19.september 2018

     MENU

Úvod
YouTube
Kontakt


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    „Náš nepriateľ diabol nemá moc nútiť nás, ale iba hádže zlé myšlienky, ako rybár návnadu. A keď súhlasíme a prijímame ich, vtedy nad nami vládne. Keď ich odháňame modlitbou, zranený od nás uteká.”

~SV. TEODOR STUDITA ~

17.04.2010 -
čítanosť379 reakcie0
(Share 141 0)


Téma: Jer 33, 14-16

Príhovor

Autor: -ls-

      V prvním čtení jsme dnes slyšeli proroctví Jeremiášovo. Mluví o budoucnosti. Slibuje jménem Hospodinovým, že přijde potomek Davidův, a přinese pokoj a spásu.
      My dnes také často mluvíme o budoucnosti. Ne z nějaké zvědavosti, jaké to budou novoty, ale proto, že máme starost o budoucnost víry našich dětí. Chtěli bychom pomoci, aby ta budoucnost byla lepší, než je naše současnost.
      Tohle pojmenování bez dlouhých výkladů jasně povídá, že církev se dnes nepovažuje za nějaký hrad, za jehož zdmi se izoluje zbožný lid Boží, zatímco venku jdou svou cestou zlé události špatného a bezbožného světa. Ten název povídá, že my, církev, jsme také těmi, kteří jdou cestou tohoto času uprostřed světa. A kdo je na cestě, kdo jde, ten nemůže lpět na ničem, co stojí. Kolem poutníka vše míjí, jak jde dál. Církev putující je církev, která nelpí na starých oblíbených vysezených křeslech, ale setkává se stále s novými věcmi, musí na ně reagovat, zpracovat je, jít dál s obrazem cíle pouti, Zaslíbené země před sebou.
      Obraz putujícího lidu Božího se v Písmu Starého zákona objevuje dvakrát. Poprvé je to Boží lid putující z Egypta do Zaslíbené země. Tenkrát měli ještě všechno před sebou: získání Zaslíbené země, budování království Izraele. Tohle tedy není naše situace, nás, církve 20. století. To vše my už máme za sebou. Už ve středověku se odehrávalo obrovské drama, gigantické opakování izraelského pokusu o vybudování království Božího na zemi - pokus vybudovat svatou církev římskou, která by vládla celému světu a které by vládl papež ve jménu Božím.
      Jako pokus Izraele, i tento středověký pokus ztroskotal. A tak, dík tomuto pokusu, víme jistě: Chtít budovat říši Boží na zemi mocenskými prostředky vojáků, diplomacie, politiky, peněz, to nelze. Tudy cesta církve do budoucna nevede.
      Situace dnešní církve tedy spíš odpovídá situaci druhého putování Izraele do babylónského exilu. Tam z členů hrdého svébytného národa zbyla bezmocná menšina, diaspora. A to je i situace naše v dnešní době. Donedávna většinová církev se najednou po celém světě stává menšinou uprostřed světa, který se o náboženství nezajímá, nebo je proti němu. Jak se zachovat v takové situaci? To byla otázka tehdejšího Izraele, to je otázka naše.
      Izrael se rozhodoval mezi týmiž dvěma postoji, o kterých se diskutuje i dnes.
      Jedni říkali: Abychom uprostřed nevěřícího světa přežili, musíme se co nejvíc semknout dohromady, izolovat se od pohanského světa. Co nejméně se stýkat s nevěřícím světem, nespolupracovat s ním. Žádné adžiornamento, žádné přátelství s bezbožným světem, tuto zásadu přijali za svou židé v prvním exilu a zanikli. Nikdo se nevrátil, zahynuli všichni.
      Druhou radu dával prorok Jeremiáš. V jeho prorocké knize se nám zachoval jeho dopis, který píše z opuštěného Jeruzaléma židům do Babylóna:
      “Nastavějte si domy, založte zahrady, žeňte se a ploďte syny a dcery. Pečujte o blaho města, do kterého jste byli odvlečeni. Jeho blahobyt bude váš blahobyt.” (Jer 29,4-7)
      Jeremiáš tedy radí neizolovat se, chovat se přátelsky k prostředí, ve kterém žijeme, spolupracovat, pomáhat při všem dobrém. A důvěřovat v Boha. Izrael přijal tuto radu a přežil zajetí. Vrátili se do Jeruzaléma, přestože až v třetí generaci.
      A vrátili se jiní. V tom, co považovali za hrůzu a zkázu, byla veliká škola Boží. Mnoho se naučili, když byli menšinou, malou bezmocnou menšinou uprostřed nevěřící většiny.
      Co se naučili, je užitečné i nám, vždyť naše situace je obdobná:
       Za prvé se naučili víc mlčet a víc naslouchat. Mlčet před Bohem, nechtít Bohu radit, nechtít Boha umluvit. Naslouchat Božímu hlasu.
       Za druhé se naučili, že lze konat dobře bohoslužbu bez chrámu, bez obětních býků a zlatých bohoslužebných rouch. Z toho vznikla izraelská bohoslužba v synagóze, a z té zase naše křesťanská bohoslužba v době prvních století.
       Třetí zkušenost Izraele byla v poznání, že Bůh je jiný, než si ho doposud představovali. Že je větší, moudřejší. Že není malicherný, urážlivý, že nechce trestat a hubit, ale zachraňovat, pomáhat.
       A poslední velká zkušenost, že je možno žít jako věřící i uprostřed nevěřícího světa, jako menšina. Že to má dokonce i jisté výhody - všelijaké lidské plevy zůstávají mimo. Kde nejsou bohatá koryta, tam se nehrnou ani korytáři. Že Bůh má své vítězství i bez vyhubení svých nepřátel.
      Jistě jste si všimli, že všechny tyto objevy Izraele v exilu jsou přesně shodné s velikými objevy koncilní církve ve dvacátém století: učit se naslouchat slovu Božímu, oprostit bohoslužbu od zbytečné komplikovanosti a obřadnictví, nový obraz o velikostí Boží, umění žít jako menšina uprostřed lhostejného světa.
      A to je příslib i pro náš církevní advent, pro naši budoucnost křesťanské menšiny uprostřed dnešního světa.
      Ještě si povězme toto: Ti Izraelští si nakonec z té školy v exilu poučení natrvalo nevzali.
      Když se po sedmdesáti letech vrátili domů, zase začali pracně stavět chrám , který byl pak zas stejně rozbořen. Začali se zase izolovat od nežidovského světa a bojovat s ním na smrt. Začali si zase sami diktovat, jaký že má být jejich Bůh, jejich Mesiáš.
      Poznáme my dnes čas svého navštívení? Dokážeme se naučit žít své křesťanství uprostřed lhostejného světa? Dokážeme se dívat do budoucnosti beze strachu?
      Pojďme o to prosit, vždyť je to otázka i našeho přežití.


31.01.2005 | Čítanosť(460)
Jer 33


© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet