21.november 2018

     MENU

Úvod
YouTube
Kontakt


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    Prečo by sme sa mali čudovať, že Boh posiela svojich anjelov do služieb človeka, keď im poslal svojho Syna?

~Abbé z Clairvaux~

10.02.2010 -
čítanosť1148 reakcie0
(Share 211 0)


Téma: Lk 13, 22 - 30

Príhovor

Autor: -ls-

      Pryč ode mne - neznám vás!
      “Pryč ode mne, vy všichni - kdo jste pácháli bezpráví!”
      Hrozná slova! -Z úst Pána Ježíše jsme zvyklí na opačná: “Pojďte ke mně všichni, kdo pracujete a jste obtíženi!” - Kdo to bude marně tlouci na dveře? Komu to říká Pán Ježíš. Jděte pryč, neznám vás?
      My zde s Pánem Ježíšem také jíme a pijeme, i nás tu učí. - Může být zavržen i někdo z nás, člen jeho církve? Na tu otázku je odpověď jasná: Nikdo nepřijde do nebe jen proto, že je příslušníkem nějaké církve, bez vlastního přičinění - nebo proti své vůli.
      Proto se nejprve ptejme všeobecně: Bude vůbec někdo na věky zavržen? Ježíšovo “pryč ode mne” - je to jen varovné podobenství, nebo je někdo už opravdu uslyšel či uslyší?
      Je peklo?
      Nebe a peklo bývají často jmenovány jedním dechem, ač jsou to zcela rozdílné představy. Nebe je něco, co Bůh daruje člověku, zatímco peklo je hrozný vynález člověka. Nebe je společenství mnohých s Bohem, zatímco peklo je osamělost, bytí na vlastní pěst.
      Pán Ježíš věděl, co za vynález je člověkovo peklo za živa. Ne peklo pohádkové, ne burleskní peklo Dantovo, či Drdovy Hrátky s čerty, ale peklo, které se zahryzlo do duše člověka. Peklo vášnivé zloby, která nutí škodit, ubližovat, ničit. Peklo smutku, který vrhá člověka do otroctví, alkoholu nebo tablet. Peklo deprese, která vede k stále hlubší izolaci až po sebevraždu. Peklo nucené společnosti zlých lidských vlků, kteří se vzájemně napadají a vztekle koušou.
      Protože Pán Ježíš toto lidské peklo znal, šel člověku nabídnout záchranu. Když my se naučíme rozeznávat a vidět toto peklo, jako Ježíš, můžeme před ním zachránit sebe i jiné.
      Ale to je zatím stále řeč o pekle zde, za lidského života! Je však také peklo věčné?
      Bůh je nestvořil a přece je - člověk si je tvoří sám. Mnozí odmítají jeho existenci. Argumentují tím, že věčný trest za chvilkovou slabost neodpovídá Boží spravedlnosti, ani lásce. - V tom mají ovšem pravdu ono to také tak s peklem není. Bůh neodsuzuje k věčným trestům za chvilkovou slabost člověka. Ale člověk se může odvrátit od Boha sám. Peklo je odmítnutí Boží lásky, odmítnutí společenství svatých, odmítnutí Kristova výkupného kříže, odmítnutí všeho a natrvalo: “ Já nikomu nevěřím., já si stačím sám!”
      Pán Ježíš o pekle mluvil a počítal s možností, že člověk může na věky ztroskotat.
      Je někdo v pekle?
      Když to tak posloucháš, jistě tě napadlo: Ale je vůbec někdo tak hloupý, zlý, zarytě zatvrzelý, aby až do posledního okamžiku života odmítal Boha? Je někdo v pekle?
      Tohle vrtalo hlavou už Ježíšovým současníkům. V evangeliu čteme, jak kdosi přišel k Ježíšovi a ptal se ho: “Pane, je málo těch, co budou spaseni?” - Odpověď Pána Ježíše je nepřímá “Snažte se vejít úzkými dveřmi! Neboť pravím vám, mnozí se budou pokoušet, ale nedokáží to.”
      Ježíšův výrok o úzké bráně, která vede ke spáse, musíme brát spíš jako výzvu, abychom počítali s potížemi, s namáhavostí dobré cesty a spolupracovali s Boží milostí, - než jako informaci, kolik lidí přijde do pekla. Podobenství o dělnících hodiny dvanácté, o odpuštění lotru po pravici dokládá Pán Ježíš, že do posledního okamžiku života je možná záchrana, náprava. Je jisté, že žádný člověk nebyl stvořen pro peklo.
      Je třeba si to připomenout, aby nikdo neprožil svůj život jako ustrašený uzlíček plný komplexů viny a malomyslnosti.
      Zavržení působí jen a jen “smrtelný” hřích, to je totální odvrácení člověka od Boha až do posledního dechu. Já si myslím, že jen málo lidí takhle dopadne. Častější jsou jistě “těžké” hříchy, které dávají životu falešný směr, i když ještě neznamenají radikální odvrácení od Boha. Raná církev nepovažovala za smrtelný hřích to, co pozdější morální teologie označila za těžký hřích. Člověku nebude asi nikdy snadné vést přesnou hranici, kde končí těžký hřích a začíná smrtelný, a proto je dobře, že konečný soud o tom je v rukou Božích.
      V celém Božím zákoně se mluví jen o jediném člověku jako o “muži zavržení”. Ale ani tu není jisté, jestli je Jidáš opravdu zavržen. Vždyť slova soudu: “lépe, kdyby se nebyl narodil” - říká Pán Ježíš ještě za jeho života a po nich se ještě pokouší Jidáše zachránit. - oslovuje ho, aby se rozpomenul, našel, napravil: “Jidáši, políbením zrazuješ Syna člověka?”
      Svatý Pavel píše svým milovaným Filipanům: S bázní a třesením usilujte o svou spásu.” Po předchozích úvahách už víme, čeho se máme bát. Boha ne, ale vlastní darebnosti, zatvrzelosti ve zlém. Bůh chce, aby nikdo nezahynul, aby se všichni obrátili (2 Petr 3, 9). Ježíš prolil svou krev “za nás a za všechny lidi.” Slíbil: “Až budu vyvýšen ze země, potáhnu všechny k sobě”.
      Boží vůle je tedy jasná, ale nejistota mého, tvého, našeho osobního rozhodnutí a tím také osudu zůstává až do konce života. Je to spasitelná nejistota, pokud je nám stálým podněcovatelem ve snaze o dobro. A v tom je také odpověď na poslední otázku.
      Dojde spásy každý, kdo je v církvi?
      Odpověď už známe: Bůh to chce. Ježíš už zaplatil výkupnou cenu za spásu všech. Ale automaticky to nebude. jako kdokoliv jiný si i my musíme nebe zasloužit.
      Co z toho tedy máme, že jsme v církvi? Když se může dostat do nebe stejně zločinec, který lituje v posledním okamžiku života - viz lotr po pravici - jako křesťan, který si nebe po celý život v potu tváře vysluhuje, co z toho máme, že jsme v církvi?
      Zní to zdánlivě logicky, ale je to ptaní dětinské. To “vysluhování nebe v potu tváře” ukazuje spíš na pohana, který neví nic o křesťanské cestě životem.
      Křesťanova výhoda je v tom, že při posledním rozhodování - při umírání - snadněji se rozhodne pro Boha věřící člověk, který se Bohu po celý život s vírou , nadějí a láskou obracel, než člověk, který po celý život Boha odmítal. Ani takovému člověku nechybí možnost obrácení v posledním okamžiku, ale bude k tomu potřeba nadlidské úsilí.
      Proto musíme začít být už teď v přítomnosti, čím chceme být v budoucnosti: “ Jaký život, taková smrt” - říká přísloví. Už teď vytrvale ničit peklo v sobě, kolem sebe. Nikomu nedělat život peklem. Učit se žít jako nebešťané. Slovo Boží nás k tomu každou neděli vede, doškoluje.
      Pojistka proti peklu.
      Nejistota zůstane tedy součástí naší existence po celý náš život. Nikdo není prohlášen za svatého, dokud žije.
      Lidé se proti nejistotám pojišťují: proti nemoci, úrazu, havárii, požáru, ba kdosi se pojistil i proti tomu, že by nemohl platit pojistky.
      Lze se pojistit i proti konečné věčné katastrofě? Svým způsobem ano. Můžeme se pojistit tím, že se už teď učíme žít, jak by se nám líbilo žít navěky. Že jednáme s jinými tak, jak chceme, aby se s námi jednalo navěky.
      Shrňme si nakonec dnešní úvahu do tří vět:
      Nikdo nemůže vyloučit, že jeho život neztroskotá navěky smrtelným a konečným odvrácením od Boha.
      Zapomínání na peklo dělá hříšníky.
      Uvěření v peklo dělá nebešťany.
      Pojďme se přihlásit mezi budovatele nebes.
12.06.2003 | Čítanosť(2715)
Lk 13, 10-17
12.06.2003 | Čítanosť(2471)
Lk 13, 18-21
12.06.2003 | Čítanosť(2240)
Lk 13, 22-30


© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet