, zahrada bohů, hadí démon, cherub a jiné), které se tu vyskytují. A přesto toto vyprávění není mýtus. Zná jen jediného Hospodina, Boha. Nemá za cíl vysvětlení minulosti, ale vysvětlení událostí přítomných: Jak se rodí v srdci člověka pokušení ke hříchu, a jakým způsobem to pokušení člověka ovládne a vzniká hřích.
Člověk Adam, který v pokušení podléhá, je tu opakem, protipólem člověka Ježíše, který v pokušení obstojí.
Jak hřích vzniká
Podoba různých pokušení, která na nás po celý život doléhají, je různorodá. Je to však vždy Bohem, svědomím zakázané ovoce. Podstatou pokušení je pocit, že to zakázané je asi lepší, než to dovolené; jestli nás Bůh nechce o něco hezkého připravit.
A hřích vzniká, když člověk tomu pokušení přitaká a vydá se na cestu, ke které pokušení láká. Je to vlastně projevení nedůvěry Bohu, odvrácení od Boha, hledání štěstí na jiných cestách, než jsou ty Boží.
A v tomhle je podstata každého, kteréhokoli hříchu. Snad nejlépe tu podstatu hříchu vyjádřil Pán Ježíš v podobenství o marnotratném synu. Syn odchází z otcovského domu, protože uvěřil pokušení, že je doma nepochopen, že všichni to s ním myslí lépe, než jeho otec doma, že všude jinde to bude lepší.
To je cesta každého hříchu. Nevěřit Bohu, že to s námi myslí dobře, když nám tohle zakazuje a k tamtomu nás volá. Myslet si, že my jsme chytřejší, když jdeme za jinými, kteří nabízejí onačejší jablíčka než nám dal Bůh.
Co hřích působí
Víme tedy už, jak se hřích rodí, jak vzniká. Zbývá ptát se, co hřích působí, když se zrodil. Jaké nese ovoce.
Hříšník přestává vidět vnitřní krásu duše člověka vedle sebe - třeba i vlastní manželky. Postupně hloupne a otupuje. Jeho zájmy se zužují na hříšné návyky, praktiky.
Hřích je jakási rakovina duše, která stravuje lidskou osobnost, vede ke chřadnutí tělesnému i duševnímu. Působí, že člověk je podrážděný a mrzutý, stává se kořistí strachu až po sebevražedná pokušení.
Jednou větou: Hřích působí zakrnění člověka, vede k chátrání, ke smrti tělesné i duševní.
S Kristem od pokušení k vítězství
Je na čase, abychom se od člověka Adama, který nám předvedl, jak se to s pokušením ke hříchu dělat nemá, obrátili k člověku Ježíši, který nám v evangeliu ukazuje, jak se to v pokušení dělat má.
Pán Ježíš odbývá pokušení rezolutním odmítnutím. Adam s Evou se nechají pokušitelem zlákat k rozhovoru. A tak se jim začne zdát, že zakázané ovoce je nadmíru krásné, chutné, vonné. První poučení zní: Nezahrávej si s pokušením. Hned na začátku je radikálně odmítni.
Další ochranu proti pokušení ukazuje Pán Ježíš ve slovu Božím: „Nejen z chleba živ je člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst.“ Když se před námi objeví skluzavka pokušení, pochybného kroku, začni myslit na to, co o podobných věcech řekl Pán Ježíš. A i když si zrovna na pravý výrok nevzpomeneš, už to obrácení mysli k Pánu Ježíši tě podrží a od zlého kroku uchrání.
Pozorujme dál. Pán Ježíš je pokoušen k nedůvěře v Boha. Má si vyzkoušet Otcovu ochotu něco pro Syna udělat.
Je to v podstatě stejné pokušení, jako u prarodičů: Začít pochybovat o Bohu, začít hledat pomoc u jiného, než u Boha.
Ježíš však zůstává pevný: Jen Bohu se budeš klanět, jen Bohu budeš sloužit.
Ježíšovo vítězství nad hříchem je i vítězství naše. Po jeho vzoru, v jeho síle i my můžeme vítězit nad pokušením ke hříchu.
A to je radostná zvěst dnešního slova Božího:
Ježíš Kristus pokušení ke hříchu nepodlehl.
Ježíš Kristus i nám pomůže, i nás od hříchu osvobodí.


09.02.2005 - 05:59   Angelo Scarano  
» Mt 4, 1-11

      Pokušení na poušti je těsně spjato s předcházejícím úryvkem o křtu: spojujícím článkem je pojem „Boží Syn“. Ježíš, slavnostně Otcem prohlášen za Božího Syna hned po křtu, třikrát odmítá projevit se jako Syn – Mesiáš podle falešných mesiánských představ (dvakrát ďábel předkládá svoji nabídku větou: „Jsi-li Syn Boží…“). Tak jako křest představuje určité ztotožnění Ježíše s Božím lidem, stejně tak i pokušení na poušti. Po vysvobození z Egypta a uzavření smlouvy zakouší Izrael zkoušky na poušti. U Matouše je sled událostí podobný: po návratu z Egypta máme křest (přechod Rudým mořem je jeho předobraz, aspoň podle některých exegetů), pak Otcovo prohlášení „Ty jsi můj Syn“ (srv. Izrael jako adoptovaný Boží syn, Dt 8,5) a období zkoušení na poušti. Paralela je o to víc posílena tím, že Ježíšovy odpovědi Satanovi jsou převzaté z Deuteronomia, kap. 6-8, právě z pasáže popisující Izraelovu zkušenost na poušti. A tak Ježíš, ztělesnění Izraele, ve své osobě zakouší to, co Izrael: s tím rozdílem, ovšem, že úspěšně dosvědčuje své synovství tam, kde Izrael zklamal.
      Příběh je úmyslně zařazen na tomto místě, protože slouží jako důležitá předehra Ježíšově službě. Ačkoli motiv „zkoušení Ježíšovy oddanosti vůli Otcově“ se stále znovu objevuje v evangeliu, je třeba se s tím konfrontovat hned od počátku: tím se udává základní tón následnému vyprávění.
      Perikopa se skládá ze tří pokušení zarámovaných do uvádějící věty (v. 1-2) a závěru (v. 11):
      1.pokušení proměnění kamenů v chléb (v. 3-4)
      2. pokušení na věži chrámu: zkoušet Boží věrnost (v. 5-7)
      3. pokušení přijmout království světa (v. 8-10)
Ve všech třech případech Ježíš odmítá ďáblovu nabídku vždy citováním věty z Deuteronomia (tj. z páté knihy Mojžíšovy).


09.02.2005 - 05:58   Angelo Scarano  
» Mt 4, 1-11

      V této perikopě se setkáváme s tématem, které je životně důležité pro teologii evangelií: Ježíš žije pro Otce, a to dokazuje právě v mezních lidských situacích, v nouzi a nedostatku. To, co se Ježíšovi nabízí (chléb, bezpečnost, království světa) patří právem jeho synovské a mesiánské důstojnosti. On je však povolán k tomu, aby vyjádřil svoji identitu jen v souladu s Boží vůlí.
      Plněním svého poslání v poslušnosti vůči Otci nám Ježíš ukazuje, že na prvním místě miluje Otce celým srdcem a celou vůlí (Dt 6,5). Ve svém věrném přilnutí učení zákona ukazuje zásadní soulad vlastního učení i služby se zákonem správně pochopeným (srv. 5,17).

      1 Poušť je obzvlášť vhodným místem zkoušky. Zmínka o vyvedení skrze Ducha navazuje na předcházející událost křtu, při které Duch sestoupil na Krista: Duch je suverénním aktérem v Ježíšově životě a službě. V paralelním příběhu o zkoušení Izraele na poušti je Hospodin ten, kdo uvádí na poušť (Dt 8,2). Zatímco Duch je ten, který vede na poušť, ďábel je tím zkoušejícím.
      2 Určité paralely mezi Ježíšem a Mojžíšem jsme měli už v Mt 2. Zmínka o Mojžíšově postu (po čtyřicet dní a nocí – Dt 9,9) se víckrát opakuje v kontextu Dt 6-8, který je základem naší perikopy. Pravděpodobně číslo 40 připomíná čtyřicetileté putování pouští, které bylo obdobím společenství s Hospodinem (jak dotvrzuje Deuteronomium): stejně tak máme chápat i Ježíšův pobyt na poušti.
      3 Pokušitel nepochybuje o tom, že Ježíš je Synem Božím, ale spíš zkouší jeho oddanost Otci: jeho otázka se nemá ani tak přeložit jako „jsi-li Syn Boží“, ale spíš „protože jsi Syn Boží, …“ (jde o tzv. skutečnou podmínkovou větu). Pro pochopení tohoto pokušení je třeba si uvědomit, že v této chvíli půst a zakoušení hladu jsou Otcovou vůlí pro Syna. Při nedostatku jídla na poušti začali Izraelité „reptat“ z nedostatku víry (Ex 16) - Ježíš si střeží svou věrnost k Bohu a odmítne nabídku přízemního mesiášství. Proměnit kameny v chleby by znamenalo odmítnout Boží vůli a dopustit se neposlušnosti. Můžeme však jít dál a najít něco hlubšího. Protože pokušení se týkají právě Božího Syna a zázračné nasycení je mesiánským skutkem, pravděpodobně je v tom zahrnuto také špatně načasované projevení mesiánské moci. To by se opět týkalo jen vztahu mezi Ježíšem a Otcem: Ježíš totiž nebyl pokoušen před lidmi.
      4 Tato věta je z Dt 8,3, kontextem je bloudění izraelského národa na poušti. Syn Boží znovuprožívá zkušenost Izraele, Božího syna, ale jako vítěz, a ne jako poražený. Podobnou větu najdeme i u Jana: „mým pokrmem je konat vůli toho, který mě poslal“ (Jan 4,34). Syn nevykonává mesiánskou moc tak, aby naplnil svá přání: on zůstává věrný Otcově vůli a naplňuje mesiánskou roli v utrpení a nouzi (srv. Žd 5,8: „Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel“). Ježíš miluje Otce celým srdcem a celou silou (Dt 6,5), i když za cenu odříkání a omezení.
      5 Druhé pokušení se odehrává ve svatém městě čili v Jeruzalémě: chrám je místem zvláštní Boží ochrany, a právě o to teď jde.
      6 V prvním pokušení si Ježíš měl opatřit jídlo „na vlastní pěst“: měl zachránit sebe uplatněním vlastní moci. Zde, oproti tomu, se má vystavit smrtelnému nebezpečí (má skočit dolů), a tak donutit Boha k záchrannému činu. První pokušení se týká špatně chápané aktivity, kdežto druhé špatně pochopené pasivity. Opět je Kristus povolán ne k tomu, aby přeceňoval svoji důstojnost a identitu, ale aby žil v poslušnosti Otci.
      Zajímavé na tomto pokušení je právě to, že ďábel používá větu z Písma (říká „je psáno“, stejně jako samotný Ježíš). A je to o to záludnější, že zmíněná věta ze žalmu skutečně platila pro každého věrného Izraelitu a potažmo pro Syna Božího, zástupce Izraele: poselstvím žalmu je totiž Boží ochrana vůči věrnému Izraelitovi. Zmínka o andělích anticipuje Ježíšův výrok při zatčení: „Či myslíš, že bych nemohl poprosit svého Otce, a poslal by mi ihned víc než dvanáct legií andělů?“ (Mt 26,53). Zde není žádný specifický mesiánský prvek, ale spíš zkouška poslušnosti a důvěry.
      7 Ježíš opětuje citací z Dt 6,16: „Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého“. V Deuteronomiu tento verš pokračuje: „tak jak jste ho zkoušeli v Masse“ (Massa znamená „zkouška“). Izrael pokoušel (zkoušel) Boha v Masse: kde však lid první smlouvy zklamal, Syn prokazuje poslušnost. Větou z Dt 6,16 Ježíš dosvědčuje, že nebude zkoušet Otce. Můžeme v tom opět vidět Ježíšovu poslušnost.
      8 Mojžíš před svou smrtí vystoupil na vrchol hory Nebo a odtamtud nepohlédl pouze na zaslíbenou zem, ale všemi směry (Dt 3,27): rabíni to symbolicky vysvětlili jako pohled na celý svět. V této souvislosti Mojžíš varuje lid, aby nepodlehl bohatství Kanaanu (Dt 8,10-14). Druhotně je hora také místem setkání s Hospodinem, nebo naopak idolatrie (Dt 12,2). A o to jde v tomto pokušení: podlehnout Satanovi, nebo osvědčit věrnost Hospodinu.
      9 Ďábel nabízí všechna království světa: jistým způsobem paroduje Otcovo slovo „Požádej, a národy ti předám do dědictví, v trvalé vlastnictví i dálavy země“ (Ž 2,8; srv. Ž 72,8; Zj 11,15). Nepřítel opět zkouší odvést Ježíše od Otce: a jeho nabídka je důmyslná, protože láká Krista něčím, co mu právem náleží (srv. Mt 28,18: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi“), ale špatnou cestou, protože za cenu modloslužby. Klanění, které Kristus přijal od mudrců, chce ďábel pro sebe. Navíc moc nad světem nemá ďábel, ale Otec: ten ji dá Kristu („je mi dána“ je tzv. pasivum divinum, kdy je podmětem Bůh).
      V tomto posledním pokušení máme klíč k pochopení podstaty všech pokušení: tak jako v příběhu z Geneze (3,1-7: viz první čtení), jde vždy o volbu mezi vůlí nepřítele, nebo Boha, což implicitně zahrnuje podřízení se prvnímu či druhému. Ďábel se chce postavit na místo Boha.
      10 Ježíš používá příznačné oslovení: Satane, tj. nepříteli (to je význam příslušného aramejského slova). Na první pohled se ďábel snaží vystupovat jako přítel (nabízí laciná řešení, „přichází na pomoc v nouzi“), ale ve skutečnosti je nepřítelem, který odvádí od Boha, od skutečného života.
      11 Andělé přichází nejen sloužit Ježíšovi, věrnému Izraelitovi (jak je přislíbeno ve verši 6), ale také potvrdit a vyzdvihnout jeho vítězství, vítězství poslušného Syna (srv. Žd 1,6). Tento verš tak symbolicky podtrhuje identitu Syna (srv. Mt 26,53), který má ke své službě legie andělů. Zároveň se ukazuje Boží věrnost vůči poslušnému.


09.02.2005 - 05:58   Angelo Scarano  
» Mt 4, 1-11

      Bylo to jako ve snu. Obdivovat majestátní hory, tiše šplouchající vody, rozkvetlé louky, cvrlikající slavíky. Bylo to jako ve snu. Den ze dne jsme mohli objevovat nové taje skrývající se v malém velkém ráji. Nedokázali jsme se ubránit stále novému úžasu nad krásou kolem nás. Těžko uvěřit, že tak velké skvosty nám daroval sám Nejvyšší. A v těchto darech jsme odkrývali Boží dobrotu rozlévající se až k nám. Nebyl to odlesk Boží lásky?
      A tato nezakalená láska byla přítomná i ve vztahu k mému muži: bez poskvrny sobectví, touhy ovládat druhého. S odstupem času je pro mě neuvěřitelné, že mezi námi nebyl stín nedorozumění, napětí, nevraživosti. Neuvěřitelné, dnes! A Bůh? Neutíkala jsem od jeho pohledu, netajila jsem před ním ani nejskrytější touhy a myšlenky. Však nebylo proč. Vždyť on byl mým přítelem. Jak těžko vůbec vzpomínám na tyto zážitky, jak těžké je připustit si, že takový byl můj život. Nebyl to sen.
      Náhle to však skončilo. Pomyslela jsem si, že Bůh nás chtěl o něco ochudit, držet zkrátka. Zabránit přístup do pravého ráje. Ale vlastně, nepřišlo to úplně ze mě. Někdo neznámý mi to vnukl. A jeho nabídka byla velmi svůdná: „Budete jako Bůh. Vy sami si určíte, co máte a nemáte dělat. Budete pány nad svým životem. Proč by vás Bůh měl zotročovat a diktovat vám, co smíte a co ne? Nabízím vám jedinečnou šanci: všechno bude ve vašich rukou – moc, bohatství, sláva, požitek. Nic vám nebude chybět.“
      Proč jsem tomu uvěřila? Nic mi nechybělo, naprosto nic. Proč jsem přestala důvěřovat Boží dobrotě? Ani sama nevím. Chtěla jsem to zkusit. Najednou Bůh přestal být mým nejbližším, mým přítelem. Už mi nestačil. Chtěla jsem víc – ale co? Zkusila jsem to: bylo to lákavé, dobrodružné. Navrhla jsem to i svému muži: nic jsem totiž před ním neskrývala. A on také svolil.
      A sen se náhle rozplynul: začala jiná realita. Jako bych se probudila do jiného světa. Připadala jsem si jako brečící dítě přicházející na svět, které ztratilo teplo a bezpečí mateřského lůna: zranitelné a vystavené zimě. Vše mi připadalo cizí: můj muž, Bůh, svět kolem. Já samotná jsem si byla odcizená. Nerozuměla jsem svým pocitům, náladám, myšlenkám. Co se ve mně děje? Proč je můj muž zlý, hrubý, násilný? A odkud se bere ta moje nevraživost, pomstychtivost? Proč mě Bůh pořád pronásleduje? Pryč, chci být sama. Chci být v bezpečí. Ale kde? Ať utíkám sebevíc, nikde nenacházím pokoj. Co se stalo? Proč jsem jen svolila té nabídce… Proč? Proč? Zbývají jen slzy, vzpomínky… Je opravdu vše ztracené?

      Byl tento příběh pouhou fikcí?
      Až se v tobě objeví stesk po štěstí, po harmonickém vztahu, nezakaleném sobectvím a neupřímností:
      vzpomeň si na Evu.

      Až se tě zmocní strach před Bohem a budeš před ním utíkat, protože on tě jen hlídá a vyhrožuje ti:
      vzpomeň si na Evu.

      Až potečou slzy hořkosti a zklamání
      nad vlastním životem,
      nad rozbitým vztahem,
      nad nezastavitelným kolotočem lidské netečnosti a zloby:
      vzpomeň si na Evu.

      Až tě napadne vzít život do svých rukou,
      otočit se k Bohu zády:
      vzpomeň si na Evu.

      Vzpomeň si na Evu


26.08.2003 - 17:13   pd  
» Mt 4, 1-11

      Trojnásobné pokúšanie Pána a spôsob Pánovho boja je veľmi poučný pre každého človeka. Výborný psychológ, spisovateľ Dostojevský napísal na margo evanjelia o Pánovom pokúšaní, že trojaké pokušenie stále sprevádza človeka, vlečie sa v živote človeka, v dejinách ľudstva, a to až do konca. S pokušením musí počítať každý človek. Nesmieme Ďalej zabúdať, že diabol má úžasné skúsenosti. Mladých ľudí pokúša vo sfére zmyselnosti, dospelých nabáda k pýche a starých ľudí k lakomstvu.
      Kristus nám však zanechal jedinečný príklad spôsobu boja. Nijaké vyjednávanie, nijaký kompromis, ale rázne, krátko odbil diabla. A na celý ten trojnásobný boj bol jedinečne pripravený: pôstom a modlitbou. Za svojho verejného účinkovania výslovne poukázal, že niektoré diablovstvá možno premôcť len pôstom a modlitbou.
      Diabol má tým viac moci, čím viac sa ľudia dobrovoľne oddávajú zlu. Kristus zvíťazil nielen nad hriechom, ale aj nad satanom. V Ježišovi aj my môžeme povedať: „Strať sa, satan!“ Diablovi zaiste neposkytneme nijaký oporný bod, keď náš život bude preniknutý vierou, ostražitosťou a svedomitým plnením našich povinností.



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet